Bájný řecký hrdina Achilles byl prý jako dítě ukrýván mezi děvčaty, aby ho jeho matka nemusela poslat do války. Mazaný Oddyseus před děti rozhodil tretky a mezi šperky pohodil i meč. Chopil se ho jen Achilles. Dnes by se tahle historka už neodehrála, o meč by se malý hrdina zřejmě přetahoval s několika malými hrdinkami. Ve vnímání genderově stereotypních hraček jsme se posunuli, ale že dětská hra v praxi není neutrální, vídáme u svých dětí na vlastní oči. Kdo dnes sahá po meči, a kdo po panence? Zeptali jsme se dětí samotných.
Jak si děti hrají? Tak, jak se jim líbí, řekneme si zřejmě. Rodiče na požádání vysypou z rukávu, jestli jejich potomek preferuje Tlapkovou patrolu před Pokémony, a učitelky a učitelé z mateřských školek mají dobře odpozorované, u kterých hraček se stojí fronta a které leží ladem. Můžeme se snažit vypátrat, čím jsou dětské preference podmíněné (a jistě je to z části zdokumentované a popsané, jako preference hraček připomínajících lidská nebo zvířecí mláďata), ale většinou se dětskýma očima už podívat neumíme. Jen cítíme, že dětem na výběru záleží.
Jak píše dětská psycholožka Lucie Kotková, „dítě prostřednictvím hry poznává svět i sebe sama“. Hrou se rozvíjí dětský mozek, připravuje se na proces učení, a zároveň dítě ve hře zpracovává, co už o světě zjistilo. Jeho okolí do něj denně vkládá desítky informací na vědomé i nevědomé úrovni a hrou si dítě tyhle nové poznatky může ohmatat a začlenit. Starší děti už mohou skrze hračky rozehrávat fantazijní situace a příběhy a trénovat sociální kompetence a empatii.
Se sloganem „I panenka může změnit svět“ chce značka panenek Barbie upozornit na souvislost mezi hrou a rozvojem empatie. Neurovědecká studie z října 2020, kterou provedl tým výzkumníků z Cardiffské univerzity ve spolupráci s Barbie, pomocí neurozobrazování prokázala, že hra s panenkami umožňuje dětem rozvíjet empatii a dovednosti sociálního zpracování, které jsou klíčovými faktory určujícími budoucí emoční, studijní a sociální úspěch dětí. Výzkumný tým zjistil, že oblast mozku spojená se zpracováním sociálních informací se aktivovala, i když si dítě hrálo samo.
Jak si dětí hrají s ohledem na své pohlaví, je otázka, kterou si klademe v posledních letech s větším zájmem i proto, že vnímáme genderové stereotypy, které se s dětskou hrou pojí. Málokdo by už dnes otevřeně přiznal, že dcerám vybírá hračky jen mezi růžovými miminky a autíčka jim vytrhává z ruky, zatímco chlapečky vyhání z dětských kuchyněk. Výchova otevřená tomu, aby se dítě rozvíjelo způsobem, ke kterému samo inklinuje, bez tlaku na to, s čím by si hrát „mělo“, je všeobecně přijímaná. Čím hlouběji se ale ponoříme do uvažování o vztahu dětské hry a genderu, tím komplikovanější to je.
Naše životní zkušenost potvrzuje, že existuje něco, co nazýváme typicky holčičí a typicky chlapeckou hrou. Ani neurověda se neshoduje v tom, jestli rozdíly v chlapecké a dívčí hře jsou dány tím, že mužský a ženský mozek se v něčem liší, anebo naopak tyto rozdíly prakticky neexistují, a pokud nastanou, jsou odrazem společenským a kulturních vzorců, kterými jsou děti od narození obklopeny. Ať už „straníme“ jakékoliv verzi, zřejmě se budeme snažit dítě nechat si hrát svobodně, tak, jak samo chce. Výběr podnětů ale máme stále ve svých rukou, ať už skrze hračky nebo knihy, filmy a další „obrazy světa“, které dětem předkládáme.
