„Musíte se připravit na neustálé zpochybňování.“ Ženy v politice (1. část)

„Já jsem původně korpusová lingvistka,“ začíná svou úvahu Olga Richterová, pirátská místopředsedkyně a jedna z nejvýraznějších tváří současné české politiky. Ptám se jí na to, kdy se rozhodla pro kariéru političky.

„Politika u nás byla dřív vnímaná strašně negativně a říct si, že do toho najednou patřím taky, je složité. Pro mě je ale politika spíš public service, veřejná služba. Tohle anglické označení mi přijde mnohem důležitější, chci mít na mysli, že hájím nějaké zájmy, reprezentuju nějaký druh člověka. U slova politička nemám pocit, že by k mému povolání jakkoliv přiléhalo.“

Na klíně jí sedí její mladší syn Melichar. Jsme v Poslanecké sněmovně a kancelář, kterou má přidělenou, má kromě pracovní místnosti ještě jeden pokoj. Vypadá jako dětská herna a taky jí tak trochu je. Když je Richterová ve sněmovně, často si bere malého s sebou – je totiž ještě kojený. Pomáhá jí chůva a asistentka. „Zapojení jsou všichni okolo, babičky, manžel. Mám podporu a skvělý tým kolem,“ vysvětluje, jak zvládá slaďovat své role.

Fotky, jak Melichara ještě jako úplného novorozence nosila v šátku do sněmovny, znamenaly pro řadu z nás průlom. Něco takového nebylo v české politice běžné, a to nejenom proto, že je z drtivé většiny mužskou disciplínou.

Před Richterovou političky své mateřství nijak netematizovaly, stejně jako otázku slaďování pracovních a rodičovských rolí. A politici, jak známo, sice o rodinné politice často mluví, ale málokdy ji nějak šířeji kontextualizují. Třeba skrz své vlastní otcovství.

Obrázky věřejně aktivních žen s dětmi v práci bývaly doménou zahraničních webů, a ne těch našich. Koneckonců: to samé se vlastně dá říct o političkách v Česku jako takových. Zas tak moc jich nebylo, a když už tu byly nějaké výrazné ženy, řešilo se pomalu častěji, jak velké mají poprsí, místo toho, co dělají. (Petra Buzková by určitě mohla vyprávět.)

V poslední době se ale zdá, že se české politické prostředí mírně mění. Místo v něm totiž získávají – a zvládají obhájit – mladé a výrazné ženy. Kromě Richterové patří mezi ty nejviditelnější stávající ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a také místopředsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

Jejich politická příslušnost se liší, na některých věcech se ale shodují: žen je v české politice málo, což způsobuje, že se do veřejného prostoru některá témata dostávají málo a se zpožděním.

Každý jsme dílem společnosti

„Mně přijde hrozně důležité, aby nikdo z nás nezapomínal, z čeho vychází. Reprezentujeme různé životní zkušenosti, což je pro politiku důležité: musí v ní být prostor pro rozmanitost, různé hlasy,“ pokračuje Richterová, zatímco jednou nohou houpe Melichara.

Richterová „kontrolu svých privilegií“, jak se dnes módně říká, tematizuje často. „Neustále si uvědomuji, co mi další lidé dali a jak jsem z toho mohla těžit. Byly to přístupné aktivity, stipendia a zahraniční programy a jsem vděčná, že jsem je mohla zkusit.“

Byla aktivní v evangelické mládeži, absolvovala osobnostní programy zaměřené na programy pro leadery, jako pořadatelka se účastnila celoevropských akcí pro mladé křesťany, studovala v zahraničí – nejdřív na střední škole rok v Německu, potom při vysoké v Anglii a v Americe.

Sama přiznává, že cesta do politiky pro ni byla organická: začala jako lokální aktivistka v Praze 10, co do počtu obyvatel šesté největší obci v republice; zajímala se o finanční problémy tehdejší radnice. „Když jsem dospěla k tomu, že základem zastupitelské demokracie jsou fungující politické strany, vstoupila jsem k Pirátům. Chci to dělat co nejlépe, chci mít podíl na rozhodování,“ říká sebevědomě.

