Když dopadne raketa, nikdo už nehne brvou, říká Češka pomáhající ukrajinským vojákům na frontě
Lada Šmídová, která už rok žije těsně u bojové linie na východě Ukrajiny, mi poprvé napsala na Facebooku před půl rokem, když jsem zrovna byl na západní Ukrajině. Nabízela mi v případě potřeby pomoc. Jako dobrovolnice totiž pomáhá jak vojákům, tak lidem zasaženým válkou v donbasské oblasti. Když jsem pak byl o pár dní později v Kyjevě, sdílela se mnou své obavy o svého blízkého člověka. O pár dní později se ukázalo, že padl v boji proti Rusům. Proč se rozhodla u fronty žít? Je možné si zvyknout na život za nikdy nekončícího ostřelování? A jak můžeme ukrajinským vojákům i civilistům pomoci?
Jsi na východě Ukrajiny, kde zuří válka. Kdy ses tam vydala a proč?
Brzy to bude rok, co jsem tu dlouhodobě. Jezdila jsem ale na Ukrajinu od začátku války, sem a tam. Pak mi došlo, že bude lepší, když zůstanu v místě. Nájmy jsou navíc blízko fronty hodně nízké. Za byt dá člověk tři tisíce korun měsíčně. Vyjde to levněji, než pořád pendlovat.
Proč ses vůbec rozhodla jet jako dobrovolnice do války?
Jako dobrovolnice funguji už asi deset let. Když přicházelo mnoho uprchlíků ze Sýrie, nebo pak i z dalších zemí, jezdila jsem do Bosny nebo Řecka. Když pak začala válka na Ukrajině, přišlo mi logické jet i sem. Je pravda, že jsem tomu víc propadla. Je to možná tím, že to je blíž, nebo tím, že otevřený válečný konflikt je akutnější. Lidem tu jde o život.
V čem tvá práce spočívá?
Jsem oficiální dobrovolnice Ukrajiny, zaštítěná zdejší organizací a funguju jako koordinátorka pomoci. Propojuju lidi, sháním peníze a komunikuju s potřebnými. Víc se specializuju na pomoc armádě než civilistům. Objeví se jednotka nebo konkrétní voják, co něco potřebuje, dá mi o tom vědět, já o tom řeknu dárcům, vyberou se peníze a pořídí se to. Většina aktivit jde přes sociální sítě, v některých případech volám i konkrétním dárcům. V Praze mám tým lidí, kteří to koordinují v Čechách a pomáhají mi.
Vždy může něco spadnout
Jak tvůj život ve válce vypadá?
Bude to znít divně, ale život je tu v podstatě normální jako všude jinde. Lidé si často představují měsíční apokalyptickou krajinu, kde nic neexistuje. Jsou tu ale normální obchody, služby, dá se zajít na manikúru nebo do kadeřnictví. Akorát s tím rizikem, že může něco spadnout.
Máš strach?
To si zvykneš. Tady to nikdo neprožívá. Když jdeš po ulici a ozve se rána, místní nehnou ani brvou. A nehneš jí ani ty. Bere se to jako samozřejmost.
Musíš ale mít na mysli, že ta raketa může zasáhnout i tebe.
Já to záměrně trochu zlehčuju. Když se ti třesou okna, není to samozřejmě příjemné. Ta pravděpodobnost, že by se z celého města trefili zrovna do mě, mi přijde naprosto minimální. Tak důležitá nejsem.
