V mexické školce se po ránu tancuje, děti se učí několik jazyků, ale i to, jak se chovat při zemětřesení

Veškerá podpora v mateřství trvá v Mexiku 98 dnů. Po jejich uplynutí se naprostá většina žen vrací do práce a děti předávají buď do jesliček, nebo babičkám. Jelikož jako překladatelka a tlumočnice pracuji hlavně z domu, případně jen nárazově mimo domov, nepotřebovala jsem se od dcery odloučit tak brzy. Nicméně po jejích prvních narozeninách jsem zjistila, že mi času a klidu na práci rapidně ubývá. Začala jsem tedy hledat školku, a po různých peripetiích jsem i našla. Ačkoliv oficiálně bere až od dvou let, mohla dcerka nastoupit v roce a čtvrt.

Standardem je 6,5 hodiny denně bez jídla

Ve školce nám vyšli nesmírně vstříc při zvykání na nový režim a o všem s námi do detailu debatovali. Nejdřív Andulka chodila na dvě hodinky denně, pak na čtyři a na polední spánek jsem si ji brala domů. Postupně se ukázalo, že ve školce lépe spí i lépe jí. A tak tam zhruba od druhých narozenin zůstává od osmi do čtyř. Standardní balíček služeb naší školky je od cca 7:30 do 14 hodin bez jídla, protože v Mexiku se obědvá až v pozdním odpoledni. Svačinu dostává z domova (a můj muž se mi neustále směje, že naše dítě bude jednou rozhodně trpět šikanou za množství zeleniny v krabičce) a v poledne si všechny děti na necelou hodinku zdřímnou. Těsně před druhou odpolední se pak před školkou začne tvořit dlouhatánský had rodičů a prarodičů, co si přišli vyzvednout své ratolesti, a ty vybíhají postupně na zavolání jejich jmen do mikrofonu u vchodu. Děti, co zůstávají až do pozdního odpoledne, pak ve dvě hodiny obědvají ve školkové jídelně. Oběd má několik chodů - polévka, rýže (ta se tu jí často jako samostatný chod, podobně třeba jako těstoviny v Itálii), hlavní chod a dezert.

Základní balíček do 14:00 hodin stojí nějakých 3.500 korun měsíčně, což je velmi příjemný standard – v dražších částech Mexico City se obdobné služby mohou pohybovat až třeba mezi 8-10.000 bez jídla. Příplatek za odpolední “družinu” pak závisí na tom, zda si dítě vyzvednete v 16:00 (za cca 100 korun na den) či třeba až po sedmé hodině večerní (za cca 150 korun na den), to se může hodit těm, kdo tráví na cestě z práce dlouhé hodiny v místní dopravě. My s manželem naštěstí oba pracujeme převážně doma a do školky to máme kousek. 

Diskotéka po ránu a sněhule v 15°C

Ale to ještě zdaleka nejsem u důvodů, proč tu školku bezmezně milujeme. Byli nesmírně citliví během Andulčina zvykacího procesu - například nemusela hned od začátku nosit uniformu. Navíc skupinka s jejím příchodem přerostla počet deseti dětí, a tak paní učitelka Blanca dostala automaticky pomocnici. Do třídy pak často chodila na návštěvy i báječná paní ředitelka a fungovala jako další podpůrná síla. 

Navíc každé ráno, když děti přichází, si je u dveří přebírá personál za zvuků hudby. Ve vestibulu tak panuje čiročirá diskotéka, každý den jiného stylu, frčí tam prapodivné choreografie a všichni do jednoho vesele trsají, než se rozejdou do svých tříd za programem. A asi není lepšího pocitu, než když dítě už od rohu ulice zuřivě pospíchá, aby o nic nepřišlo.

