Vít Samek: Nejsme rozvoz rohlíků, my zachraňujeme životy

Vít Samek je profesí záchranář. Jeho seriál o první pomoci laická veřejnost přivítala a přátelské doporučení, že náhodní resuscitující nemají „nikdy do nikoho dýchat“, bylo následováno nejdříve rozvětvenou diskuzí na sociálních sítích a poté pozváním do diskusního pořadu v DVTV.

V rozhovoru, který se krátce poté stal vůbec nejsledovanějším v historii online zpravodajské stanice, zaznělo mimo jiné tvrzení, že pražská záchranka „jezdí pro blbosti“ včetně zad spálených od sluníčka, že celý systém má řadu řešitelných, ale v praxi přetrvávajících nedostatků a že přetíženost pracovníků i vozů záchranné služby může vést k potenciálnímu ohrožení jejich akceschopnosti například v případě větší katastrofy.

Samek na druhé straně tvrdí, že záchranka je v podstatě velmi dobře šlapající stroj a v jejích řadách jsou zkušení profesionálové. Jeho snaha domluvit se s vedením Zdravotnické záchranné služby na úpravě nefunkčností v systému v minulých dnech podle jeho slov selhala a vedla k tomu, že podal výpověď.

Jaký jsi měl nejsilnější důvod k odchodu?

Kdybych měl jmenovat jednu věc, tak je to nákup nových sanitek. Jde o největší obměnu vozového parku v historii záchranné služby, nakoupilo se třicet aut. Kdyby v nich byly blbě jednotlivosti, tak by to asi nějak řešit šlo, ale to auto je špatně od přední espézetky po zadní.

Pokoušel se to někdo řešit interně?

Nedostali jsme k tomu příležitost. Výběrové řízení a nákup probíhaly mimo, k sanitkám jsme se dostali jako poslední. Nikdo od nás žádnou zpětnou vazbu nežádal.

V čem konkrétně jsou ta auta špatná?

O drobnostech by se dalo mluvit hodiny, ale v zásadě mám na mysli tři věci, které tě můžou zabít. A ne že můžou – ono se to neoddiskutovatelně stane. Nová auta mají životnost sedm až deset let, to je milion výjezdů. Dojde k věcem, ke kterým by ve starých autech nedošlo. A myslím, že veřejnost by o tom měla být informována, protože to platí. Nejsme rozvoz rohlíků, my zachraňujeme životy.

Proč si nejde zvyknout

Dobře, pojďme na to. Tři věci, které tě můžou zabít.

V první řadě je problém s těžkou posuvnou židlí v ambulantním prostoru. Obvykle na ní sedí záchranář, když vyplňuje dokumentaci. Ta židle má asi padesát kilo a pohybuje se po malých kolejnicích. Dřív šla odmontovat jedině tak, že přišli chlapi s vercajkem a deset minut u ní vkleče něco kutili. Dneska se jenom aretuje, což někdy funguje a někdy ne, ale nedá se to poznat.

Aretace spočívá v otočných šroubech, které do sebe musí zapadnout a udělat cvak. Jenže on ten mechanismus dělá jiné, falešné cvak, což nepoznáte, dokud z toho nespadnete. Stačí pak, aby řidič prudce zabrzdil nebo udělal prudký manévr, židle se uvolní a kabinou lítá padesát kilo železa. Už teď vím o čtyřech lidech, kterým židle uhnula pod zadkem. Naštěstí pokaždé ve stojící sanitce.

O jak dlouhém období u těch čtyř případů mluvíme?

Ta auta máme asi dva nebo tři týdny. Takže čtyři lidi jsou poměrně hodně. Přesně o čtyři víc než ve starých autech za mnoho let. V nich k tomu nemohlo dojít. Některé z nových sanitek ještě ani nejsou v provozu, ale už teď se kupí strašně moc problémů. 

Je na nových sanitkách také něco dobře?

Mají dobré podvozky a motory. To v Mercedesu tak nějak nepřekvapivě umějí. Mají také lepší majáky, jsou dál vidět. Je snazší výměna velkých kyslíkových lahví, to ale měníš zhruba jednou za měsíc. Ovšem v duchu dobrých tradic pražské záchranky je to v každém autě trochu jinak, takže i ty kyslíkové lahve někde drží, někde u nich chybí lišta a někde jsme to museli sami podlepit. No a třetí docela dobrá věc je vakuová matrace, do které se balí celý člověk. Je lépe dosažitelná a chráněná před poškozením. I to je ale věc, kterou použiješ nanejvýš párkrát do roka.

Není možné být rád za dílčí zlepšení a na ostatní si prostě zvyknout?

Nemůžeš si zvyknout na něco, co tě může reálně zabít. Obzvlášť jedna věc je naprosto nepochopitelná a nedokážu si ji nijak vysvětlit. Je to softwarový asistent pro jízdu v pruzích a asistent nouzového brzdění.

Oprav mě, jestli se pletu, ale sanitka přece střídá pruhy pořád.

Samozřejmě. Sanita přejíždí pruhy nepředpokládaně a velmi často. Asistent jízdy v pruzích ti ale naštěstí nebrání provést manévr, jen začne vibrovat volant. To je pouze otravné, ale ne životu nebezpečné. Co je ale nebezpečné hodně, je asistent, který ti hlídá odstup od aut před tebou. Sanitka už z definice své funkce dělá pravý opak; od aut odstup nemá, hrne je před sebou a rozhání do stran.

