Chceme domů, ale zatím se potřebujeme učit. Reportáž z ukrajinské jednotřídky

Středočeské Klecany, čtyřtisícové městečko na skále nad Vltavou, jsou ztělesněním „dobré adresy“: starší rodinné domky střídají novotou zářící vily, úhledné náměstí a na konci města areál, kde vedle sebe stojí základní a umělecká škola. ZUŠka odjakživa otvírala až odpoledne, ale v půlce března se to změnilo. Klecany a okolní vesnice se staly útočištěm ukrajinských matek s dětmi, a právě tyto děti pár minut před osmou mávají maminkám a mizí ve třídách.

Aktovka, batoh i papírová taška – podle toho, co zvládli pobrat

Ve druhém patře nalevo od schodů už ve třídě čeká skupinka těch nejmenších školáků. Zatím posedávají po lavicích, které jsou sražené k sobě do tvaru čtyř hnízd, ale jakmile dveřmi projde štíhlá mladá žena v černém roláku s vysoko vyčesaným drdolem, seskakují a stavějí se téměř do pozoru. Tetiana Krych je v improvizované škole už třetí den jejich učitelkou. „Dobré ráno,“ zdraví děti s pečlivou výslovností, díky níž rozumí ukrajinštině i novinářská návštěva. „Dnes tu s námi bude novinářka z Prahy, ničeho se nebojte, bude se jen dívat, nepřišla vás z ničeho zkoušet. První třídu poprosím sem, druhou za ně, třetí si sedne tady,“ organizuje hned děti podle věku.

Hodina startuje zahřívacím kolem – jaké máme roční období, jaký měsíc, den v týdnu, datum. A co počasí, ptá se Tetiana, a od stolu třeťáků se ozývá „zima a mokro“, což pečlivě učesané holčičky doprovází přehrávaným oklepáváním. Chvíli se ještě řeší počasí, jestli mrzlo a jak bychom to poznali i bez teploměru, a pak Tetiana rozdává pracovní listy. Dva prvňáčci mají speciální práci, budou vymalovávat obrázek a zdokonalovat se v psaní ukrajinské cyrilice, zatímco druháci a třeťáci budou pracovat společně. Děti dostávají čas na vypracování prvního úkolu, takže vytahují pera a tužky. Některé mají klasické školní aktovky s plnými penály, jiné dorazily na vyučování s příliš velkým batohem určeným pro dospělé, ve kterém teď loví propisku, dvě nebo tři děti přišly jen s papírovou taškou se znakem a nápisem Obec Zdiby, odkud vytahují propagační tužky a propisky sousední obce. „Někdo si stihl vzít i pár učebnic, ale většina dorazila úplně bez pomůcek a přichází prostě s tím, co mají,“ komentuje to lapidárně Tetiana.  

Napřed postele, potom jídlo, nakonec škola

V tu chvíli klepe na dveře starosta města Daniel Dvořák, který za vznikem „ukrajinské školy“ stojí. Když začala válka, uveřejnil v klecanské facebookové skupině nabídku ubytování pro uprchlíky v městské ubytovně. Těch několik pokojů se zaplnilo za den, výzva se ale mezitím rozšířila mezi rodinami na útěku. „S místními Ukrajinci hraju fotbal, některým trénuju děti, takže jsem jim nedokázal říct, že jejich příbuzné a známé neubytujeme,“ vysvětluje. Znovu oslovil občany města a okolních obcí a zatím našel útočiště pro více než stovku rodin, k tomu sehnal i potraviny ze skladu jednoho řetězce, který má na okraji Klecan velkosklad. Pak mu ale došlo, že aby se ženy mohly osamostatnit, je třeba jim uvolnit ruce a zařídit jejich dětem alespoň na část dne výuku. I potřetí se obrátil na sociální sítě, a tak se k němu dostala Tetiana, provostupňová učitelka z Užhorodu, a její kolegyně, která doma na Ukrajině učí matematiku a informatiku.

„První den nám přišlo přes čtyřicet dětí, ten zájem nás dost zaskočil,“ popisuje starosta Daniel Dvořák. Nakonec se mu přes sociální sítě během dvou dnů podařilo sehnat i třetí učitelku, takže je možné děti rozdělit podle věku. „Dohodli jsme se, že jednu učitelku budou platit Zdiby, jednu Husinec-Řež a jednu my, z transparentního účtu, na který naši občané poslali už stovky tisíc korun. Vážně mě dojímá, jak jsou místní ochotní pomáhat.“

Podstatná jména, slovesa, pravopis – hodina ukrajinštiny v Česku

Ve třídě se mezitím probírá ukrajinština, a to konkrétně slovní druhy. „Co označují podstatná jména, třeťáci, to už byste měli vědět,“ vyptává se Tetiana a od hloučku nejstarších obratem přiletí odpověď: „Označují názvy věcí, zvířat, rostlin, dějů.“ Pro příklady podstatných jmen se Tetiana obrací do hloučku druháků. To samé se pak děje se slovesy. Děti dostávají za úkol v pracovním listu hledat a barevně podtrhávat slovní druhy, zatímco s prvňáky pomalu a potichu čte vyprávění o tom, jak přišlo jaro do našeho města. „Zatím to není úplně pravá výuka, chci, aby si děti zvykly na nové prostředí i na mě, a taky potřebuju zjistit, na jaké se pohybují úrovni,“ vysvětluje mladá učitelka.

