Kolik generací ještě obětujeme? Na manželství pro všechny čekáme už tři dekády
Panu Pavlovi bylo 81 let, když vloni v dubnu zemřel, aniž by kdy přestal být občanem druhé kategorie. Mně je 41 let a pořád se můžu jen registrovat, jako auto. Malé Alex bylo sotva půl roku, když byl před 3,5 lety předložen zákon o manželství pro všechny. Brzo už ji její dvě mámy povedou do školky a o zákonu se ani jednou nehlasovalo. Proč a kvůli komu to tak trvá?
Cestu za rovnoprávností netvoří jen suchá data. Jsou to celé generace lidí vyrůstajících v nerovnosti, v tom, že jejich rodiny mají menší hodnotu než rodiny jiných. Každý den se u nás narodí malý gayové, bisexuálové a lesby. Neustále se u nás rodí děti, které mají dva táty nebo dvě mámy. Každý den, kdy u nás žijí lidé, kteří jsou z pohledu zákona občany druhé kategorie, je dalším dnem zbytečné nespravedlnosti, která dopadá negativně nejen na ty, kterých se přímo týká, ale i na celou společnost, její soudržnost a demokratické principy.
Proč požadovat manželství pro všechny? Zaprvé, dopřejeme stejnou důstojnost všem lidem, bez ohledu na to, jestli milují muže nebo ženu. Přestaneme lidi rozdělovat na dvě kategorie. Jakékoli pokusy o „vyrovnání práv, ale bez názvu manželství“ se v tomto bodě zcela míjejí účinkem. Zadruhé, děti vychovávané duhovými páry budou mít stejná práva a stabilitu, jako děti vychovávané mužem a ženou. Dokud nepovolíme stejnopohlavním párům společná rodičovská práva, jeden z nich nebude zákonem uznaný jako rodič. Pokračujeme tak v archaickém rozdělování dětí na děti narozené v tom správném manželství a děti nemanželské. A děti nemanželské nemají třeba nárok na alimenty, sirotčí důchod a dědictví po zákonem neuznaném rodiči. Ten se o ně nemůže ani plně postarat v době nemoci nebo ve škole. A třetí kategorie problémů souvisí s praktickými věcmi. Registrovaní partneři nemají nárok na společné jmění a nedědí po sobě automaticky.
Manželství pro všechny, tedy zrovnoprávnění možnosti vstoupit v tento svazek pro každého bez ohledu na toho, jestli miluje muže nebo ženu, je silný trend v mnoha demokratických zemích světa. Jak také opakovaně prokázaly seriózní a dlouhodobé výzkumy (zdroje jsou shrnuty třeba zde), neplatí často opakovaná obava, že děti vyrůstající ve stejnopohlavních svazcích jsou tím nějak ovlivněny ať už v duševní stabilitě, fyzickém zdraví nebo sexuální orientaci. Co děti prokazatelně poškozuje, je vyrůstání v nestabilním rodinném prostředí – nikoliv to, jakého pohlaví jsou jejich rodiče.
Registrované partnerství – běžný mezikrok?
Debata o manželství pro všechny není žádným módním tématem posledních let. Už v roce 1992 (!) požadovalo Sdružení občanů homosexuální orientace (SOHO) vedené Jiřím Hromadou, aby vláda v rámci reformy občanského práva zrovnoprávnila vztahy dvou mužů nebo dvou žen a postavila je na roveň manželství. Vláda vedená Václavem Klausem (ODS) to odmítla.
Následovalo šest pokusů o přijetí zákona o registrovaném partnerství mezi lety 1995–2005. Až ten poslední byl úspěšný. Návrhy se od sebe lišily v tom, jaký obsah dávaly pojmu „registrované partnerství“, který sám o sobě nemá žádný univerzální význam. Co měly ale ty pokusy společného? Taktiku zametání pod koberec, sáhodlouhé projevy vytrvale opakující nesmysly a hoaxy, procesní obstrukce, těsné hlasování. Ale také vytrvalost a trpělivost zejména na straně občanské společnosti vedené Jiřím Hromadou.
Jedna z variant byla vtělit ho do občanského zákoníku, do sekce rodinná práva. Neprošlo. Zůstal samostatný zákon o registrovaném partnerství s jasným symbolickým vzkazem, že duhové rodiny nejsou rodiny.
