„Kdo mohl tušit, že trenér je predátor?“ Organizace pro děti musí přestat přehlížet varovné signály
Září znamená pro většinu rodičů slastnou úlevu: předávají děti institucím a vracejí se do normálního pracovního rytmu. Hodně z nás posílá děti do školy, školky, někam do oddílu nebo na kroužek vůbec poprvé. Čteme recenze, hledáme ty nejlepší trenéry a učitele, pídíme se po výsledcích absolventů. Ale kolik z nás do kritérií výběru zahrne jednu z nejpodstatnějších věcí, a sice to, jestli jsou tam naše děti v bezpečí před zneužíváním? Nad tím, co by si měli rodiče o institucích zjistit, se ve svém komentáři zamýšlí instruktor sebeobrany a publicista Pavel Houdek.
Čtěte v nové Heroine
- Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
- Blýská se na lepší časy u přijímaček na střední školy?
- Medicína přehlíží ženské zdraví. Pojďme o něm mluvit
Na veřejnost čas od času prosáknou případy zneužívání ve sportovním oddíle, nebo dokonce skautu. Jsou si velmi podobné, a to nejen postupem pachatelů, ale naneštěstí také přístupem autorit a vedení daných uskupení. Když se o případu začne mluvit v médiích, reagují často tak, že šlo o ojedinělý exces jednotlivce, „zkažené jablko“, které poškozuje práci a pověst celého odvětví. Ale že teď vše naštěstí vyšlo na světlo a pachatel bude potrestán a izolován.
Pokud se však o konkrétní případy začnete zajímat do hloubky, často zjistíte, že indicie o zneužívání tu byly již před odhalením predátora. Že o tom někdo věděl, ale nic nedělal. Nezřídka se stává, že některé děti a jejich rodiče měli podezření, se kterým se i svěřili dalším trenérům nebo vedení, ale namísto šetření byli všichni ujišťováni, že se nic neděje.
Takové případy po právu vyvolají zděšení a také otázku: můžeme jako rodiče něco dělat, aby se přístup institucí změnil a predátorům dlouhodobé zneužívání svěřených dětí neprocházelo?
Zkažené jablko jako výmluva nečinných
Je to právě narativ o „zkaženém jablku“, který umožňuje predátorům dlouhodobé fungování. Pokud totiž vedení organizací pracuje s tím, že něco takového je u nich zcela nemožné, pak to znamená, že se ve chvíli, kdy si někdo všimne podivných věcí, nepodnikne zpravidla vůbec nic. Každá událost má přece několik možných vysvětlení, a pokud „se u nás něco takového nemůže stát“, musí to být samozřejmě jinak. Všichni to přijmou a koukají stranou.
Pak si klidně může trenér na soustředění pravidelně zamlouvat se svou svěřenkyní jeden pokoj s manželskou postelí, je to přece jasně proto, že chce ušetřit nebo jiný pokoj nebyl! Nikoho ani nenapadne, že si soustavně vytváří příležitosti, jak být se svou nezletilou svěřenkyní sám. A když ji namísto klubového maséra chce masírovat osobně, pak jí chce dát individuální péči! Rozhodně si nechce legitimizovat to, že na ni může kdykoliv sahat, protože to se při masážích přece dělá.
Kdybyste něco podobného sledovali ve filmu, byla by to ubohá zápletka a po pár minutách by vám bylo jasné, kam situace směřuje. Ale v reálu jsou všichni překvapení, že trenér byl ve skutečnosti sexuální predátor. Nikdo to přece nemohl tušit!
Tenhle případ jsem si nevymyslel. Pochází z otřesného svědectví Terezy Vytlačilové publikovaného na serveru Bez frází. Všem ho doporučuji k přečtení, protože to je dopodrobna popsaná studie typického sexuálního zneužívání – od nás, z Česka. Ale pozor, je jen pro silné povahy.
Rodiče mají šanci to změnit
Důležité je, že ani tento případ není nějaký ojedinělý exces. Jde o typický modus operandi, který se právě teď odehrává na spoustě dalších míst: v dalších sportovních svazech a klubech, v kroužcích, organizacích. Případy, které prosáknou na veřejnost, jsou jen špička ledovce. Těch neodhalených je více než 95 %.
Situace se nezlepší, dokud organizace pracující s mládeží nepochopí, že sexuální zneužívání dětí jejich vedoucími a trenéry je problém, který se může týkat i jich – a nenastaví si adekvátní preventivní mechanismy, jak jim předcházet. Drtivá většina institucí, která se nám stará o děti, nic takového nemá. Tváří se, že u nich se nic takového stát nemůže. Dostatečně výmluvné je, že se tak tváří i ty, kde už k odhalení sexuálního predátora došlo. Ani ony si poté, co se to u nich stalo, žádné preventivní postupy nenastaví. Protože šlo o zkažené jablko, exces jednotlivce…
Nezbývá než se o změnu zasadit z pozice rodičů. Dokud se my rodiče, kteří institucím svěřujeme své děti – a platíme jim za to –, nezačneme ptát, jak mají nastavené postupy řešení a prevence sexuálního zneužívání, nic se nezmění. Když je sexuální obtěžování tabu pro instituce, nesmí jím být i pro nás. Právě naopak. Dokud od nás rodičů neucítí tlak na to, aby se prevenci v této oblasti věnovaly, dokud neuvidí, že je to pro nás stejně důležité jako třeba kvalita vybavení, nic se nepohne. A u každého dalšího případu odhaleného predátora budou všichni znovu a znovu kroutit hlavou nad tím, jak se to mohlo stát, a tvrdit, že to nikdo nemohl tušit…