Ačkoliv některé děti vidí dnes poprvé a zatím si nepamatuje ani všechna jejich jména, výuka běží hladce. Děti pracují, učitelka se usmívá, a když se někdo vrtí nebo se začne bavit se spolužákem, přijde k němu a jen mu lehce položí ruku na rameno. „Pořád improvizujeme, takže to není moc zajímavé, ale zítra už budeme mít internet, připravím nějakou práci s projektorem a v pátek nám sem přijdou zahrát lektoři z hudební školy, takže se máme na co těšit,“ říká Tetiana, která s dětmi na konec hodiny ještě promrská pravopis některých ukrajinských slov a vybírá si pracovní listy ke kontrole.

Když se zeptají na válku? Odpovím, ale sama nezačínám

O přestávce žáci vytahují mobily a shlukují se do skupinek. Holky hrají hru se zvířátky, kluci nějakou střílečku. Vypadá to skoro jako v běžné třídě; děti jsou hezky učesané, čistě oblečené, pouze jejich improvizovaná školní výbava prozrazuje, že něco je jinak. Mluví s nimi Tetiana o tom, co zažily a co nechaly za sebou doma? „Řekli jsme si, že se mě můžou ptát na cokoliv, co je ohledně války zajímá, a já jim pravdivě řeknu vše, co vím. První den potřebovaly reprodukovat všechny názory svých rodičů o tom, jaký Putin je nebo není, ale teď spíš řeším, že některé děti jsou velmi tiché a uzavřené,“ odpovídá Tetiana s povzdechem. „Nevím, jestli je to tím, že mě neznají, nebo jestli prošly něčím hrozným. Beru to ale tak, že mým úkolem teď je, aby přišly na jiné myšlenky. Sama o válce ani o ztraceném domově mluvit nezačínám.“

Tetiana se mezitím snaží „rozchodit“ připojení k internetu. Používá k tomu svůj vlastní mobil, počítač i datový tarif, nijak jí to ale, zdá se, nevadí. V programu teď má hodinu angličtiny, což je její specialita. Před deseti lety strávila nějaký čas v Americe a angličtinu má ráda, koneckonců i spolu mluvíme raději anglicky, i když bychom se jakousi „panslovanštinou“ asi domluvily i tak. „Odložte mobily, končí přestávka, bude angličtina,“ oznamuje dětem.

Obsadíme jim budovu, a ještě nám vaří kafe!

I hodina angličtiny probíhá celkem v tempu a děti se zapojují, snaží se i dva prvňáčci v předních lavicích. Napřed si třída přezpívá s písničkou z počítače abecedu, potom se věnuje osobním zájmenům a časování slovesa „to be“. Když začne pozornost upadat, Tetiana nahazuje další písničku, tentokrát anglickou verzi oblíbeného „hlava, ramena, kolena, palce“. Následně děti vymýšlejí co nejvíc slov od zadaného písmene. Tabuli, na níž před hodinou stála slova napsaná cyrilicí, se plní úhledně vykrouženou latinkou. Děti na svých pracovních listech přeskakují z abecedy do abecedy a nečiní jim to zřejmě žádné potíže. Pak následuje anglická písnička s opakováním slovní zásoby zaměřené na školní pomůcky, pantomima a hádání slov a poslední čtvrthodinu děti tráví vymýšlením vět s využitím tvarů „can“ a „can´t“. Každý má vymyslet alespoň pět vět o tom, co které zvíře umí a neumí dělat a většině dětí to jde hladce.

„Na Ukrajině se anglicky učíme tři nebo čtyři hodiny týdně už od první třídy, někde i od školky, takže tohle by pro ně mělo být lehké,“ mává Tetiana rukou nad upřímně míněným oceněním schopností jejích svěřenců. Další překvapení přichází vzápětí, kdy jen mimochodem prozrazuje, že jí je dvacet osm let a i s dvouletou rodičovskou už stihla odučit pět let na plný úvazek. „U nás chodíme na univerzitu v šestnácti nebo sedmnácti a magisterský titul jsem já osobně získala už v jednadvaceti letech,“ vysvětluje.

