Ze dne na den jsem se stala babičkou a oprášila školní ruštinu, říká ředitelka školky

Máme s mužem malý domeček, dole i nahoře dva pokoje a kuchyňský kout, u domku je malá zahrada. Byt nahoře jsme zamýšleli pro naše dospělé děti, ale ony z Prahy nechtějí, takže je napůl volný, občas v něm byla tvůrčí dílna. Řekli jsme si,  že teď se vyloženě nabízí byt mírně vyčistit a upravit a poskytnout azyl nějaké ukrajinské rodině. Vlastně nebylo co řešit. Nebo takhle – samozřejmě, že je vždy co řešit. Už taky stárneme, energie není nevyčerpatelná, tíhneme logicky k tomu mít doma klid. Ale my jsme oba takoví střelci, jdeme do věcí po hlavě, a zas moc jsme neváhali.

Oba se prakticky celý profesní život pohybujeme ve waldorfské pedagogice. Víme, že na Ukrajině je dost waldorfských škol a školek, a tak nás napadlo, že bychom mohli přijmout nějakou „waldorfskou“ rodinu a umožnit dětem pokračovat ve stejném vzdělávacím stylu. Váhali jsme, jestli je to morálně přijatelné, dělat takovou volbu, jestli není správné prostě jen nabídnout útočiště komukoli, ale nakonec jsme si to vnitřně obhájili. Jako zástupkyně České republiky v Mezinárodním sdružení waldorfských školek mám kontakt na ukrajinské kolegy a těm jsem nabídku poslala. Oni ji zprostředkovali lidem ve své databázi. Nakonec to klaplo, na pátý pokus u nás bydlí rodina z Oděsy. Čtyři rodiny, se kterými jsme se dohodli, nakonec pokračovaly dále na Západ. 

Bydlí u nás už dva týdny. Mamince Oksaně je třicet osm, mladší holčička Sofie je čtyřletá a starší Zlatoslava osmiletá. Oksana pracuje jako manažerka mezinárodní zdravotnické firmy, v oblasti vzdělávání dospělých. Zatím si práci chce udržet v režimu home office. Říkala jsem si, jak se domluvíme, ale mluví obstojně slovensky a obě holčičky rusky - tatínek je původem Rus, oba jeho rodiče jsou z Ruska. A tak jsem oprášila svou školní ruštinu, což jsem si nikdy nemyslela, že se stane.

Oksana se hned druhý den po příjezdu vypravila se svou známou do asistenčního centra v Kutné Hoře. Je připravená si vše sama zařizovat. Kutná Hora byla dobrá volba, čekala jen půl hodiny. V kontaktu s námi působí mile a uvolněně, je znatelná její úleva, že se jim podařilo odjet a někde se zabydlet. Ale manžel zůstal na Ukrajině a jak jí je, když je sama a myslí na to, to nikdo neví. Říkala mi, že když to na ni padne, může zavolat ukrajinskému psychologovi, je to zřejmě služba z její firmy. S manželem - myslím - komunikují.

 Ze dne na den jsem se stala babičkou

Starší dcerka Zlatoslava jezdí do waldorfské školy v Praze-Jinonicích. Je to od nás hodina cesty a několik přestupů. Jezdí vlakem na pražské hlavní nádraží, pak dalším vlakem na Smíchovské nádraží a pak metrem. Logistika se řešila celý první týden. Parta kamarádů z rodin v našem okolí, kteří do školy taky jezdí, teď Zlatušku doprovází. Jedna rodina žije přímo u nás v Mnichovicích a další pak po cestě. Ty děti - jsou to šesťáci, sedmáci - to vzaly velmi vážně, jako svou misi. Dorozumívají se s ní pomocí překladače.