Vyvstává pak obava, nad kterou by naši prarodiče a zřejmě i rodiče mávli rukou, ale v moderní společnosti je čím dál těžší si ji nepřipouštět. Pokud svému dítěti předávám vzorce chování i na nevědomé úrovni, můžu si být jistá, že moje výchova je opravdu otevřená a nestereotypní? Proč můj jinak citlivý a něžný chlapeček tvrdohlavě trvá na tom, že panenky jsou pro holky, a dívá se na ně s despektem? Proč moje dcera, kterou bych ráda viděla lézt po stromech, hrát si na indiány a stavět Lego, nevezme do ruky nic, co není růžové, a preferuje tichou kooperativní hru s ostatními holčičkami? Je to odrazem jejich individuality, neviditelně působících kulturních vzorců, anebo je to moje rodičovské selhání?
Ve spolupráci s firmou Barbie jsme provedli malý redakční výzkum. Pro naše děti ve věku od tří do desíti let jsme uspořádali piknik, kde si mohly vybrat z široké řady panenek Barbie. Jak to dopadne? Vezmou je kluci vůbec do ruky? Která z panenek různých „profesí“, barvy pleti a tělesných proporcí bude nejoblíbenější, a která zůstane na ocet? A hlavně, co nám k tomu řeknou samy děti? Mluvili jsme s nimi nejen přímo při hře, ale i později, když si vybrané panenky odnesly domů. Odehrálo se několik překvapení (desetiletý Vincent, který na piknik přišel vybaven albem karet Pokémonů, si s Kenem-veterinářem soustředěně hrál nejdéle ze všech), jiné věci proběhly podle očekávání (největší úspěch měla panenka-gymnastka s velkou výbavou oblečení a doplňků).
Johanka (7 let)
„Líbí se mi, jaké má oblečení a věci. Měla největší krabici. Ukážu ji doma všem svým Barbínám. Máma mi říkala, že vypadá jako Věra Čáslavská. Má fakt hodně věcí, a pokud se mi neztratí, tak si můžu hrát, že je prodavačka gymnastických věcí nebo holka, co se chce hrozně stát gymnastkou, a pak se jí nakonec stane.“
Vincent (10 let)
Hrát si s Kenem je zábavný. Nehraju si takhle často a asi bych si ho chtěl vzít domů. Baví mě, že má pejsky. Viděl jsem panenky zatím vždycky jen u kamarádky. Připadá mi oukej, že si kluci s panenkama hrají. Vím, že některý kluky to nebaví, že je to holčičí, ale tenhle Ken by je bavil, protože je kluk.
Děti panenky v první chvíli především objevovaly. Co všechno umí? Jaké všechny věci mají? Tříletého Kubu nejvíce bavilo panenku svlékat a zase oblékat, starší dívky zkoušely šaty panenkám vzájemně měnit. I my, jejich matky, jsme se instinktivně vydaly do vlastních vzpomínek na naše dětské hry. O kolik se naše panenky lišily od těch, co mají děti k dispozici dnes?
První rozdíl je jednoznačně v tělesných proporcích. Současné panenky nabízejí výrazně větší variabilitu a škálu tělesných typů. Barbínky devadesátých let měly nohy „do špičky“, aby mohly obout plastové lodičky na podpatku. Dnes se tenhle obraz atraktivní feminity ztrácí, většina panenek měla nohy ploché. Nejmarkantnější rozdíl je pak v profesích, který výrobce panenkám přiřkl; vedle gymnastky nebo zpěvačky tu byla astronautka, zubařka, boxerka a požárnice, a místo Kena v havajské košili bez doplňků tu byl Ken-veterinář se závratnou kolekcí plastových zvířátek.
Františka (8 let)
Nejlepší jsou panenky s plochýma nohama, protože stojí. Vybrala jsem si panenku-skejterku, protože má spoustu věcí, chrániče a přilbu, a to já bych sama chtěla mít. Bojím se, jestli na ni bude mít doma oblečení, protože je svalnatá, ale i tak se mi líbí, protože nemám pocit, že bych měla zhubnout. A má pohyblivé klouby, což je super.
Viki (12 let)
S panenkama si už sama nehraju, protože mě to nebaví, ale mám jednu kamarádku, se kterou si s nimi hrajeme. Hrajeme si na špionky, které zavřou do internátu, a ony z něj utečou. Kamarádka má barbínu, která vypadá nafrněná, a tak jí takovou hrajeme. A máme jinou, modelku, a ta se zase tváří vážně. Ta bývá záporák. Vybrala jsem si zvěrolékařku – hlavně proto, že má hnědé vlasy. My máme doma dvě zrzavé a jednu černovlasou. Černoška s copánky se mi líbí, ale neměli bysme na ni na doma žádné oblečení, protože má široké boky.
