Testování, výměna ministrů a otřesená psychika. Učitel Daniel Pražák se svými deváťáky bilancuje končící školní rok
Podaří se české školství reformovat a nastavit ho tak, aby obstálo v 21. století? Vrátit se do školy po dvou letech s covidem znamenalo pro mnoho dětí úlevu. A díky krizovým letům se konečně dostalo do popředí duševní zdraví žáků i vyučujících. Daniel Pražák, který učí s přesvědčením, že „chyba je kámoš“, je optimista.
Je večer, jsme na horské chatě v Krkonoších a pro „moje“ deváťáky je to poslední společný výlet. Za pár dní skončí školní rok, který rozhodně nepatřil k těm klidným. Po cestě na Sněžku jsme se s dětmi bavili o tom, jaký ten školní rok pro ně byl. A jaký byl pro české školství? Pojďme se společně podívat na uplynulý rok očima těch, na kterých ve škole záleží nejvíce. Co mi děti řekly?
Testy hned na začátku roku
Jestli bylo pro minulé září něco typické, byl to návrat. Návrat po prázdninách, ale také návrat „po covidu“, který bohužel ze škol ani ze společnosti, nezmizel. Na naší škole začínáme každé pondělí třídnickou hodinou, kde mohu jako třídní učitel řešit s žáky aktuální situaci, ale také dění ve třídě nebo potřeby a problémy jednotlivých žáků. Začátkem tohoto roku jsme ale testovali (a popravdě – měli bychom za to být rádi). I když vím, že práce učitele je plná překvapení, i tak mě lehce vyvedlo z rovnováhy například to, když jsme s žáky odhadovali, kolik slin v kádince je ideální pro PCR pooling.
Nešlo ale jenom o testy. Covid zasáhl všechny oblasti našich životů a pro řadu žáků se jednalo o postupný návrat do školy, kterou skoro dva roky neměli. Do školy, kde je možné se potkávat na chodbách, hrát fotbálek, jezdit na výlety. Do školy, která je pro některé z nich bezpečným prostředím, které bohužel doma nemají. A stejně jako pro nás dospělé, i pro děti se jednalo o návrat k návykům, které byly přetrhány, nebo – u dětí v nižších ročnících – ani nemohly vzniknout. I přes jeho začátek, poznamenaný covidovými opatřeními a testováním, to byl pro žáky rok, kdy „znovu přišla škola, na niž se mohli těšit“.
Už víme, co je wellbeing?
Slovo, které u nás nemá český ekvivalent (někdy se nepřesně překládá jako „pohoda“, ale zároveň také „bezpečí“ a „prostor pro realizaci“), se začalo v kontextu školství silněji objevovat už v prvním roce pandemie a je dobře, že z veřejného prostoru nevymizelo, právě naopak. Ve společném doporučení Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy a Česká školní inspekce školy a učitele podpořilo v tom, ať se spíše než na dohánění a opakování zameškaného učiva zaměřují na obnovu a rozvoj vztahů ve třídě. Ať spíše než na nevyplněných pracovních sešitech pracují na obnovení návyků a nastavení pravidel pro vzájemné přínosné fungování, a především na podpoře dětí, na jejichž psychiku pandemie silně dopadla.
Že to je velmi namístě, ukazují různá data. Namátkou ta z fakultní nemocnice v Motole, podle které se počet hospitalizovaných na dětské psychiatrické klinice po pokusech o sebevraždu skoro zdvojnásobil oproti roku 2019. Linka bezpečí uvádí, že za rok 2021 narostla četnost psychických potíží oproti předchozímu roku o 45 %. Jako klíčové se ukázalo a stále ukazuje, aby se děti na škole setkaly s proškoleným učitelem, který dokáže identifikovat dítě s potížemi, dát mu podporu a také ho nasměrovat k odborné pomoci, například ke školní psycholožce či psychologovi, které ale bohužel řada škol stále nemá. Byl jsem velmi vděčný za to, že našim žákům právě tohle můžeme poskytnout.
