„Feministické město není jen pro bělošky ze střední sociální třídy,“ říká Leslie Kern
Města jsou centra moci, kterým historicky dominovali muži. Komu se v nich ale dobře žije dnes? Jak odpovídají potřebám současných žen? A co můžeme udělat pro to, aby byla přívětivější i pro menšiny? Na otázky odpovídá kanadská geografka, profesorka a feministka Leslie Kern. Vysvětluje i to, jaká úskalí s sebou může nést podpora alternativní dopravy, rozvoj turismu nebo gentrifikace městských čtvrtí.
Před měsícem jste na pozvání Centra architektury a městského plánování přijela přednášet do Prahy. Prošla jste si město?
Neměla jsem moc času, ale z toho, co jsem měla možnost vidět, je to krásná historická metropole. Máte být na co pyšní.
Zajímalo mě spíš to, jestli jste si všimla některých věcí, které jsou problematické z hlediska genderové inkluzivity.
Několik věcí mě zaujalo, ano. Jedna z nich se týká právě oné historické hodnoty. Není sice sama o sobě překážkou genderové rovnosti, tradice a historie s sebou ovšem nesou i všeobecně zažitý názor, že je musíme chránit, tím pádem je dost obtížné přijít s nějakou změnou. Nechci tím říct, že bych byla pro demolici památek, chci jen upozornit na to, že i ochrana dědictví může být při práci na inkluzivním městě docela výzva. Pojí se s ní totiž různé příběhy, v nichž většinou dominují muži. Zkuste se sama zamyslet třeba nad tím, po kom jsou tu pojmenovány ulice. Jsou to muži, nebo ženy? A jak je to v případě soch a památníků, kolik z nich je věnováno ženám? A tak by se dalo pokračovat. Neznamená to, že by se tyto monumenty měly začít ničit nebo odstraňovat, ale můžete přemýšlet nad tím, jak do města přidat tu část dějin, která v oficiálním vyprávění chybí.
Historie a památky s sebou nesou i další aspekt, a to je turismus, kvůli kterému se v centru města rozvíjejí nové služby. Otázkou je, zda nějakým způsobem zlepšují životní podmínky pro stávající obyvatelstvo. Například výrazný nárůst Airbnb může zvýšit náklady na bydlení a skupiny s nižšími příjmy to může vést k odchodu na periferii města.
Na druhou stranu turistická ekonomika přináší nové pracovní pozice, a to i pro ženy.
To ano, jenže se musíme ptát, jaké jsou to typy zaměstnání. Jsou to manažerské pozice, nebo spíš servisní práce, které ženám nedávají finanční nezávislost?
Když vám řeknu, že na magistrátu jsou mezi jedenácti radními dvě ženy, možná budete mít lepší představu, jak velké zastání má v Praze ženská perspektiva.
To je problém, zejména je-li to na úrovni místní samosprávy. Výzkumy ukázaly, že vyvážené zastoupení mužů a žen v politice je základ k tomu, aby se mezi priority dostávala témata, která jsou tradičně považována spíše za ženská – rodina, péče o děti nebo bezpečnost. Pokud většina politické reprezentace nesdílí s ženami stejnou životní zkušenost, jejich znevýhodnění nemusí za prvé vůbec registrovat a za druhé neumí najít nejlepší nástroje k zlepšení.
Leslie Kern
Leslie Kern je kanadská profesorka, feministická geografka a autorka, která se zabývá genderovými nerovnostmi v městském prostředí. Na univerzitě Mount Allison University zkoumá otázky, jako je bezpečnost žen, dostupnost služeb ve veřejném prostoru a vliv genderových stereotypů na uspořádání města. Její kniha Feminist City: Claiming Space in a Man-Made World popisuje každodenní výzvy, kterým v urbanizované krajině čelí ženy a menšinové skupiny. Navrhuje strategie, které vedou k přívětivějšímu a inkluzivnějšímu prostředí pro každé pohlaví. Nyní se s novou knihou nazvanou Gentrification Is Inevitable and Other Lies zaměřuje na fenomén gentrifikace.
V Kanadě, kde žijete, je situace jiná?
