Dneska děti vedou tihle dva rodiče, zítra jiní. Jak jsme v centru Prahy založili komunitní školku

Během těch tří hodin si děti a jejich doprovod vyzkoušejí, jak spolu zvládnou strávit čas venku v parku v centru Prahy. Jedním z těch šesti dětí je i moje čerstvě tříletá dcera. Skupinku, se kterou si odchází hrát, ještě moc dobře nezná, ostatně ani já ne. Od našeho prvního setkání, kdy jsme si řekli, že zkusíme založit komunitní školku, uběhlo jen několik týdnů. Důvěra, kterou v ty nadšené lidi mám, mě samotnou trochu překvapuje. Jsou mezi nimi dvě moje kamarádky, s ostatními se teprve seznamuji. Děti se ale vracejí v pořádku, jsou špinavé a nadšené. Dospělí jsou unavení, ale působí vesele. Skupinkou se šíří euforie z prvního úspěšně zvládnutého dopoledne.

Následující tři měsíce se tahle skupina schází pravidelně jednou týdně. Sraz je v parku na dece nebo pod stromem. My dospělí se střídáme a vždycky ve dvou s dětmi trávíme dopoledne venku. Postupně přibíráme další členy, kteří do tohohle zpočátku trochu bláznivého podniku chtějí jít s námi.

O půl roku později, na začátku září, už školka skutečně existuje a plně funguje. Navštěvuje ji celkem třináct dětí, které si my rodiče na střídačku hlídáme. Má klubovnu na Malé Straně a jmenuje se Ratoles. Komunitní školka stojí na dětech a jejich rodičích, kteří se o děti společně starají. Není zapsaná v rejstříku ministerstva školství, nemá žádný legální rámec. Přesto má svůj vlastní řád, který jsme si sami napsali, čtyřdenní docházku, zázemí pod střechou, každodenní rituály, maskota, a hlavně komunitu teď už dvanácti rodin, které její chod zajišťují vlastními silami.