„Odměnou je zkušenost ze dvou světů.“ Ženy v politice (2. část)

„Vyrážet budeme v šest ráno od Úřadu vlády,“ diktuje mi do telefonu asistentka Jany Maláčové a já s těžce předstíranou pohodou v hlase horlivě přitakávám, že to není žádný problém. Po několika týdnech se mi podařilo „uhnat“ Janu Maláčovou.

Je to pochopitelné: její agenda je široká a náročná, nedávno se navíc stala místopředsedkyní strany (paradoxně na sjezdu, který zrušil kvóty pro ženy a mladé straníky a stranice), takže jí k povinnostem ministryně práce a sociálních věcí přibyla i hromada stranické práce. A tak se rozhodlo, že namísto společně stráveného času v Praze spolu pojedeme do Břeclavi.

K mé velké radost se nakonec odjezd odsouvá a potkáváme se až po osmé ráno. Jana Maláčová zrovna předává dítě do školky, loučí se s ním a nasedáme do auta.

Čeká nás čtyřhodinová cesta, během které Maláčová řeší mimo svůj denní program i vládní povinnosti. A tak s námi v autě cestuje ještě obří pakl šanonů. „Já jsem o politické funkci vůbec neuvažovala. Byla jsem jednoduše ve funkci úřednické, a tak mě to poprvé trklo až ve chvíli, kdy ta nabídka přišla,“ začíná vysvětlovat svou cestu do vrcholné politiky. Zní to trochu neuvěřitelně: dnes je Maláčová jednou z několika nejvýznamnějších žen v českém veřejném prostoru.

„Ze začátku jsem cítila tendenci se mnou zacházet trochu jako s malou holkou, kterou je potřeba co chvíli poučit. Myslím ale, že jsem celkem rychle dokázala dát najevo, že svou práci zvládám dobře.“

Bulvár se o rodinné zázemí nejmladší členky vlády zajímá celkem intenzivně a soudě podle toho, jak sama Jana Maláčová komunikuje, se zdá, že jí to nevadí. Když se pak v Břeclavi účastníme debaty se straníky v polorozpadlém Dělnickém domě, vysvětluje, že texty o tom, kdo u nich doma vaří, si na Blesku přečetli statisíce lidí.

O samotě pak dodává: „Ono to někdy vypadá dramatičtěji, než to je. Ale ten režim je celkem pravidelný: ráno vstávám brzy, už po páté ranní, většinou jsem to já, kdo vodí malého do školky. Manžel ho zase vyzvedává, já přicházím kolem šesté, dáme si jídlo, hrajeme si, uspím ho a pak ještě sedám k práci.“ Občas se ale samozřejmě stane, že víkendy pohltí sjezd, cesty po regionech, další povinnosti. O tom, jak to pak může pak vypadat, se můžu přesvědčit sama.

Komu to není jedno

Tempo, které ihned po našem příjezdu Jana Maláčová nasadí, je zběsilé. Navštívíme místní úřad práce. Ministryně po krátké úvodní řeči vyzve účastnice a účastníky k co největšímu zapojení. Po chvíli nejistoty se lidé začnou ptát a nakonec vzniká plodná diskuze o tom, jak kroky ministerstva vidí ti, na které pracovně dopadají.

Krátce na to přejíždíme do domova důchodců. Na oběd dostáváme svíčkovou, někdo smažený květák, prohlídka trvá necelou hodinu a po ní je ještě krátká schůzka s lidmi z kraje. A pak hurá do místní neziskovky.

„Vždycky, když někam jedu, chci vidět ty, kteří se nějak podílí na zlepšení situace ve městě nebo v obci. Zajímají mě nejen neziskovky, ale různá dobrovolnická uskupení, jednotlivci, kterým není jedno, co se u nich v obci děje.“

Kdykoliv Maláčová může, snaží se tematizovat roli žen a podpořit je, přičemž tuto podporu dává do kontextu svých politických kroků. Řeší se péče a její ohodnocení, nižší důchody žen, málo peněz pro neziskovky, které subvencují práci státu.

„Rodinná politika je pro mě naprostý základ,“ opakuje neustále Maláčová. „Stát se musí rozhodnout, jestli mu opravdu záleží na těch, kteří budou tvořit – anebo už tvoří – naši budoucnost. Rodinou se nejde ohánět, jenom když se nám to ideologicky hodí – v debatách o tradičním rozdělení rolí nebo konzervativní představě manželství. Je potřeba pro ty lidi něco konkrétně udělat, ať už zvýšit rodičovský příspěvek, zlepšit dostupnost bydlení, školek a jeslí nebo umožnit matkám, aby pro ně péče neznamenala ekonomickou a pracovní likvidaci,“ vyjmenovává Jana Maláčová nahlas svá politická témata.

Jedno z ústředních témat ministryně práce je celkem pochopitelně slaďování rolí. „Moje názory na něj se hodně změnily po narození dítěte. Je to neskutečně náročné, ale když to zvládnete, odměnou vám je zkušenost ze dvou světů zároveň. Já ji mám, má ji i můj muž a přála bych ji každému.“

Stát jako trampolína

Jana Maláčová je jediná, kdo v současné vládě tuto agendu řeší. Zbytek osazenstva jsou buď muži fungující v klasickém patriarchálním rozdělení rolí, nebo ženy vyššího věku. „Uvědomila jsem si to, když jsem přemýšlela nad prioritami naší vlády. Vlastní, osobní zážitky, vás samozřejmě formují i politicky. Proto je nutné, aby ve veřejném prostoru obecně bylo zastoupení různých lidí s co nejodlišnějšími zkušenostmi. Jenom tak můžeme dosáhnout spravedlivého nastavení společnosti,“ říká Maláčová a její postoj de facto kopíruje postoj Olgy Richterové.