Ano, alespoň na úrovni místních samospráv. Ve vládě už to tak slavné není. A teď je otázka, čím to je. Může a nemusí to naznačovat, že ženy obecně více zajímá, co se děje v lokalitách, ve kterých žijí, a chtějí se podílet na utváření komunity a proměně oblasti. Důvod ale může být i ten, že na vládní úrovni jednoduše nevidí tolik šancí v získání potřebných hlasů.
Převaha fotbalových hřišť
V knize Feminist City popisujete, jakým typům znevýhodnění ženy ve městech čelí. Týká se to oblastí života, jako je bydlení a bezpečnost, ale i veřejných prostorů, urbanismu nebo dopravy. Zajímá mě, jak se díváte na rozvoj cyklistiky, který je dnes patrný v řadě evropských měst.
Myslím si, že se na alternativní formy dopravy, jako jsou kola nebo skútry, zapomínáme dívat perspektivou genderu. Jejich používání má přitom pro ženy řadu nevýhod. Pokud cestují s dětmi nebo jsou zvyklé cestou z práce nakupovat, pravděpodobně si nezvolí kolo, není-li pro něj vybudovaná bezpečná infrastruktura. Myslím si, že město by mělo mít různé formy dopravy, aby si každý mohl vybrat, co mu je nejpříjemnější nebo mu v daný moment vyhovuje. Jakmile začnete přikládat větší důležitost jednomu typu prostředku, může se stát, že tím diskriminujete určitou část populace.
Dalším takovým příkladem jsou i volnočasové aktivity. Při budování sportovních areálů města často přehlížejí mladé dívky a ženy a upřednostňují aktivity, kterým historicky dominují muži. Jak docílit toho, aby byla nabídka inkluzivnější?
Jednou z cest může být zavedení takzvaného gender mainstreamingu. Znamená to, že veškerá rozhodnutí, která město dělá, musejí projít detailní analýzou, v níž se úředníci zaměří na rovné příležitosti pro obě pohlaví. Pokud zjistí, že projekt jednu ze skupin znevýhodňuje, hledá se řešení, jak pro ni dosáhnout lepších podmínek.
Dalším nástrojem je genderová analýza rozpočtu, která problematiku řeší na všeobecnější rovině. Sleduje, zda a jak rozpočet zohledňuje rovnost pohlaví. Zkoumá, jak jsou na různé programy, služby a infrastrukturu alokovány finanční prostředky a jaký vliv to má na životy mužů a žen. Analyzují se například investice do sektorů, které častěji využívá jedno z pohlaví. Převažují-li ve městech fotbalová a basketbalová hřiště, musí město najít způsob, jak investice vynahradit ženám. Obě metody už léta fungují v řadě světových metropolí.
Oba nástroje ale mluví o ženách a mužích velmi obecně. Nezapomíná se pak na skupiny jako LGBTQ+, ženy barevné pleti nebo ty z nižších sociálních vrstev?
V genderovém mainstreamingu se skutečně stává, že změny přinášejí prospěch spíše ženám, které už mají určité výhody a příjmy. I z toho důvodu zastávám názor, že nejúčinnějším nástrojem je zaměřit se na životy a zkušenosti těch nejvíce přehlížených. Ptejme se jich, jaké mají životní podmínky a jak je můžeme zlepšit. Zabýváme-li se třeba veřejnou dopravou, nemělo by nás zajímat jen to, jestli je v autobusech dost místa pro kočárky. Měli bychom klást i další otázky: V jaké frekvenci autobusy jezdí? Pokrývají dostatečně i části města, kde žijí menšinové komunity nebo slabší sociální skupiny? Mají do veřejných prostředků snadný přístup lidi s fyzickým hendikepem? A tak podobně. Když se budeme ptát lidí, kterých se změny nejvíce dotknou, vyhneme se stereotypním představám o tom, co ženám ve městě chybí.
S bezpečností ulic mají pomoci muži
Feministický přístup k urbanismu už řadu let uplatňuje například Vídeň. Městská čtvrť Aspern, která má do roku 2028 nabídnout bydlení pro asi 20 tisíc lidí, údajně vzniká s ohledem na potřeby žen. Co to přesně obnáší?