Bedlivé sledování Instagramu, Facebooku nebo blogu političky napovídá, že svoje slova myslí vážně. „V poslední době mám bohužel plné i víkendy, ale snažím se v týdnu vždy hledat alespoň volný půlden, kdy můžu být plně s rodinou. Nebudu předstírat, že je to snadné. Ale možné to je – zastupuji Prahu, mám to do práce dvacet pět minut tramvají. Kdyby dojíždění znamenalo několik hodin, nevím, jestli to dělám.“

Synek se Richterové pevně drží a občas jemně zakašle. „Je to posranec,“ poznamená k obsahu jeho plínky lakonicky, když přichází chůva. Ta si jemně bere Melichara s sebou a místopředsedkyně Pirátů mi mezitím připravuje čaj.

Výchova k samostatnosti

„Považuju za přirozené zvedat témata blízká rodičům malých dětí, témata žen toužících skloubit práci a rodičovství. Prezentuju pohled lidí, kteří si uvědomují, jak velká část našich úspěchů je důsledkem našeho okolí, toho, kdo se nám věnoval v dětství a v dospívání. To, kým jsme, je mnohem víc dílem společnosti než otázkou našeho individuálního úsilí. A ačkoliv respektuju i jiné pohledy na svět, snažím se tento svůj postoj zastávat i ve vlastním veřejném působení a rozhodování.“

Podle Richterové je politika nástrojem, jak myslet i na ostatní, kteří mají ztížený přístup do veřejného prostoru. Nejde přitom jen o rodiče malých dětí, ale i další znevýhodněné skupiny. Piráti se podle ní snaží dělat demokratickou politiku „bez bariér“.

Jenže minimálně před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2017 to tak nevypadalo. Kampaň Pirátů jako by na ženy zapomněla a ve volebních spotech i na billboardech tvořily ženy naprostou menšinu. Když se pak strana ucházela o pražský magistrát, bylo to podobné: ve volebním spotu nebyla žena žádná.

Kvóty strana nemá a podle Richterové to je správně. Věří totiž, že se ženy mají prosadit organicky, skrz pozitivní vzory a jiný typ podpory, třeba aktivní dodávání sebevědomí uvnitř stran samotných, a výchovou k samostatnosti. „Ženy čekají, až budou vyzvány. Je to specifická kulturní danost. Já se snažím jít cestou cíleného povzbuzování lidí k tomu, aby nezanedbávali svůj individuální růst. Je to pro mě klíčová věc, tohle mají politické strany dělat.“

Zatímco se bavíme, přináší chůva zase Melichara, potřebuje totiž nakojit. Dítě pokojně splyne s matkou a nastává chvíle klidu. Jakmile je ale Melichar nakrmený, začíná se Richterová balit k odchodu z kanceláře. V Poslanecké sněmovně se totiž blíží hlasování, a tak je čas vrátit se přímo do akce.

Self made woman z dělnické rodiny

V hotelu Green Garden probíhá tisková konference TOP 09, Starostů a nezávislých a dalších subjektů, kandidujících společně do Evropského parlamentu. „Já jsem se nerozhodla být političkou,“ říká Markéta Pekarová Adamová. „Já jsem se rozhodla vstoupit do politické strany. A vůbec mě nenapadlo, že to může být totéž.“

Vystudovala andragogiku a v době vzniku TOP 09 cítila, že nová politická strana (která jí svým směřováním byla od začátku sympatická) potřebuje i hodně nových členů. A tak se rozhodla zapojit. „Tehdy jsem neuvažovala o ničem jiném než o propagaci, nějaké podpoře zevnitř. To, kam jsem došla, je pro mě samotnou překvapivé.“

Markéta Pekarová Adamová je personalistka, vstoupila do organizace v Praze 8 a její tehdejší předseda Tomáš Hudeček ji poprosil, jestli by nevedla přijímací pohovory do strany. „No a tak jsem najednou znala každého, kdo k nám vstoupil,“ dodává.

Na představení kandidátky stojí spolu s dalšími v kroužku kolem Jiřího Pospíšila, lídra voleb do Evropského parlamentu. „Proč je první žena až na sedmém místě kandidátky?  Vzhledem k vašim preferencím je to na nevolitelném místě, neměli byste jako moderní liberální strana usilovat o větší genderovou diverzitu?“ zaznívá v dotazech od jedné z novinářek a odpověď na sebe nenechá dlouho čekat.