V běžném autě jedeš padesátkou. Někdo ti tam pošle myšku, ty nestihneš zabrzdit. Asistent zabrzdí za tebe a předejde nehodě. Jenže sanitka nejezdí jako normální auto. Ta jezdí sto deset a je to v pořádku a řidič to ví a je připravený na všechno. Samozřejmě se může stát, že ti tam někdo tu myšku hodí, ale v mnoha případech ne tak, aby bylo nutné brzdit krizově. Asistent to ale v tu chvíli tupě vyhodnotí tak, že před tebou je překážka, a zabrzdí – a to krizově čili prudce. Už teď vím o dvou případech, kdy to klukům sebralo pedál zpod nohy.

Je tím ohrožený pacient?

Pacient je připoutaný a nic se mu nestane. Ohrožený na životě je záchranář. Podle vnitřních předpisů bych měl být celou dobu jízdy připoután stejně jako řidič, ale to v realitě není možné. Stav pacienta se cestou vyvíjí, může náhle začít zvracet nebo mu musím podat lék nebo je potřeba ho napolohovat. Těch věcí je mnoho a není reálně možné kvůli každé z nich zastavit. Řeší se tedy v kabině za jízdy.

Nejsou to mimochodem ani dva měsíce, kdy jsem měl výjezd s panem náměstkem Valáškem. Dělali jsme chlapa s hypertenzní krizí, byl na tom opravdu bídně a málem zemřel, a když jsme ho vezli do špitálu, tak jsme oba s panem náměstkem chodili vzadu během transportu a dávali mu léky a další terapii, protože kdybychom to nedělali, tak ten člověk tam umře. Obzvlášť v Praze mají lidi to štěstí, že dojezdové časy do nemocnice jsou deset patnáct minut. Je nemožné prodlužovat to na dvojnásobek.

Co se tedy přesně stane, když auto nekontrolovatelně krizově zabrzdí?

V okamžiku, kdy se ve stokilometrové rychlosti sepne asistent a záchranář bude zrovna stát, protože ošetřuje pacienta, auto sice zastaví, ale záchranář bude v těch sto kilometrech v hodině pokračovat proti přepážce nebo nerezovému stolu. Přežít se to asi dá, ale těžko říct jak.

Je jen otázka času, než se to stane. Nevím přesně, jaký je průměrný počet kilometrů na výjezd pražské záchranky – může to být deset, ale bude to podle mě víc. Nicméně i kdyby to bylo jen deset, tak při zhruba milionu výjezdů za deset let používání sanitek to udělá deset milionů kilometrů, na kterých se tohle může stát.

Takže jsi na to kývnul a čekalo tě studium.

Rád vzpomínám na paní profesorku Nedbalovou, doktorku přírodních věd, která nás učila somatologii. Co nás ale skutečně proškolilo, byly první praxe, kdy nás vzali třeba na ranní hygienu na čtvrté interně v Motole. To znamenalo, že tě postaví k čtyřiadevadesátileté paní, která už si v noci nezvládne vstát na záchod, a ty máš za úkol jí pomoct se umýt. Byl to velký náraz, nicméně tam jsem si uvědomil, že mi na lidech nevadí vůbec nic, ani čichové vjemy, ani že těla nejsou taková, jak vypadají v médiích. Stalo se mi pak taky, že jsem šlapal v mozku. Z viaduktu nad Čuprovou ulicí řachnul člověk. A mně ti to nepřidá ani jeden pulz v minutě.

Je něco, co ti ten pulz přidá?

Násilí na ženských a dětech. Ale ani v těchhle případech mi nervy nerupnou, to se nesmí stát. Za celých třináct let jsem se nerozbrečel. Smutné je, když jezdíme k hodně starým lidem. Když se žena stará o chlapa, tak má uklizený byt, muž je opečovaný, jeho žena ví poměrně přesně, co mu je a jakou má medikaci. Když je to naopak, tak to tak není. A nebývá to hezký.

Neříkej mi, že neexistuje žádný případ, který by ti neutkvěl.

Ale jo, pár jich je. To byly takový pekla, že se mi o tom ani nechce mluvit. Pamatuju si, jak jsme jednou asi hodinu resuscitovali dítě po strašném úrazu, přestože jsme dobře věděli, že je mrtvé. Ale pokračovali jsme v tom kvůli rodině. Ten kluk spadl z osmého patra. Ale ani tak jsme nemohli přijít a říct: Je nám líto. Oživovali jsme ho a přitom čekali na policejního psychologa.

Takže podle tebe si záchranář nemůže dovolit slabou chvilku?

Tahle práce přitahuje lidi, kteří to dokážou zpracovat. Co hodně nemám rád, jsou veřejný slzy záchranářů. Teď nedávno něco takového kolovalo na Twitteru. Chlápek v tweetu popisuje, jak ho zavolali k domácímu porodu a že „žena se rozhodla porodit doma“. Už to je hodně sporné, jak to vlastně bylo. Ale i kdyby. Porod se nepovedl, záchranáři se nepodařilo zresuscitovat dítě. Že mu je pak kvůli tomu smutno? Tak to ať jde radši dělat neziskovou ekologii. Záchranáři tu nejsou od toho, aby hodnotili vaše životy. To, že se někdo rozhodne porodit doma, je jeho věc. Lidi se chovají rizikově furt, opilí sedají za volant, anebo lezou po skalách, jezdí na skejtu nebo na kajaku. Já osobně bych klidně přijel i pro ženu, která se rozhodla porodit na dně popelnice. Lidi, žijte si, jak chcete, a až se to nepovede, tak přijedeme my.