Rozjela se reforma rámcového vzdělávacího programu, který před 15 lety nahradil jednotné osnovy. Díky ní by se mělo proměnit to, CO se žáci učí, ale především JAK.
Plaga, Gazdík… a dál?
Nešlo přehlédnout – a to se týká i dětí –, že proběhly volby. Roberta Plagu vystřídal Petr Gazdík, kterého těsně po skončení školního roku vystřídá… vlastně ještě nevíme. Co to ale přineslo dětem? Na první pohled možná nic, ale školství jako takovému přinesla tato výměna (prozatím) to, co bylo dlouho potřeba – kontinuitu namísto boření práce předchůdců. Rozjela se reforma rámcového vzdělávacího programu, který před 15 lety nahradil jednotné osnovy. Díky ní by se mělo proměnit to, „co“ se žáci učí, ale především „jak“ – tedy s větším zaměřením na rozvíjení kompetencí pro život v 21. století. Navázalo se na mnoho dalších potřebných reforem, o kterých snad příště.
Proběhly znovu (a uvidíme, zda ne naposledy) státní jednotné přijímací zkoušky, které má na starosti Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání, tedy žáky a mnohými učiteli nenáviděný CERMAT. Jako každý rok předcházel vlastní zkoušce maraton doučování a příprav, kdy se snad každý rodič, který si to mohl dovolit (a možná i ten, který si to dovolit nemohl a kvůli přípravným kurzům pro své dítě se uskromnil), snažil zaplatit vyšší šance na zvládnutí testu.
Jako každý rok tento maraton otevřel debatu o tom, zda v kontextu státem garantovaného bezplatného školství není tato forma naprosto nevyhovující a škodlivá. A díky mým deváťákům se pro mě toto téma stalo poprvé osobním. Školní rok pro ně byl ve znamení dvou částí – přípravy na přijímačky a „to potom“. Ve znamení stresu, úzkostí a trénování testů do noci. Na střední školy se dostali všichni. Co bude s jednotnou přijímací zkouškou dál, se uvidí. I proto, že končící ministr Gazdík před pár týdny odvolal ředitelku CERMATu a v této organizaci ohlásil výrazné změny.
A pak to přišlo
V bilancování tohoto roku nelze vynechat ruskou agresi na Ukrajině. I když už opadly pocity prvních dnů, kdy se děti úzkostně ptaly, co by se stalo, kdyby byla jaderná válka, téma zůstává živé. Ve škole jsme s dětmi diskutovali, rozebírali kontext, věnovali jsme dva dny speciálnímu programu zaměřenému na mediální gramotnost v kontextu dezinformací, které se kolem této situace děly. Podobně jako pro dospělé i pro děti bylo důležité se jakkoliv zapojit. Třída mých deváťáků namalovala na prostěradlo ukrajinskou vlajku, kterou po dohodě s vedením vyvěsila na okno. Symboly to ale nekončilo.
Jste spokojeni se stavem českého školství?
Díky tomu, že máme ve třídě ukrajinského chlapce, který k nám přišel před dvěma lety, stali se z deváťáků průvodci pro nové žáky ze vzniklé adaptační třídy. Vidět, jak se chlapec s vděčností zapojuje do aktivit a jak se ráno dívá na vlajku v okně naší třídy, bylo pro mě potvrzením, že tahle práce má neuvěřitelný smysl. Kromě toho se někteří z žáků zapojili do dobrovolné pomoci na nádraží a na dalších místech. Situace jenom prohloubila křehkou otázku duševního zdraví u dětí (a s novými výzvami popravdě také u učitelů) a přinesla a přinese další výzvy českému školství. To v uplynulých dvou letech ukázalo, že je plné lidí, kteří (s potřebnou podporou) dokážou rychle reagovat na změny, přizpůsobit se a učit se novým věcem.
Od září nastoupí moji deváťáci na střední školy. Budou zažívat nová dobrodružství, učit se novým věcem a seznamovat se s novými lidmi. Nám všem bych do dalšího školního roku přál, abychom zažívali to samé (tedy kromě toho nástupu na střední školu). A věřím, že ať už nás v něm čeká cokoliv, budeme na to připraveni.