V Mexico City je prakticky po celý rok stejně pěkné počasí s teplotami, které nejdou příliš pod 10 stupňů v zimě po ránu, ale zase nepřevyšují kolem 25 stupňů na odpoledním slunci. Když občas klesnou pod oněch 10 stupňů, hlásí se po celém Mexiku červený alarm, protože prý při teplotách kolem nuly mohou prasknout plíce zimou… Naše Anča příliš zimomřivá není, a tak narozdíl od ostatních nenosí při 15°C sněhule. Ven se chodí pravidelně každý den, čímž myslím barevně zdobený školní dvoreček. Na exkurze se sice jezdí, ale z bezpečnostního hlediska až v pokročilejších třídách předškolní výchovy. 

Uniforma už od batolat a skvělá komunikace s rodiči

Stejně jako v mnoha dalších zemích se děti ve škole nepřezouvají (a ani návštěvy doma se nikdy nezouvají) a konkrétně v naší školce mají dva sety uniforem – v pondělí a ve středu mají tělocvik, takže ráno přicházejí do školky ve cvičebním, a zbylé dny nosí holčičky šatovou sukni a podkolenky v barvách školy a s patřičnou výšivkou. Anča svou uniformu miluje snad ještě víc než školku jako takovou. Asi se díky ní cítí víc součástí party.

Každé dítě má svůj sešitek, do kterého každý den učitelky zapisují náladu, co ten který den dělali, jestli zvládlo jít na nočník atd. V našem případě se ze sešitku stal živý komunikační nástroj, ve kterém si s paní učitelkou píšeme málem i veselé historky na barevných post-itech. Mé velké díky pak patří jejich trpělivosti s odplenkováváním – jednoho dne totiž v sešitku přistál nalepený papír, co hlásal „mami, tati, plenky pryč“ a spolu s ním i řada doporučení a proseb o spolupráci se školou. A světe div se, do deseti dnů byla Anča bez plenky, i když nehody se stanou občas samozřejmě až dodnes, ale paní učitelky vždy trpělivě odvětí, že „to se jednou zlomí, stačí jen vydržet“.

Ale tou úplně nejvýjimečnější věcí, kterou v naší mexické školce cítím, je naprostá otevřenost k rodičům. Při narozeninách spolu všichni krájí dort a dělají řadu tradičních aktivit jako např. bouchání piňaty (pestrobarevné papírové nádoby plněné sladkostmi, do které se bouchá tyčí a když praskne, sladkosti se vysypou na zem), a nechávají tak rodiče nahlédnout pod pokličku jejich každodenního dětského soužití. Vánoční besídka se pak neodehrává na obyčejném dvorku školky, ale přímo v místním divadle. A upřímně nevím, zda byl dojemnější výkon dětí anebo úžasný zápal jejich učitelek. 

Domácí úkoly pěkně odmala, a nezapomenout na zemětřesení

Co mě hodně překvapilo, je množství domácích úkolů, které děti už v tak nízkém věku dostávají. Každý pátek nám v batůžku přistanou sešity ze španělštiny a angličtiny, do kterých tak přes víkend lepíme, doplňujeme, spojujeme a vystřihujeme dle zadání, ve školce pak zůstávají „spinkat“ učebnice, se kterými pracují. Jednou týdně mají dokonce i hodinu francouzštiny, což nám osobně dělá v rozpoznávání žvatlavých slov bilingvní dvouleťačky ještě větší guláš. Než jsem tuhle pochopila, že barvičky říká „green“ v angličtině, „rouge“ ve francouzštině, „bílá“ česky a „naranja“ španělsky, chvíli mi to trvalo. 

Ve školce neopomíjejí ani zemětřesení, klasickou součást mexické každodennosti. Já si na občasný zvuk seismického alarmu asi nikdy nezvyknu a vždycky z toho šílím další dva dny, zatímco naše dvouleté dítě se jde ukázkově opřít o nosnou zeď. Ale tohle se naštěstí neděje často. Ona ta zemětřesení jakoby nám dávala najevo, že člověk je proti síle přírody jen bezvýznamné nic a že občas jsou prostě věci jednoduše tak, jak jsou, a nemá cenu se nad nimi zbytečně rozčilovat. Což je podle mě jedna z nejzásadnějších věcí, co bych byla ráda, kdyby si Andulka ze své mexické části života do té české odnesla.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.