Na jejím pohledu na svět se také podepsala zahraniční zkušenost. Po maturitě na Obchodní akademii v Uherském Hradišti odešla do Německa; kde je akademická půda synonymem levicového myšlení. Potom studovala na slavné London School of Economics v Londýně.

I přes řadu – v české politice nepříliš běžných zkušeností – však na pozici ministryně práce skončila jen náhodou. Kvůli, nebo možná díky, plagiátorské kauze svého předchůdce. Na sexismus v ČSSD si ale nestěžuje, i když přiznává, že česká politika je k ženám dost příkrá a přehlíživá.

Náš rozhovor je zasazený do frmolu, neustále přejíždíme z místa na místo, a když po celém dni sedáme s několika pugéty květin, moravskými koláči a upomínkovými předměty do auta, uvědomuju si, jak těžké by to v politice bylo pro mě. Ta přemíra sociálního kontaktu je opravdu jen pro určitý typ povah.

V autě si Maláčová přezouvá boty, já se ještě doptávám na některé věci: jak vidí budoucnost, co je její největší úspěch. „Já bych opravdu chtěla, aby tu lidé neměli existenční problémy. Věřím, že teprve kvalitní a důstojný život vás nasměruje ke schopnostem postmateriálního myšlení. Stát vnímám jako trampolínu: když se něco nezdaří, musí vám dát šanci se odrazit, a ne zůstat uvězněná v síti. Toho bych chtěla ve své práci docílit. A teď promiňte, musím ještě něco zkontrolovat.“

Na klín si dává obří desky a papír za papírem pozorně prochází.  Za okny auta ubíhá dálnice, už je tma. Z rádia se ozve Kapitán Demo. „Pane řidiči, prosím, zesilte to,“ říká najednou ministryně. Houpe nohou a začíná si broukat: „Miluju všechny lidi na světě, posílám lásku celý planetě…“

Klidně buďme alibi woman

Poměr mužů a žen v české politice zůstává několik let zhruba stejný: na osmdesát procent mužů připadá dvacet procent žen. Tato čísla jsou pak stejná ve většině dalších oblastí. Český veřejný prostor navíc moc nepřeje mladým lidem a prosadit se ve smrtelné kombinaci „mladá žena, a navíc ještě s dítětem“, může být u nás opravdu těžké.

V politice záleží kromě jiného i na podmínkách ve vlastní straně. Každá z mnou navštívených žen to také tematizuje, někdo se odkazuje k rovnostářské tradici strany jako Jana Maláčová, někdo jiný akcentuje prostupnou strukturu jako Richterová a další vyzdvihuje liberalismus jako Markéta Pekarová Adamová.

I tak ale tyto tři ženy tvoří nejen ve svých stranách, ale i v české politice jako takové výjimku, která velmi pravděpodobně potvrzuje pravidlo. A to jednoduše zní: Tahle země není pro ženský.

Je každopádně dobře, že se věci mění, a je důležité nahlas mluvit o tom, že je to i díky odvaze žen vstupovat do ryze maskulinních provozů, ke kterým politika v Česku patří. Často přitom zaznívá, že na určité pozice se ženy dostávají jen proto, že jsou ženy. Ale i kdyby: copak to ti, kteří ženy v politice sledují, mají šanci nějak poznat?

Já sama jsem se do podobné pozice dostala několikrát za život. A často to byli muži, kdo mi posměšně předhazoval, že se čehokoliv veřejného účastním jen kvůli tomu, co mám „mezi nohama“, nebo „aby se neřeklo“.

Je to absurdní: já sama se při pohledu na ženu v diskuzi, vědě, kultuře nebo politice nikdy neptám, jestli tam je jen proto, že je žena. Naopak si díky ní uvědomím, jak nezdravě nesouměrné je u nás zastoupení žen a mužů.

Symbolika veřejné diskuze má velký význam a je proto důležité svým vlastním působením dodávat sebevědomí dalším ženám, které přijdou „po nás“, překonávat nepřátelské kulturní nastavení a svou prací proti nerovnostem ideálně i bojovat. V tomto smyslu nechť jsme všechny klidně „alibi woman“ – časem to bude úplně jedno.

Struktury diskriminace

Ve stínu současného nepoměru vyvstává ještě jedna podstatná otázka: proč se dnes tak málo zabýváme tím, jak naše kultura pozitivně diskriminuje muže? Proč je tu stále takový tlak na ženy, aby se zdokonalily a zlepšily, ale ve vztahu k mužům leckdy nezazní ani to nejzákladnější: aby tuto struktury diskriminace zkusili opravdu pochopit, přijmout jako fakt a z pozice toho silnějšího ji svým chováním začali měnit?

Je samozřejmě jasné, že ženská politika neznamená automaticky politiku dobrou. To samé se pak zcela pochopitelně dá říct i politice mužské. Na základní úrovni by ale požadavek na maximálně různorodou politickou reprezentaci měl být jedním z pilířů kvalitní společnosti. Právě proto, že pomáhá pochopit a zastupovat různé zájmy a potřeby. A to prostě není málo.