Vláda nerozumí traumatům žen. Úmluva proti násilí ale ještě nemusí jít do koše, píše Adéla Šípová

Už je to tu zase. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, zkráceně označovaná jako Istanbulská úmluva. Právě její druhý název možná některé lidi děsí: co když kvůli ní zaplaví Evropu šejkové s mnoha manželkami a velbloudy? Čtenářky a čtenáři Heroine, předpokládám, patří k těm, kteří dobře vědí, co Úmluva říká a jaký je její cíl. Hodně se o ní mluvilo, mluví a věřím, že i nadále mluvit bude, přestože ji někteří mí kolegové a kolegyně v Senátu odmítli. Zatím tedy pro Českou republiku neplatí. Zatím.

Pro jistotu nicméně stručně zopakuju, o co v Úmluvě jde. Je to mezinárodní úmluva, nijak nevybočující svou strukturou a pojmoslovím z toho, jak znějí ostatní úmluvy upravující lidská práva, kterými je Česká republika vázána a které jsme zpravidla hrdě ratifikovali po sametové revoluci mezi prvními. Tím si Československo a následně Česká republika vydobyla velké uznání coby země vytrvale hájící lidská práva. Psal se ostatně už rok 1982, kdy Československo ratifikovalo Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen, která se v mnohém té Istanbulské podobá.

Istanbulská úmluva cílí na prevenci a potírání domácího násilí, které postihuje především ženy, ale současně před ním chrání i muže, děti a handicapované. Řeší mimo fyzického, také psychické násilí nebo například ochranu před stalkingem, který je bohužel velmi častý. Nepopírá ani biologické rozdíly mezi muži a ženami, jak často kritici patrně ovlivnění šířenými dezinformacemi nesprávně dovozují. Jejím obrovským bonusem je, že vede ke sběru anonymizovaných dat, na základě kterých lze vyhodnocovat stav a hledat lepší strategie zejména pro prevenci kriminality a postavení obětí. Tato data v současnosti nejsou v tuzemsku v tomto rozsahu shromažďována, což je znepokojující.

Slepota vůči problémům žen

Je mi líto, že vláda, která ratifikaci navrhla, nedokázala prostřednictvím ministra Blažka dostatečně jasně a důrazně vyvrátit nepravdy a mýty o Úmluvě. Z proběhlých debat v Senátu jasně vyplynulo, že mnohým konzervativcům je problém žen, které při nedostatku kapacit v azylových domech nemají jak řešit například bytovou situaci, naprosto neznámý.

Kvůli dezinformacím a vyvolání neopodstatněného strachu zejména v církevním prostředí jsme bohužel dosáhli bodu zamrznutí. Vyvracení polopravd a nepravd o domácím násilí jsem se já a mnoho dalších senátorů a senátorek ve spolupráci s občanským sektorem věnovala měsíce, vlastně i roky. Mnoho aktivistek a neziskových organizací je zklamaných, protože se již delší dobu necítí vyslyšeny ve volání po změnách, které pomohou obětem násilí najít oporu nejen materiální, ale i hodnotovou. Přesto neztrácím naději. Nesmíme v této věci polevit, nebo to snad vzdát.

Předně je zapotřebí, aby se v procesu pokračovalo. Nevyslovení souhlasu Senátem totiž neznamená definitivní konec. Senát, který bude mít za pár měsíců jiné složení, může mít brzy jiný názor. Nyní je tedy na řadě sněmovna, která už má Úmluvu ve výborech, kde jí zpravodajuje poslankyně Barbora Urbanová. To je jistě dobrá zpráva, protože i ona je velkou bojovnicí proti domácímu násilí. Proto jsme ve spolupráci s některými senátory sepsali otevřený dopis, ve kterém vyzýváme, aby se sněmovna k věci také vyjádřila hlasováním.

Senát se pak může k Úmluvě vrátit po senátních volbách, které připadají na podzim roku 2024. Není bez zajímavosti, že mnoho odpůrců Úmluvy letos obhajuje mandát. Bude tak na voličích a voličkách, jaké mají představy o tom, kdo bude reprezentovat jejich zájmy na půdě horní komory.

Prevenci jakéhokoliv násilí tedy držme pěsti!