Jiří Pospíšil i dvojka kandidátky Stanislav Polčák se můžou přetrhnout, aby odpověděli jako první. „Možná vás to překvapí, dokonce jsme do té první desítky nějaké ženy museli uměle, násilím rvát. Aby bylo víc žen, musí kandidovat,“ tvrdí rezolutně Pospíšil. Teprve až u doplňujících dotazů se k mikrofonu dostává Markéta Pekarová Adamová. „Žádné místo není nevolitelné. Kdokoliv chce podpořit ženy, má šanci. Může to udělat kroužkováním.“

Po skončení tiskové konference, která trvá bezmála hodinu, jdeme s poslankyní na oběd. „Máte hezké šaty,“ říká mile místopředsedkyně TOP 09. Na rozdíl od Richterové i Maláčové děti nemá, přesto byla jednou z jejích nejvýraznějších akcí snaha uzákonit možnost rychlého čerpání rodičovského příspěvku. Aby nebyl zespodu ohraničen dvěma lety a ženy si mohly samy určit, jak rychle chtějí peníze vyčerpat. Je přitom paradoxní, že se ve snaze prosadit změnu shodla s tehdejší ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marksovou. „Roli hrálo opravdu to, že jsme ženy,“ dodává.

Zázemí je nutnost

O politiku se Markéta Pekarová Adamová zajímala už od puberty a považuje to za naprosto přirozenou věc. Oproti Olze Richterové ale pochází poslankyně TOP 09 z odlišného prostředí. „Vymezovala jsem se vůči rodičům, kteří byli politicky pasivní,“ vysvětluje.

Jedna z nejznámějších pravicových političek pochází z dělnické rodiny, ve které byla první, kdo získal maturitu a studoval vysokou školu. Teď už jde v jejích šlépějích i její o deset let mladší sestra, která se věnuje umění. „Kdybych šla na učiliště, tak jsou mí rodiče možná víc v klidu. Ale já jsem se sama přihlásila na osmileté gymnázium a sama jsem také šla na přijímací zkoušky. Trochu mě to tehdy frustrovalo, ale dnes se dá říct, že jsem příklad self made woman.“

Právě proto, že si musela sama vydobýt celou řadu věcí a dokázat, že na to má, je jí blízké pravicové a individualistické pojetí světa. „Úspěšný člověk je ten, kdo sám sebe definuje jako šťastného,“ přemýšlí Pekarová Adamová nahlas a právě v těchto chvílích je nejvíce patrné, co je její původní povolání.

„Drtivá většina z nás to má ve svých rukou, byť ne úplně všichni máme stejné startovní podmínky,“ říká možná překvapivě. „Stát tady není proto, aby nás sdíral z kůže na daních a lajnoval nám, co máme dělat, ale aby nám dal maximální prostor a nezašlapával v nás to dobré.“

Vracíme se k výstupu se ženami na kandidátce a mě zajímají vlastní zkušenosti Markéty Pekarové z TOP 09. Ale i když se snažím ptát co nejpodrobněji, jasné odpovědi se vyhýbá a mluví obecně: o dopadech nerovných přístupů v politice na ženy.

„Musíte mít milionového chlapa, pokud si chcete ve vysoké politice založit rodinu. Ideální zázemí je nutnost – kdybych nežila v Praze a musela do sněmovny dojíždět, tak nevím, jestli bych to zvládla. Musíte se připravit na mnohem víc zpochybňování – vaší odbornosti, vaší společenské role, vašeho vzhledu. Já tu práci dělám dlouho, ale maily o tom, jaká jsem kráva a že patřím k plotně, se nebudou číst dobře nikdy.“

Pekarová Adamová tím naráží na v Česku rozšířený jev: jakmile nějaká žena vstoupí do veřejného prostoru, hrozí jí automaticky mnohem víc negativní pozornosti. Ta občas hraničí se sexistickou a misogynskou šikanou, ve které agresoři sahají k sexualizaci a vyhrožování násilím.

Vodopády slov o míře „šukatelnosti“ nebo vyhrožování znásilněním jsou v kultuře sexuálního násilí naprosto běžné. A pro mnoho žen znamenají důvod, proč se neangažovat. „Chlapům určitě také chodí urážlivé maily, ale to, jak běžné je u nás urážet ženy, a především jakým způsobem, je hrozně smutné. Je opravdu těžké se proti tomu obrnit.“

Druhou část velkého profilu o ženách političkách od Apoleny Rychlíkové čtěte zde.