Nejaktivnějšími odpůrci byli lidovci, dnes už mimoparlamentní Republikáni a také většina ODS. V ODS byly světlé výjimky, které zákon podporovaly, ale bohužel to byli jen jednotlivci. V projevech oponentů zaznívalo to, co slýcháme v Poslanecké sněmovně při projednávání zákona o manželství pro všechny i dnes. Kromě stereotypně zmiňovaného ohrožení tzv. tradiční rodiny je tu strašení polygamií, přílivem muslimů (ano, už v roce 2005 před tím varoval poslanec ODS Tomáš Dub) a především poškozením dětí, které ve stejnopohlavních svazcích vyrůstají.
Životní mise být proti
Za svou životní misi si zřejmě boj proti rovnosti LGBT+ lidí zvolil poslanec Marek Benda z ODS. S malými přestávkami je poslancem již od roku 1990 a je nejdéle sloužícím poslancem v historii ČR. Kdykoli měl příležitost, projednávání zákona bránil a ostře se proti němu stavěl. Kritizoval například to, aby registrovaní partneři mohli vychovávat své vlastní děti.
Zákon o registrovaném partnerství byl nakonec přijat a vytvořil institut, který nemá s manželstvím mnoho společného. Ani v obsahové, ani v symbolické rovině, byť velká část veřejnosti si myslí, že až na název jsou totožné. Zákon by sice přijat, ale pouze pod poslanci vyžadovanou podmínkou, že do něj bude vtěleno již tehdy zjevně protiprávní ustanovení, zakazující registrovaným partnerům individuální adopce. Pokud byl někdo gay, bi, lesba, mohl dítě adoptovat jako jednotlivec. Ale jakmile vstoupil(a) do registrovaného partnerství, tuto možnost ztrácel(a).
Zákonodárci nemohli LGBT+ lidem zakázat rodit děti, tak aspoň udělali vše proto, aby jim znemožnili individuální adopce. Na to narazil můj kamarád Petr, který chtěl se svým partnerem Honzou osvojit dítě. Formálně nemohli společně, a tak zažádal aspoň Petr. Úřady je odmítly, protože byli registrovaní. Soudili se až k Ústavnímu soudu, který podmínku v roce 2016 zrušil, a tak Petr s Honzou dneska vychovávají jejich adoptovaného syn Vojtu.
Promarněná příležitost
Další příležitost ke zrovnoprávnění duhových párů a rodin přišla v roce 2012 spolu se schvalováním nového občanského zákoníku (připravovaného předtím skoro deset let). Bylo to v době vlády ODS, Top09 a Věcí Veřejných (později LIDEM), pod vedením Petra Nečase. Nastala otázka, co s registrovaným partnerstvím. Jedna z variant byla vtělit ho do občanského zákoníku, do sekce rodinná práva. Neprošlo. Zůstal samostatný zákon o registrovaném partnerství s jasným symbolickým vzkazem, že duhové rodiny nejsou rodiny. Znovu se objevila myšlenka zrovnoprávnění manželství, ale také se do nového občanského zákoníku nedostala.
Za celé čtyři roky se ani přes četné pokusy nepodařilo dosáhnout toho, aby se o zákonu alespoň vedla obecná rozprava, zjednodušeně řečeno, aby se o něm poslanci a poslankyně vůbec začali bavit.
Co naopak prošlo, byl extra klacek pod nohy duhovým rodinám v zákoně o mezinárodním právu soukromém. Pokud se dva muži nebo dvě ženy stanou společně rodiči jejich dítěte podle zahraničního práva, v České republice toto není možné uznat, dokud rodičovství stejnopohlavních párů nebude umožňovat i české právo. Představte si gay pár, který žije v USA a podle tamních zákonů společně adoptovali dvě děti. V USA jsou rodiče oba, jakmile přijedou do ČR, zákon je za rodiče neuznává a dítě tak ztrácí oba rodiče. Je naprosto běžné, že české soudy uznávají věci podle zahraničního práva, které české právo nezná nebo upravuje jinak. Jen a pouze u adopcí stejnopohlavními páry vláda pod vedením ODS zakopala tuto nášlapnou minu v podobně extra podmínky reciprocity. Ústavní soud ji vloni odmítl zrušit.
