Ukrajinec a Rus v jedné třídě. Názory rodičů by měly zůstat za dveřmi školy

Valentina pochází z Ruska a se svým českým manželem žije v centru Prahy, kde chodí jejich osmiletý syn do školy. „Kontrolovala jsem mu domácí úkoly a v jeho tašce jsem našla lísteček. Barevnými písmeny na něm byl vytištěný nápis Sláva Ukrajině! Ruský svině, táhněte domů,“ vypráví Valentina.

Syn byl zmatený a nevěděl, kdo mu papírek do tašky dal. Pro jeho matku to znamenalo několik velmi perných chvilek. Její rodina žije v Rusku a podporuje současnou ruskou vládu, sama Valentina politiku podle svých slov neřeší, válka jí ale vadí. „Když vidím záběry ze zničených měst a rodiny na útěku nebo v krytech, samozřejmě jako matka ani jako člověk vyznávající evropské hodnoty s tím nemůžu souhlasit,“ říká. „Když ale syn chodí ze školy a ptá se mě, jestli babička s dědou jsou zlí lidé, jestli jsme všichni vrazi, nevím, co mu na to mám říct.“

Zatím napsala e-mail a informovala ředitele, jelikož se ale v městské části blíží prázdniny, nečeká, že by se záležitost stihla vyřešit. „Měli by to určitě nějak probrat a zdůraznit, že ruští spolužáci za nic nemůžou. Válka jednou skončí, ale vztahy by přece měly vydržet,“ dodává Valentina. Její kamarádka Alissa, která má stejně starou dceru, taktéž poloviční Rusku, se zatím ve škole s žádnou agresí nesetkala. „Na ulici spolu už ale rusky nemluvíme, když jdeme jen my dvě,“ krčí rameny. „Bojím se, že to není bezpečné.“

Anna Slabá, která má v pražské základní škole Marjánka na starosti výuku češtiny pro cizince, vypráví, že když vypukla válka, děti o tom chtěly a potřebovaly mluvit. „V jedné z prvostupňových tříd se nám stalo, že se v rozbouřené atmosféře hodně pohádala ruská holčička s ukrajinským klukem. Bylo to nepříjemné, obě děti byly rozčilené a překřikovaly se argumenty, které měly evidentně naposlouchané od svých rodičů,“ líčí vypjatou situaci.

Třídní učitelka musela obě znesvářené děti utišit a vysvětlit jim, že jsou v Česku, a navíc ve škole, což je pro ně neutrální půda. „Řekla jsem jim, že názory jejich rodičů musejí zůstat venku, protože tady jsme na jedné lodi. Mluvili jsme o tom, že Rusové i Ukrajinci, kteří odešli do Česka, tu jsou proto, že doma nebyli spokojení, neviděli tam pro sebe možnost dobře žít, a to mají společné. Doufám, že už se nic podobného nebude opakovat,“ dodává Anna Slabá.

Ve školách, kde už jsou studenti přece jen starší, se k válce na Ukrajině stavějí aktivně. „U nás vnímáme, že studenti zejména nižšího gymnázia přinášejí téma války do výuky, chtějí si povídat, vyptávají se učitelů na jejich názory,“ říká ředitel Gymnázia a Hudební školy hlavního města Prahy Filip Magram. I díky hudebnímu zaměření na škole studuje mnoho dětí původem ze zemí bývalého Sovětského svazu. „S kolegy jsme se o tom bavili a přijali jsme stanovisko, že pokud studenti o válce budou chtít hovořit, prostor dostanou, ale my učitelé jim aktivně svoje názory sdělovat nebudeme a bedlivě pohlídáme, aby mezi nimi nedocházelo k nějakým rozporům.“

Podle ředitele Filipa Magrama jsou právě ruští studenti v pomoci Ukrajině nejaktivnější. Jako příklad uvádí studentku z oktávy, která si přála uspořádat sbírku a jít její výtěžek osobně předat zástupcům Ukrajiny v Česku. „Chtěla s sebou vzít bratra, protože údajně zažil ve své základní škole útoky spolužáků na jeho původ,“ popisuje ředitel hudební školy.

