Novináři Titlbach a Šichanová o queer stereotypech a nesnesitelné lehkosti duhové vlajky

Queer tématům se oba průběžně věnujete a nepochybně je i sledujete v jiných médiích. Jak se proměnil způsob, jakým se o LGBTQ lidech veřejně mluví?

Bára: Přibývá novinářů, kteří jsou ochotní to téma chápat aktuálně a tak, aby odráželo reálný stav věcí. I u nás už se píše jazykem, kterým běžně operují média na západě – a teď mám na mysli hlavně ta veřejnoprávní. Jako přelomovou vnímám ochotu naslouchat lidem, o kterých píší a kterých se to týká, což znamená i respektovat přání, že někdo chce být nějak označován a nazýván. Za správný směr považuji i ten, který upouští od vnímání queer lidí skrze prizma jejich sexuality. Pokud dnes novináři píšou třeba o tématu trans lidí a o problémech, se kterými se setkávají, je už mnohdy cítit znatelná snaha tolik neupozorňovat na tělesnost nebo tělesnou tranzici, protože to je jenom jedna část celého procesu. Ale obecně mám za to, že nás čeká ještě hodně práce.

Kde tahle žádoucí citlivost a vhled ještě chybí?

Bára: Bylo by dobré zvážit, jak se u nás pracuje s termínem komunita. To slovo jako by v českém kontextu odkazovalo hlavně na to, že jsme jakási parta lidí, kde se všichni navzájem znají. Ale já opravdu neznám všechny lesby v Brně, a přijde mi legrační, když to někdo předpokládá. Sebekriticky přiznávám, že dřív jsem slovo „komunita” používala i já, dnes bych spíš použila slovo „lidé”. Druhá věc je vizuální reprezentace. Když česká média píšou a mluví o queer lidech, pořád primárně vidíme duhové vlajky. Když se mluví o manželství pro všechny, jsou to prstýnky a duha. Když je Pride, doprovodí to líbající se pár gayů nebo leseb – a už jsme zase u té sexualizace. Stále narazíš i na dřív používané termíny jako „lesbička“, který se vžil někdy v devadesátkách. 

Filip: Je to dehonestující. Nám taky nikdo neříká „gejíčci”.

Vzpomínám si, že kdysi jsem ten výraz také používala, byl všudypřítomný. Svým tehdy velmi laickým pohledem jsem soudila, že takhle je to „správně“.

Filip: Podobně problematické je, když média píší o homosexuálech. Je to termín z lékařského prostředí, který je zatížený mimo jiné kontextem doby, kdy byla homosexualita kriminalizována. Ten pojem označuje čistě sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví. Být gayem neznamená jen to, že se vám líbí kluci, je to komplexní identita, která zahrnuje další aspekty prožívání života. O heterosexuálech přece také nemluvíme prizmatem jejich sexuality, ale prostě jako o lidech.

Bára: Je to termín, který fungoval v mezinárodní klasifikaci nemocí. Z té byl vyjmut i termín transsexualita, tedy z kategorie duševních poruch. Terapeut Jiří Procházka nedávno mluvil u nás na Radiu Wave o tom, jak problematické je to s názvoslovím i v odborných kruzích. I mezi sexuology se setkává s těmi, kteří třeba intersex lidi označují jako hermafrodity a vysvětlují to tím, že jsou „ze staré školy“. To je mimochodem, jak Jiří říká, je to stejné jako dnes používat slovo „negr“.