V norských školkách se chodí ven bez ohledu na počasí, ani teplé obědy tu nemáme, říká česká maminka

Do Norska jsem se před více než 10 lety přestěhovala z čisté lásky. Ne k zemi, ale k Norovi. A když jsem pak po pár letech usoudila, že je nejen vtipný a šarmantní, ale celkově děsně fajn chlap, a Norsko je pohodová země, vystrojili jsme svatbu, rok nato se nám narodil syn a za další dva roky dcera.

Není špatné počasí, pouze špatné oblečení

V té době jsem už pár let učila angličtinu a němčinu na místní střední škole a necelý rok po porodu obou dětí jsem se vracela do práce. S dětmi byl nejdřív doma manžel a když jim byl rok, začaly chodit do školky. Nepředstavujte si ale klasickou českou školku. V té naší první bylo v nejmenším oddělení 7 dětí ve věku od 10 měsíců do necelých 2 let a k nim nejméně 2 dospělí. Společně jedli, zpívali, malovali, ale hlavně – chodili ven. Každý den, za každého počasí. V Norsku se totiž razí heslo „Není špatného počasí, jen špatného oblečení“. Dodnes obdivuju zaměstnance norských školek, jak trpělivě oblékají malé troly do vlněných svetrů a nepromokavých overalů, případně zimních kombinéz, jak dětem nazouvají minibotičky a neustále upravují rukavice. Já často nemám nervy ani na svoje vlastní děti.

Samozřejmě má ten neustálý pobyt venku taky své stinné stránky. Jednak je opravdu nutné pořídit dětem kvalitní výbavu, a to nejraději ve dvojím vydání, jednak rodič (alespoň ten český) při každém vyzvedávání dětí ze školky riskuje menší šok, když se k němu řítí zablácené dítě a chce ho obejmout. Není pak výjimkou, že dítě je před odchodem ze školky nutné osprchovat zahradní hadicí. Ale jak učitelky ve školce vždycky podotknou – oni si v té kaluži tak hezky hráli!

Teplé jídlo se tu nevaří, za soukromé i státní školky se platí stejně

Zvláštní kapitolou je v norských školkách i školách jídlo. Taky si pamatujete školní jídelny, rozložité paní kuchařky a omáčku UHO? Nic takového v Norsku nenajdete. Ve většině norských zařízení se teplé jídlo k obědu podává jen výjimečně, obědovou klasikou je chleba s něčím, navíc často podávaný venku. Když jsem tento fakt před lety prezentovala vlastní rodině v Čechách, setkala jsem se se zděšením a reakcemi typu, že tady ty chudáci děti hrozně strádají. Nicméně když teď synovi na šestileté prohlídce naměřili výšku chlapce osmiletého, museli i moji rodiče uznat, že to tak hrozné nebude. Ale je to samozřejmě nezvyk a jak poznamenala jedna česká maminka v Norsku „hroznej vopruz každej den po návratu z práce vařit teplý jídlo“. S tím naprosto souhlasím a kdykoli se objeví politická vůle prosadit do škol a školek teplé jídlo, všemožně ji podporuji.

Často se stejně jako o jídle diskutuje také o cenách školek. Ty norské mohou být buď státní nebo privátní, ale rodič rozdíl prakticky nepozná, protože maximální cena je stanovena pro všechny stejná. V současné době se tedy za školku platí max. 3040 norských korun měsíčně (cca 8.000 Kč), s tím, že průměrný norský plat je 45 000 norských korun hrubého. V případě sourozenců je možná určitá sleva a rodiny s tíživou finanční situací mohou požádat o příspěvek na školkovné tak, aby do školek chodilo co nejvíce dětí. Všech dětí, tedy i těch s nejrůznějším postižením.

Zápis s básničkou? To v Norsku neznáme

Přechod mezi školkou a školou je, alespoň z mých čerstvých zkušeností, absolutně neproblematický a příjemný. Norské děti nechodí k žádnému oficiálnímu zápisu, nikdo nezkoumá, jestli umí držet tužku a zazpívat písničku. Do školy jdou všichni v roce, kdy dovrší 6 let (dcera je narozená v prosinci, půjde tedy do školy v 5 letech), odklady prakticky neexistují. Rodičům přijde e-mail oznamující, že je čas zapsat dítě do školy, rodič se prokliká přihlašovacím systémem a je to. Každé dítě má svou spádovou školu, do níž patří automaticky, ale je možné požádat i o umístění do jiné školy. Obecným pravidlem v menších městech je, že školy jsou v podstatě stejné, takže je nejpraktičtější mít dítě co nejblíže k domovu. Ve velkých městech už se začíná mluvit o školách lepších a horších, ale myslím, že norská společnost je celkově nastavena proti jakýmkoli elitním školám.

Prvňáky první den podpoří rodiče a dál jejich kmotr

Ještě před samotným nástupem do školy, před koncem školního roku, měl syn možnost jít na dva dny do školy na návštěvu. Potkal tam svoje budoucí spolužáky, dostal svoje místo, potkal paní učitelku a hlavně – dostal svého „kmotra“, tedy žáka, který končí čtvrtou třídu a který má celý budoucí školní rok za úkol dávat na svého kmotřence tak trochu pozor. Cílem je, aby se nejmladší děti nebály těch starších, aby v nich našly oporu, parťáka a třeba i kamaráda. Syn je s tím svým každopádně nadmíru spokojený.

Školní rok začíná v Norsku zhruba dva týdny před tím českým, čemuž často odpovídá i počasí. My jsme letos měli štěstí a první školní dny jsme měli zalité sluncem. První školní den je vždycky slavnostní a rodiče v Norsku mají tento den nárok na placené volno, aby se mohli dětem opravdu věnovat a být jim oporou. Prvňáci u nás začínají každý den v 8:30 a končí ve 13:15, přičemž před školou i po ní můžou být ve školní družině, která je u nás otevřená od 6:30 do 16:30. Družina se platí, stejně jako školka, a i tady je možné požádat o finanční příspěvek, pokud rodinné finance na družinu nestačí.

A co se děti v první třídě učí? Za prvních 5 týdnů školy se syn naučil čísla od nuly do šesti, několik malých a velkých tiskacích písmen (ta první byla I a S, „is“ je totiž norsky zmrzlina), anglické barvy a spoustu dalších důležitých maličkostí. Třeba i to, že do školy chodí jeden kluk, který vypadá divně, občas křičí a chce brát dětem hračky, ale vždycky je s ním někdo dospělý, kdo na něj dává pozor. Nebo že dvě spolužačky spolu mluví polsky a další spolužák mluví s maminkou a tatínkem holandsky, a že je tedy úplně normální mluvit s vlastní maminkou česky. A taky že ta tmavá holčička si v družině hraje se stejnou stavebnicí a umí postavit parádní raketu.

Výuka je na různých školách různá, ale i Adámek už má třeba 90 min bloky. Samozřejmě uzpůsobené věku. A o přestávkách chodí ven, jednou týdně na výlet a ven se chodí i s družinou, jak před vyučováním, tak po něm.

Až syn a posléze dcera dokončí prvních 7 let základní školy, přejde na školu prostřední, kde stráví další 3 roky a poté na školu střední, kde může studovat 2 roky učební obor a pak jít na dva roky do učení, nebo 3 roky obor studijní, po němž se předpokládá, že půjde studovat dále. Ale do té doby ještě mnohokrát zapadáme sněhem a budeme netrpělivě vyhlížet slunce, které u nás ve středním Norsku sice nikdy nezmizí úplně, ale během zimy nás nikdy nehřeje moc dlouho.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.