„Mami, já nechci do školy.“ Kdy brát smutek z konce prázdnin vážně a jak včas poznat šikanu
Nový školní rok se blíží. Je normální, když ho děti očekávají se směsicí těšení a nervozity. Co když na nich ale vidíte, že se jim chce do školy čím dál méně, a stěžují si třeba na bolesti břicha? Možná nejde jen o smutek z konce prázdnin, ale vypovídá to o problému se spolužáky. „Pokud se dítěti děje něco, co mu je nepříjemné a nedokáže se tomu bránit, můžeme to vnímat jako šikanu,“ říká terapeutka Renata Vordová.
Šikana se ve školách objevuje, i když by neměla, a zanechává na dětských duších šrámy. Jak rozpoznat, kdy jde ještě o dětské „škádlení“, a kdy už můžeme mluvit o šikaně? Šikana to nejspíš je, pokud jde o cílené jednání, které má někoho ponížit a ublížit mu, a oběť se proti tomu nedokáže účinně bránit. „Pokud je tam nepoměr sil a děje se to opakovaně, jedná se o šikanu. Dalším znakem je, že se násilí nějakým způsobem stupňuje nebo proměňuje. Dítěti si třeba napřed vysmívají, pak mu začnou vyhrožovat,“ popisuje terapeutka Renata Vordová, která se mimo jiné podílela na úspěšném preventivním projektu Minimalizace šikany.
Foto: Lindex
Zpátky do školy s Lindexem
Nový školní rok je tady a s ním i počasí plné změn. Máte vše potřebné? Projděte si náš kontrolní seznam a nic vás nepřekvapí.
Zásoba pohodlného spodního prádla je u každého (před)školáka nutností. Přidejte základní kousky, které v průběhu ročních období nezestárnou a můžete je navzájem vrstvit. Nezapomeňte také na funkční svrchní oděvy, které děti ochrání při každé nepřízni počasí. Vše najdete na Lindex.com/cz.
Když nějaké dítě přijde učiteli ohlásit šikanu nebo její zárodky, často se dočká odpovědi „nežaluj!“. Jenže mezi starostí o druhého a žalováním je velký a na první pohled viditelný rozdíl, vysvětluje Renata Vordová: „Rozdíl je v tom, jestli chci ublížit tomu, na koho něco říkám, nebo jestli chci pomoci, případně sama pomoc potřebuji. Pak to není žalování.“
Co dělat, když s podezřením na šikanu přijdou do školy rodiče? „Oznamovatele se doptám na podrobnosti, jako svědky si vytipuji děti, které jsou v celé té situaci nejspíš nejméně namočené. Mluvím s nimi, s obětí a až nakonec s agresorem nebo agresory. Rodiče musíme ujistit, že to bereme vážně a mrzí nás to, ale takové věci se dějí a my je umíme řešit.
Jako rodič bych zpozorněla, kdyby mi škola tvrdila, že u nich šikanu nemají. Nebo kdyby mi řekli, však si to ta vaše holka dělá sama, ona taky není svatá,“ popisuje Renata Vordová.
Kde se v dětech vůbec bere potřeba ubližovat druhým? Jaké děti se v kolektivu nejspíš ocitnou v roli oběti? Jakou roli v tom všem hraje zbytek třídy? A je dobrý nápad, aby rodiče šikanované dítě převedli na jinou školu? Dočtete se v rozhovoru na webu Heroine.cz.