Sofinku si beru s sebou do školky ve Slušticích, kde řediteluju. Je to pro ni nové prostředí, tak je na mě velmi navázaná. Dá se říct, že jsem se ze dne na den stala její babičkou. Představte si, jaká to je pro ni situace. Když děti přijímáme, máme obvykle adaptační období. Rodiče jsou ve třídě s námi a někdy to trvá třeba i dva měsíce, než se vazby trochu uvolní a dítko dostane odvahu zůstat bez nich. A Sofinka jede z cizího domu, s cizím člověkem, do cizího prostředí, kde na ni mluví cizím jazykem. Známky strachu ale nejeví. První věc, co nám řekla, bylo, ‚ja chaču jesť, ja chaču piť, ja chaču spať´. Věty, na které můžeme okamžitě reagovat. Skrz tyto tři věci si v životě zajišťujeme pocit bezpečí, komfortu. A ona byla opravdu hodně unavená. Už několik dní po příjezdu za mnou přišla v deset dopoledne, kdy se děti ve školce chystaly ven, že se jí chce spát. Přikryla jsem jí v kanceláří dekou a ona do minuty usnula. S jídlem je trochu problém, máme jako Češi dost jiné jídelní zvyklosti než na Ukrajině. První den dostala houskové knedlíky s rajskou omáčkou a ty nechtěla, s chlebem to ale snědla.

Terapie blikající plastovou hračkou

U nás v Mnichovicích se teď o sobotách na náměstí pořádá sbírka Charity – věci pro ukrajinské rodiny, kterých je v Mnichovicích celkem dost. V jedné krabici jsou hračky, v jiné boty, oblečení. Když jsme tam přišli, Sofinka i Zlatuška se nadšeně vrhly na krabici s hračkami. Vytahovaly barevné plastové Elsy a blikací hračky a byly to nejšťastnější děti na světě. Ta obyčejná dětská radost z dostatku a pozitivních barev! Waldorfská škola podporuje přírodní materiály a úplně jiný typ hraček, ale mě to hodně bavilo. Nic divného na tom není, ty hračky jsou prostě udělané tak, aby se dětem líbily. Bylo to celé o tom, že život na chvilku vypadal lehký a bezstarostný. Mělo to myslím absolutně terapeutický účinek.

Maminka to prožívala hůř. Šla ke stojanům s dětským oblečením, že nějaké vybere, hlavně sháněla pyžamo pro Sofinku, ta má totiž jen jedno, co si nosí i do školky, dorazily jen s jedním malinkatým kufříkem. A jak tam tak stála a dívala se na ty obnošené věci, viděla jsem, že jí vstoupily slzy do očí. Úplně jsem viděla, jak jí běželo v hlavě „kde jsem se to ocitla, co se mi to děje“. Vzala jsem ji kolem ramen a nabídla jí, že půjdeme do Centra levného nákupu. Od darovaných věcí to sice kvalitativně není daleko, ale nejsou použité. Nicméně, po pár dnech aklimatizace mi Oksana řekla, že si pro pyžamka do sbírky půjde.

Je to zatím pár týdnů, co u nás rodina bydlí, takže nemohu dělat velké závěry. Podmínky nám hrají do karet, náš domeček opravdu umožňuje celkem bezproblémové soužití dvou rodin. I tak je to ale náročné. Je to pro nás velkou vnitřní školou, a v pozitivním smyslu. Jedna věc je idea pomáhat, druhá věc je, když k tomu pak dojde. V jednu chvíli, po třech dnech až šestnáctihodinového zapojení, jsem byla strašně unavená. Člověk má slabé chvilky, kdy by chtěl couvnout. Ale to už udělat nemůže. A vnitřní cvičení věrnosti tomu zadání si musí o něco opřít.

Já se opírám o vzpomínku na prarodiče svého muže. Pradědeček byl pan řídící učitel, prababička byla paní učitelka, původně od Liberce, ale při záboru pohraničí se museli vystěhovat a žili pak u Mnichova Hradiště v nějaké vesničce. A do domku si vzali partyzány. Měli přitom dvě malé holčičky, nebezpečí vyzrazení v malé vsi bylo obrovské, a stálo by je život. A oni to udělali. Jistě si stokrát říkali „kdyby to už raději skončilo“, ale vytrvali. A to se nedá s dnešní situací srovnat, tam šlo doslova o vše.

Táňa Smolková vystudovala střední pedagogickou školu a Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor Sociální a školní pedagogika. Je ředitelkou waldorfské mateřské školky ve Slušticích u Prahy a jednatelkou Asociace waldorfských mateřských škol.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.