Před výstavbou a návrhem čtvrti město vypracovalo studii, v níž se svých obyvatelek ptalo, jak může naplnit jejich očekávání a přání. Výsledkem bylo pojmenování ulic a veřejných prostor po významných ženách, což už samo o sobě představuje symbolickou změnu. Na vývoji navíc spolupracovaly architektky. Prioritou tak bylo vybudovat kvalitní dopravního spojení nebo dětská zařízení v dochozí vzdálenosti od domu. Nová čtvrť také slibuje otevřená veřejná prostranství, kde se lidé budou cítit bezpečně.
K rovnoprávnosti žen a mužů ve městě ale nemusíme budovat nové městské čtvrti. Stačí i malé změny, jaké se nedávno povedly v jihoamerické Kolumbii. Tamní iniciativy prosadily, aby veškeré pečovatelské služby, jako jsou školy, sociální služby nebo doktoři, byly od místa bydliště vzdálené do jednoho kilometru.
Co mohou ženy dělat pro to, aby je politická reprezentace vyslyšela?
Začít být aktivní na lokální úrovni a pokusit se organizovat akce, které v dané čtvrti propojí různé vrstvy obyvatel, jako je například komunitní zahradničení, společné večeře nebo organizování demonstrací, které motivují lidi k účasti a vytvářejí mezi nimi nové vztahy. Ve městech, která směřují k inkluzivitě, hrají ženy ve svých čtvrtích velmi aktivní roli – pomáhají vytvářet komunitní centra, organizovat akce a hledají způsoby, jak se zapojit a vytvořit místo, které je příjemné a bezpečné jak pro ně, tak pro ostatní.
A co muži? Jak mohou přispět k tomu, aby byla města přívětivá pro všechny?
I muži zde pochopitelně sehrávají důležitou roli. Myslím, že by měli umět ženám i dalším znevýhodněným skupinám naslouchat. Snažit se poznat jejich každodenní zkušenosti a potíže, kterým čelí ve veřejném prostoru, a podporovat je tím, že uznají jejich hranice a potřeby. Vytvoření rovnostářského a inkluzivního města závisí na nás všech.
Foto: Shutterstock
Ženy se obecně necítí bezpečně tam, kde jsou vystaveny komentářům a narážkám na svůj vzhled. Paříž před několika lety přijala opatření, kterým obtěžování na ulici kriminalizuje. Je to podle vás krok správným směrem?
Nemyslím si, že je obecně dobré dávat policii větší pravomoc, než má. Může to vést ke zneužívání moci, zejména vůči LGBTQ+ nebo rasovým menšinám. Z feministické perspektivy pro mě kriminalizace není skutečné řešení. Myslím si, že sexuální obtěžování a ponižování mohou zastavit jen sami muži – tím, že přehodnotí své chování a vymezí se vůči svým přátelům, kolegům, příbuzným a podobně. V řadě měst pořádají školení, kde se muži učí, jak v eskalovaných situacích správně zasáhnout, je-li to potřeba. Muži pak pomáhají vytvořit bezpečí v ulicích a nenechávají to jen na zodpovědnosti žen.
Může k větší bezpečnosti ve městě přispět i gentrifikace?
Ano, myslím si, že mezi tím existuje vztah. S gentrifikací přicházejí určité změny, díky nimž se ženy cítí bezpečněji. Vznikají nové podniky, které jsou přívětivější vůči ženám, a mění se i skladba obyvatelstva. Nemáme pro to ale žádný přímý důkaz, je to jen náš odhad. Znovu se ale musíme ptát, jakým ženám gentrifikace pomůže. Budou to totiž především ty ženy, které už nějaké výhody mají, zatímco jiné se mohou naopak cítit přehlížené a vytlačované do jiných částí města. Jsou to například matky samoživitelky s nízkými příjmy, kterým se zvýší nájem a musejí se přestěhovat jinam. Dál od služeb města. Na gentrifikaci je tedy třeba dívat se kritičtěji, ne tak povrchně.