Ruský a ukrajinský původ tu mají i členové pedagogického sboru. „Ukrajinská učitelka mi říkala, že se jí kolegyně z Ruska už několikrát za invazi omlouvala. Neomlouvej se, ty za to přece nemůžeš, odpověděla samozřejmě. Když jsme jako škola nahrávali ukrajinskou hymnu, zpívali Rusové s námi. Možná jsem naivní, ale doufám, že hudba, kterou z naší školy milujeme všichni, nás udrží pohromadě. Chci, abychom se všichni cítili bezpečně.“

I na pražském Gymnáziu Nad Alejí o válce na Ukrajině se studenty hodně diskutují: „My, vyučující dějepisu a základů společenské výuky, se snažíme současnou ruskou invazi na Ukrajinu dát především do historických a politických souvislostí. A také poukázat na opakování dějin,“ říká učitelka Zuzana Junková. „Součástí diskusí je nejen přehled historických faktů, ale i problematika kolektivní viny a předsudků ve společnosti rozšířených. Ukazujeme si to na příkladech přehnaných reakcí některých lidí – viz jeden pedagog Vysoké školy ekonomické, který odmítá dál vést ruským studentům diplomové práce, nebo z druhé strany, jak se doteď mnoho lidí dívalo na Ukrajince jako na národ námezdních sil a uklízeček a jak jsme najednou překvapení, že se hrdinsky brání.“

Způsob diskuse je s ohledem na věk trochu jiný na nižším a vyšším gymnáziu, ale v podstatě se odehrává ve stejném duchu. „Musím říct, že studenti to chápou opravdu velmi dobře a nesetkala jsem se u nás na škole s žádným projevem ani náznakem šikany vůči ruským spolužákům. Studují zde děti vědoucí, poučené a trvale vedené svými rodiči i pedagogy k toleranci a respektu k lidské svobodě. Ve třídách spolu v lavicích sedí Rusové, Ukrajinci i Poláci. Ptala jsem se například v sextě, kde je jedna dívka a jeden chlapec ruské národnosti, jak oni vše vnímají. Vyjadřovali se velmi otevřeně a pohnutě. Plačící sedmnáctiletý kluk, který mluvil o tom, že jeho nejlepší přátelé jsou z řad Ukrajinců a jak se jejich dosud krásný svět hroutí, mě opravdu dostal. Ostatní ho spíš utěšují a podporují, než aby mu cokoliv kladli za vinu,“ popisuje Zuzana Junková atmosféru na škole, jejíž studenti se také rozhodli zapojit do sbírky humanitární organizace Člověk v tísni SOS Ukrajina, kterou podpořili více než 88 tisíci korunami.

Třídy pro ukrajinské děti

České veřejné mínění v otázce války stojí prakticky jednoznačně na straně Ukrajiny a mnozí lidé se snaží pomáhat válečným uprchlíkům, z nichž značnou část tvoří děti. Právě ony a jejich další včlenění do českého vzdělávacího systému se ale podle programového ředitele Informačního centra o vzdělávání EDUin Miroslava Hřebeckého mohou stát prubířským kamenem toho, nakolik jsme ochotní se kvůli novým sousedům uskromnit.

„S výhledem na migrační vlnu bude třeba pravidla nějakým způsobem upravit, předefinovat. Nejsme připraveni na možná až desetitisíce nových žáků,“ říká Hřebecký. „Zejména ve velkých městech, jako je Praha, jsou kapacity školek a základních škol na hraně. Zatím jsme v integraci nastaveni na případy, kdy do Česka někdo přijde a chce tady zůstat dlouhodobě. V případě ukrajinské války je ale třeba rozlišovat – někdo tu bude chtít zůstat, většina lidí se ale bude chtít vrátit domů, jakmile to jenom trochu půjde. Pro tuto situaci je třeba vymyslet jiné scénáře, než jsou ty stávající.“

Momentálně se v českých městech začínají vytvářet provizorní ukrajinské jednotřídky, kde učí pedagogové z řad uprchlíků v jejich rodném jazyce. Počítá se i s distribucí ukrajinských učebnic a s poskytnutím psychologické pomoci dětem. Jak to ale bude dál, dnes ještě není jasné. Vzdělávání dětí podle zákona není třeba řešit u cizinců, kteří v Česku setrvají méně než tři měsíce. Už během jejich tříměsíční lhůty ale u nás proběhnou jak zápisy do základních, tak do mateřských škol.

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.