Pokroku odolává i úprava asistované reprodukce zavedená v roce 2011. Dnes ji může podstoupit jen pár muž-žena, kteří ale nemusí být manželé. De facto je tedy žena nucena mít souhlas muže s tím, pokud chce otěhotnět za pomoci asistované reprodukce. Tento požadavek byl již v mnoha zemích zrušen. Čímž se otevřel přístup k asistované reprodukci i párům dvou žen. V České republice zrušení podmínky souhlasu muže navrhoval poslanec ČSSD Adámek, ale Sněmovna návrh v roce 2017 zamítla. Ostře proti vystupovala například poslankyně za TOP09 Jitka Chalánková. Ta je nyní senátorkou v klubu ODS a TOP09.
Sedm let zametání pod koberec
Léta běží a duhové páry a rodiny se pořád potýkají se závažnými problémy, které lze jednoduše řešit, ale chybí politická vůle. Nemožnost užívat práv, na které má právo většina populace, s sebou nese reálné a bolestné potíže. Tak radostný a významný den, jako sňatek, tak pro mé kamarádky Aničku s Klárou vypadal tak, že musely v pátek dojít na úřad v úředních hodinách, vzít si lísteček a čekat, až jejich číslo zasvítí na obrazovce. Dítě jiných dvou kamarádek se ocitlo v ohrožení života, když muselo být náhle převezeno do nemocnice, ale byla s ním jen jedna, zákonem neuznaná matka, a museli drahocenné minuty čekat na příjezd druhé, zákonem uznané matky. I stejnopohlavní páry se rozcházejí, a pokud děti nemají právní oporu v zákoně, snadno ztratí kontakt s druhým rodičem, nemohou po něm chtít alimenty, a ze dne na den rodina ztratí jeden příjem.
Umožnit partnerovi adoptovat dítě druhého partnera (tzv. přiosvojení) měla poslanecká novela předložená Sněmovně v 2013. Novelu předložili poslanci a poslankyně z různých klubů, v jejich čele stála Radka Maxová (ANO). Za celé čtyři roky se ani přes četné pokusy nepodařilo dosáhnout toho, aby se o zákonu alespoň vedla obecná rozprava, zjednodušeně řečeno, aby se o něm poslanci a poslankyně vůbec začali bavit.
Postavení LGBT+ lidí se stalo poměrně přesným lakmusovým papírkem stavu demokracie. Velice snadno se na něm pozná, zda to společnost a politici myslí s rovnoprávností a osobní svobodou vážně.
Po dalších volbách byla v červnu 2018 předložena novela umožňující manželství pro všechny. Souhlas s ní vyslovila vláda i premiér. Pak ale nastalo už známé zdržování ze strany oponentů. Sice se povedlo dosáhnout obecné rozpravy hned dvakrát, ale poslanci svými projevy schůzi tak protahovali, že se samotné hlasování nestihlo. Nejaktivnějšími protahovači jsou lidovci (24 vystoupení), z toho 15 náleží panu poslanci Výbornému. Dalšími aktivními oponenty jsou poslanci ANO, SPD a ODS, v tomto pořadí. Celkově na vystoupení oponentů padly téměř dvě třetiny času. Obstrukční taktika si znovu připsala body.
Proč ne u nás
Od přijetí registrovaného partnerství brzy uplyne už šestnáct let. V mnoha zemích se za srovnatelnou dobu (anebo rychleji) stihli posunout od registrovaného partnerství k manželství pro všechny. V Rakousku to bylo za 10 let (RP 2009, manželství 2019), v Německu za 16 let (2001 / 2017), ve Velké Británii dokonce za 9 let (2004 / 2013). Je nejvyšší čas je následovat. Jinak hrozí, že budeme ve společnosti stagnujících autoritářských režimům typu Rusko, Polsko, Maďarsko, kde se postavení LGBT+ lidí stalo poměrně přesným lakmusovým papírkem stavu demokracie. Velice snadno se na něm pozná, zda to společnost a politici myslí s demokracií a osobní svobodou vážně.
Těch více než třicet let od revoluce nás naučilo, že svou svobodu a rovnost nedostaneme jen proto, že je to tak spravedlivé. Je třeba si o ní říkat a neustále jí hlídat. Pro gaye a lesby, kteří v nerovnosti prožili celý život, už je pozdě. Pro mě a statisíce dalších LGBT+ lidí ještě ne. Máme jedinečnou šanci být poslední generací, která zažívá útisk duhových párů a rodin v rovině rodinného práva. Chopme se jí. Třeba ve volebních místnostech.
Článek vyšel poprvé na Heroine.cz 8.2.2021.