Reflexe tělesných proporcí se také několikrát objevila. Téměř všechny děti si všimly, že některé panenky vypadají jinak, a pokud se vyjadřovaly k těm velmi štíhlým, ozývaly se i překvapivé paralely k tomu, jak ony samy vnímají své tělesné proporce ke vztahu k ideálu. Sedmiletá Františka prohlásila, že se jí panenka s tělem normální ženy líbí, protože nemá pocit, že by měla zhubnout. Jedenáctiletá Viki poznamenala, že pro příběhy, které si s panenkami hrají, preferuje ty méně prsaté, protože „pak můžou být holka i kluk, a to se nám hodí“. Na druhou stranu jediná panenka, která zůstala nevybalená z krabice, byl Ken s růžovými vlasy a jemnými rysy.
Když byly tázány, odpovídaly všechny děti jednohlasně, že „panenky jsou pro holky“. Při doptávání, jestli to znamená, že si s nimi kluci hrát nesmějí anebo je „holčičí“ hračka míň žádoucí než jiná, už ale odpovídaly mnohem přemýšlivěji. S panenkami si podle nich může hrát kdokoliv, jen „to holky dělají častěji“. Často se objevoval názor, že kluci by byli hře otevřenější, kdyby bylo více panenek-chlapců. U dětí, které si s panenkami hrát nechtěly vůbec, se ale status „holčičí“ a tedy „méně atraktivní“ hračky také objevoval.
Mattel si dal do roku 2030 za cíl vyrábět všechny produkty a obaly ze 100 % recyklovaných, recyklovatelných nebo plastových materiálů na bio-bázi. K této iniciativě představil i novou řadu panenek „Barbie Loves The Ocean“. Jsou vyrobené z recyklovaného plastu vázaného na oceán. Plast použitý při výrobě řady Barbie Loves the Ocean pochází z okolí vodních toků, kde neexistuje běžný systém sběru odpadu. Obaly hraček jsou plně recyklovatelné a mají certifikaci mezinárodní neziskové organizace Forest Stewardship Council® (FSC), že v papírových a dřevěných vláknech neobsahují žádný plast.
Hugo (8 let)
S panenkama si nehraju, protože jsou divný. Protože je to pro holky, a ani se mi nelíbí. A nehrál bych si s nimi, ani kdyby někdo vyrobil panáčka pro kluky. Mě baví Lego, auta na ovládání a tak. Když si hrajeme s autama, uděláme si dráhu a děláme dlouhý závody.
Marjánka (8 let)
Já jsem si ráda hrála s poníky, ale panenky jsem neměla ráda. A nebavilo mě to. Ani holky ve školce si s panenkami nehrály. I proto, že jsme tam žádný pořádný neměli. Panenky můžou být pro kluky, ale asi trochu jiný, aby vypadaly jako klučičí.
Když jsme se po několika dnech ptaly svých dětí, jak a jestli si s panenkami hrály i doma, odpovědi byly široké. Tříletý Kuba si panenku oblíbil a udělal ji řidičkou svých mnoha bagrů a autíček. Sestry Johanka a Mariánka je přidaly do své sbírky. Jedenáctiletá Viki ji pojmenovala, převlékla a obarvila jí vlasy namodro a druhý den ji vzala představit kamarádce jakožto novou postavu do jejich příběhu. Osmiletá Františka panenku dala do krabice a řekla, že ji chce poslat do dětského domova. Vincenta a jeho mladšího bratra Jonáše držely ještě pár dnů po pikniku. „Nejvíc mě na tom překvapilo,“ poznamenává jejich maminka Lucie, „že když si panenku vezmou do ruky, chtějí si hrát hned i s mámou. Jako by tušili, že panenky na mě fungují mnohem lépe než hra s autíčky.“
Jak si (naše) děti hrají? Tak, jak se jim líbí. My, jejich matky, jsme se v diskusích nad výchovou našich dcer a synů shodly, že vítáme širokou škálu hraček, které jim můžeme nabízet. Vnímáme, že jak my, tak naše děti se pohybujeme ve světě vymezeném pravidly, která jsou hluboko vrostlá do toho, jak uvažujeme o světě. Chceme-li ho našim dětem otevřít, měly bychom jim dát na výběr z co nejširších možností, a dát jim možnost svoji volbu reflektovat a mluvit o ní. Jak, proč a s čím si hrají? Zeptejte si jich. Oni vám to řeknou.
Článek vznikl ve spolupráci s našimi partnery v Mattel.