Po druhé hodině je vidět, že pozornost žáků je už na hraně, někteří zívají a polehávají na lavicích. „Měla jsem v plánu matematiku, ale teď to nemá smysl. Ještě jsme od pondělka neměli tělocvik, půjdeme tedy na procházku a cestou se pak stavíme na hřišti, viděla jsem jedno pěkné jen kousek od školy,“ rozhoduje se Tetiana, děti se oblékají a vybíhají ze školy ven. „Tohle městečko je tak krásné, takhle si představuju Francii nebo Itálii,“ mžourá hnědýma očima do slunce učitelka. Nabízím, že jí z kavárny v centru přinesu kávu, a to ji rozesměje. „My si můžeme vařit kávu tady, ve sborovně umělecké školy. Představte si, že první den mi kávu uvařila sama ředitelka! Nemohla jsem tomu věřit – pustí nás do své budovy, a ještě mi uvaří kafe,“ vrtí s úsměvem hlavou a odchází s dětmi ve dvojstupu husím pochodem směrem k fotbalovému hřišti. Po hodině na čerstvém vzduchu přijde na řadu oběd v místní školní jídelně a následně i ta matematika, na kterou dopoledne nezbývaly síly. Úderem půl jedné musí být ZUŠka připravena na české žáky, aby se zdokonalovali ve hře na hudební nástroje nebo ve zpěvu.

Že válka může trvat roky? To si nepřipouštíme

Starosta Daniel Dvořák má už další plány, jak péči o ukrajinské žáky vylepšit. Během pár dnů sehnal tři učitelky, od příštího týdne se k nim přidá i ukrajinsky hovořící družinářka, která dětem ve společenském sále mateřské školy bude dělat odpolední program, aby jejich rodiče mohli nastoupit do práce na plný úvazek. V plánu je i posílení výuky na druhém stupni, kde je momentálně skoro dvacet dětí ze čtyř ročníků. „Celý ten náš projekt ale funguje na dobrém slově a přivřených očích různých úřadů,“ vysvětluje starosta. Tato „ukrajinská škola“ funguje jako dětská skupina v prostorách, které nejsou určeny na běžnou výuku. Stejně tak by za normálních okolností jen těžko šlo využívat mateřinku pro děti, které tam nechodí.

„Samozřejmě máme i předškoláky, jejich mámy také potřebují pracovat, ale na Ukrajině je odlišný očkovací kalendář, takže do běžné školky nemohou a já teď řeším, co s nimi,“ popisuje starosta Daniel Dvořák. Mluví energicky a odhodlaně, výraz jeho tváře ale prozrazuje, že si poslední dny a týdny hrábl hluboko do svých rezerv. Nejvíc vrásek mu ale dělá představa, že válka jen tak neskončí a síly všech zúčastněných se vyčerpají. „Nejlepší by pochopitelně bylo zapojit nově příchozí děti do tříd s jejich českými vrstevníky. Jenže v Klecanech a okolí, což platí podle mých informací i o Praze, jsou školy a školky přeplněné už teď. Myšlenka ukrajinských jednotřídek pracuje s představou, že je to dočasné řešení na pár měsíců, po nichž se většina rodin vrátí zase domů. Kdyby to mělo trvat roky, neumím si to představit,“ krčí rameny.

„Já se domů určitě vrátit chci,“ říká pevně hnědooká učitelka Tetiana, když si po vyučování uklízí do tašky notebook, mobil a pracovní listy dětí a naopak z ní vytahuje modrožlutý ukrajinský pas, který jí umožňuje zdarma dojíždět z Prahy do Klecan. „Já jsem tu ani teď neplánovala zůstat. Vezla jsem sem dceru do bezpečí k mojí mamince, která se v Česku už před lety vdala a žije tady. Jenže jsme onemocněli, to mě zdrželo a mezitím na Ukrajině vyhlásili distanční výuku. Domluvila jsem se s ředitelem své školy v Užhorodě, že svoje žáky budu online učit odpoledne.“ Jakmile tedy dorazí „domů“, do bytu svojí matky a jejího českého manžela, stráví aspoň pár nerušených chvil s tříletou dcerkou a pak si zapne počítač a začne jí druhá směna. „Jakmile skončí válka a s ní distanční výuka, hned odjedu domů do Užhorodu. Teď to ale beru tak, že můžu pomáhat dvojnásob. Žákům, kteří zůstali na Ukrajině, nabízím vzdělání i naději, že ještě existuje normální svět. A těm, kteří utekli před válkou, dávám strukturu dne a snad i nějaké vzdělání. Aspoň nemám tak špatný pocit, že jsem v bezpečí, zatímco doma je válka,“ dodává Tetiana Krych.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.