Děti vám to řeknou. O hře a stereotypech pohledem jich samotných

Jak si děti hrají? Tak, jak se jim líbí, řekneme si zřejmě. Rodiče na požádání vysypou z rukávu, jestli jejich potomek preferuje Tlapkovou patrolu před Pokémony, a učitelky a učitelé z mateřských školek mají dobře odpozorované, u kterých hraček se stojí fronta a které leží ladem. Můžeme se snažit vypátrat, čím jsou dětské preference podmíněné (a jistě je to z části zdokumentované a popsané, jako preference hraček připomínajících lidská nebo zvířecí mláďata), ale většinou se dětskýma očima už podívat neumíme. Jen cítíme, že dětem na výběru záleží. 

Jak píše dětská psycholožka Lucie Kotková, „dítě prostřednictvím hry poznává svět i sebe sama“. Hrou se rozvíjí dětský mozek, připravuje se na proces učení, a zároveň dítě ve hře zpracovává, co už o světě zjistilo. Jeho okolí do něj denně vkládá desítky informací na vědomé i nevědomé úrovni a hrou si dítě tyhle nové poznatky může ohmatat a začlenit. Starší děti už mohou skrze hračky rozehrávat fantazijní situace a příběhy a trénovat sociální kompetence a empatii. 

Vyvstává pak obava, nad kterou by naši prarodiče a zřejmě i rodiče mávli rukou, ale v moderní společnosti je čím dál těžší si ji nepřipouštět. Pokud svému dítěti předávám vzorce chování i na nevědomé úrovni, můžu si být jistá, že moje výchova je opravdu otevřená a nestereotypní? Proč můj jinak citlivý a něžný chlapeček tvrdohlavě trvá na tom, že panenky jsou pro holky, a dívá se na ně s despektem? Proč moje dcera, kterou bych ráda viděla lézt po stromech, hrát si na indiány a stavět Lego, nevezme do ruky nic, co není růžové, a preferuje tichou kooperativní hru s ostatními holčičkami? Je to odrazem jejich individuality, neviditelně působících kulturních vzorců, anebo je to moje rodičovské selhání?

Pokusná skupina: děti

Ve spolupráci s firmou Barbie jsme provedli malý redakční výzkum. Pro naše děti ve věku od tří do desíti let jsme uspořádali piknik, kde si mohly vybrat z široké řady panenek Barbie. Jak to dopadne? Vezmou je kluci vůbec do ruky? Která z panenek různých „profesí“, barvy pleti a tělesných proporcí bude nejoblíbenější, a která zůstane na ocet? A hlavně, co nám k tomu řeknou samy děti? Mluvili jsme s nimi nejen přímo při hře, ale i později, když si vybrané panenky odnesly domů. Odehrálo se několik překvapení (desetiletý Vincent, který na piknik přišel vybaven albem karet Pokémonů, si s Kenem-veterinářem soustředěně hrál nejdéle ze všech), jiné věci proběhly podle očekávání (největší úspěch měla panenka-gymnastka s velkou výbavou oblečení a doplňků). 

Johanka (7 let)

„Líbí se mi, jaké má oblečení a věci. Měla největší krabici. Ukážu ji doma všem svým Barbínám. Máma mi říkala, že vypadá jako Věra Čáslavská. Má fakt hodně věcí, a pokud se mi neztratí, tak si můžu hrát, že je prodavačka gymnastických věcí nebo holka, co se chce hrozně stát gymnastkou, a pak se jí nakonec stane.“ 

Vincent (10 let)

Hrát si s Kenem je zábavný. Nehraju si takhle často a asi bych si ho chtěl vzít domů. Baví mě, že má pejsky. Viděl jsem panenky zatím vždycky jen u kamarádky. Připadá mi oukej, že si kluci s panenkama hrají. Vím, že některý kluky to nebaví, že je to holčičí, ale tenhle Ken by je bavil, protože je kluk.

Děti panenky v první chvíli především objevovaly. Co všechno umí? Jaké všechny věci mají? Tříletého Kubu nejvíce bavilo panenku svlékat a zase oblékat, starší dívky zkoušely šaty panenkám vzájemně měnit. I my, jejich matky, jsme se instinktivně vydaly do vlastních vzpomínek na naše dětské hry. O kolik se naše panenky lišily od těch, co mají děti k dispozici dnes? 

První rozdíl je jednoznačně v tělesných proporcích. Současné panenky nabízejí výrazně větší variabilitu a škálu tělesných typů. Barbínky devadesátých let měly nohy „do špičky“, aby mohly obout plastové lodičky na podpatku. Dnes se tenhle obraz atraktivní feminity ztrácí, většina panenek měla nohy ploché. Nejmarkantnější rozdíl je pak v profesích, který výrobce panenkám přiřkl; vedle gymnastky nebo zpěvačky tu byla astronautka, zubařka, boxerka a požárnice, a místo Kena v havajské košili bez doplňků tu byl Ken-veterinář se závratnou kolekcí plastových zvířátek. 

Františka (8 let)

Nejlepší jsou panenky s plochýma nohama, protože stojí. Vybrala jsem si panenku-skejterku, protože má spoustu věcí, chrániče a přilbu, a to já bych sama chtěla mít. Bojím se, jestli na ni bude mít doma oblečení, protože je svalnatá, ale i tak se mi líbí, protože nemám pocit, že bych měla zhubnout. A má pohyblivé klouby, což je super. 

Viki (12 let)

S panenkama si už sama nehraju, protože mě to nebaví, ale mám jednu kamarádku, se kterou si s nimi hrajeme. Hrajeme si na špionky, které zavřou do internátu, a ony z něj utečou. Kamarádka má barbínu, která vypadá nafrněná, a tak jí takovou hrajeme. A máme jinou, modelku, a ta se zase tváří vážně. Ta bývá záporák. Vybrala jsem si zvěrolékařku – hlavně proto, že má hnědé vlasy. My máme doma dvě zrzavé a jednu černovlasou. Černoška s copánky se mi líbí, ale neměli bysme na ni na doma žádné oblečení, protože má široké boky.

Neměla bych zhubnout?

Reflexe tělesných proporcí se také několikrát objevila. Téměř všechny děti si všimly, že některé panenky vypadají jinak, a pokud se vyjadřovaly k těm velmi štíhlým, ozývaly se i překvapivé paralely k tomu, jak ony samy vnímají své tělesné proporce ke vztahu k ideálu. Sedmiletá Františka prohlásila, že se jí panenka s tělem normální ženy líbí, protože nemá pocit, že by měla zhubnout. Jedenáctiletá Viki poznamenala, že pro příběhy, které si s panenkami hrají, preferuje ty méně prsaté, protože „pak můžou být holka i kluk, a to se nám hodí“. Na druhou stranu jediná panenka, která zůstala nevybalená z krabice, byl Ken s růžovými vlasy a jemnými rysy. 

Když byly tázány, odpovídaly všechny děti jednohlasně, že „panenky jsou pro holky“. Při doptávání, jestli to znamená, že si s nimi kluci hrát nesmějí anebo je „holčičí“ hračka míň žádoucí než jiná, už ale odpovídaly mnohem přemýšlivěji. S panenkami si podle nich může hrát kdokoliv, jen „to holky dělají častěji“. Často se objevoval názor, že kluci by byli hře otevřenější, kdyby bylo více panenek-chlapců. U dětí, které si s panenkami hrát nechtěly vůbec, se ale status „holčičí“ a tedy „méně atraktivní“ hračky také objevoval.