Nejsme první ženy, které bojují. Měly bychom si to pamatovat, říká Jana Jablonická Zezulová o výstavě Hana

Kdy a proč jste se stala feministkou?

Myslím, že to bylo na střední škole, kdy se mi dostal do rukou časopis Aspekt. Přiznávám, že ne vždy jsem zcela rozuměla tomu, co jsem četla, ale vnitřně jsem cítila, že mě to oslovuje. Už od dětství jsem cítila vzdor, když mi někdo řekl, že něco nemůžu dělat, protože jsem holka. Nevím, jestli bych to nazvala protofeminismem, ale některé věci mě rozčilovaly, i když jsem možná neznala ta správná slova.

Například si vzpomínám na scénu z mateřské školy, kdy jsme si s holčičkami hrály s dětským zdravotnickým vybavením v nemocnici. Já jsem byla lékařka. Když se k nám přidal kluk, holky prohlásily, že on musí být doktor a já mám být najednou sestřička. To mě rozčílilo.

Je podle vás feminismus spjatý s hněvem?

Rozhodně. Myslím, že bez hněvu by žádná velká změna nebyla možná. Na začátku musely být ženy naštvané – na nespravedlivé sociální podmínky, překážky, které jim byly kladené. Ale hněv je dobrý jen jako prvotní impuls, jiskra, která zažehne změnu. Následně potřebujete motivaci k samotné práci. A práce je také o radosti, nejen o hněvu.

Jak vidíte slovenský feminismus v uplynulém roce 2024? Kam jsme podle vás v oblasti rovnosti pohlaví pokročili a kde se zatím moc nedaří změnit skutečnost?

Kdybyste se mě v 90. letech, kdy jsem nastoupila na univerzitu, zeptala, jak bude Slovensko vypadat za dvacet let, řekla bych, že se určitě mnoho věcí změní a že toho hodně dosáhneme. Že si dívky už nebudou klást stejné otázky, jaké si kladly generace žen před nimi, a nebudou mít pocit, že něco nemohou dělat jen proto, že jsou dívky. Dokonce bych možná tvrdila, že budeme mít zákon o rovnosti žen a mužů, jaký mají v jiných zemích.

Dnes však zjišťuji, že pokrok jde velmi pomalu. Samozřejmě ve srovnání se situací třeba před sto lety – například v oblasti vzdělávání žen – jsou to neuvěřitelné změny k lepšímu. Kdysi nemohly studovat vůbec, dnes jsou ženy statisticky vzdělanější, více žen než mužů dokončilo vysokou školu. Nicméně, i když se již nemusíme ptát, zda můžeme studovat na vysoké škole, čeká nás řada souvisejících výzev.

Jaké například?

Vzdělání sice umožnilo ženám vstoupit do mnoha nových oborů, ale na vyšších manažerských a vedoucích pozicích stále převažují muži. Překážky, které musí ženy v této souvislosti překonávat, jsou obrovské. Zpravidla se musí mnohem více snažit než muži, aby je překonaly, a to i proto, že jim okolí neustále vyčítá samotný fakt, že jsou ženy.

O Haně v úvodu k výstavě píšete: „Spisovatelka. Intelektuálka. Feministka. Organizátorka kulturního života. Ale také manželka Tajovského, matka, čechoslovakistka, novinářka a publicistka, funkcionářka. Současně bojovnice za práva žen, za jejich rovnoprávnost s muži, za nová témata v literatuře, za lepší literaturu pro děti, za možnost volby o možnosti žen rozhodovat o vlastním životě.” Jak by se podle vás Hana Gregorová dívala na život žen a dívek dnešní mladé a střední generace?

Hana Gregorová byla velmi solidární žena, která se uměla postavit nespravedlnosti. Svého času napsala, že žena se nerodí proto, aby byla panenkou, ale aby byla myslící bytostí. Každá žena pro ni byla především myslící osobou. Za tyto samozřejmé a přirozené postoje se jí dostalo neskutečného množství urážek.

Dnes by se asi divila, že se něco podobného děje i dnešním aktivním ženám. Myslím, že by soucítila s mnoha političkami, novinářkami a dalšími známými ženami, které čelí velké nenávisti ve veřejném i virtuálním prostoru. Dovedu si představit, že by se postavila do čela nějaké iniciativy a veřejně vystoupila na podporu žen, které jsou některými muži nehorázným způsobem uráženy. Myslím, že by ji překvapilo, že se situace žen v tomto ohledu ještě zhoršila.