Ztráta paměti, pocity viny i izolace. Přežitím útoků v Oslu a na ostrově Utøya trauma nekončí

Je sobota odpoledne. Elin, rozvedená matka dvou dětí, ze svých rukou smývá zbytky bílé barvy, rozhodla se totiž prodloužený víkend využít k bílení domova na své malé farmě. Norský venkov jí dělá dobře. Svůj čas na zahrádce miluje. Uklidňuje ji. Dcera Cecilie, které je jindy plný dům, odjela na letní tábor, a tak má Elin na práci v domě klid. Převlékne se a společně se synem nasedají do auta. Dneska si totiž dají za odměnu k večeři sushi. Samozřejmě s sebou, na vysedávání v restauraci nemá čas. Ještě ji čeká další práce.

Autem se line dobrá nálada. Dokud rádio, které matka automaticky zapíná, nezačne hlásit zprávy. Na ostrově Utøya se střílí. Podrobnější informace nejsou. Stanice bude situaci nadále sledovat. Kabinu auta vyplní až k prasknutí ticho. Jako by trvalo věčnost. Elin se na hrudníku usazuje obří ledový kvádr. Její mozek nepobírá, co právě slyšela. Na Utøye se STŘÍLÍ. „Panebože, vždyť tam je Cecilie!“ probleskne jí náhle hlavou.

Elin dorazí spolu se synem domů. Jak se jí tam podařilo dostat, netuší. Z cesty si téměř nic nepamatuje. Popadne telefon a volá. Displej mobilu ukazuje dceřino jméno. „Volaný účastník není dostupný.“ Dochází jí, že když s dcerou před pár hodinami mluvila, řekla, že má vybitý mobil. A nebude tedy zřejmě na příjmu. Matka zkouší volat dál a dál. Beze změny. A tu jako by někdo vzal do ruky bublifuk a ona se ocitla ve středu jeho výtvoru. Stěny bubliny jsou silné natolik, že téměř neslyší, co se děje kolem.

Elin netušila celé hodiny, zda dcera žije. S každým dalším číslem probleskujícím na teleskopickém proužku zpravodajského kanálu, značícím rostoucí počet obětí, stěny bubliny sílí. Až pozdě v noci se Elin dozví, že dcera žije. Je vážně zraněná, ale žije. A to je to hlavní.

Dcera Cecilie strávila v nemocnici měsíc. Spolu s ní i matka Elin. Cecilii zasáhly tři tříštivé kulky. Od počátku bylo zřejmé, že její život už nebude takový jako dřív. První rána Cecilii ustřelila část paže, druhá celé rameno a třetí, mířící na obličej, se jako zázrakem odrazila od zubu, který už tou dobou neměla mít. Nestihla si ho nechat vytrhnout a nyní jí zachránil život. Mohlo by se zdát, že přežitím a zotavením z fyzických následků po takovém útoku to nejhorší končí. Mnohdy tomu ale tak není. Pravé peklo totiž pro mnohé teprve začíná.

Když dnes devětadvacetiletý bývalý nerd a hráč basketu Jørgen, jak o sobě sám zpětně hovoří, konečně dorazil do rodného městečka ke své rodině a vstoupil do svého pokoje, nic nepoznával. Kdo na zeď pověsil tyhle plakáty? Proč je na mém stole zrovna tohle? A co je to za lidi na fotkách? Zaplavila ho vlna paniky. Snažil se rozpomenout, tohle byl přece jeho pokoj. Přesto jako by vše viděl poprvé. Nevzpomíná si. Zbrkle se snaží otevírat šuplíky ve své hlavě, ale ten nejhlubší, na nějž dosáhne, ukrývá obrazy z doby jen pár hodin před útokem. A další šuplík už nevidí. Dochází mu, že netuší, co bylo dřív. Nepamatuje si, jestli má nějaké přátele, nepamatuje si spolužáky. Všechno je pryč. Předměty, které se válejí všude kolem, jako by patřily někomu jinému.

Trauma se u Jørgena projevilo oproti jiným přeživším tím, že si nevzpomíná na nic před útokem. Jeho život tak nově začíná 22. července 2011. „Většina toho, kdo jsem byl, jak jsem žil a co jsem cítil, zmizelo,“ říká. „To, co dnes o své minulosti vím, jsou informace získané z fotografií, vyprávění rodiny a přátel.“ Působí sympaticky. Má krátké blond vlasy, na sobě džíny s šedivým sakem a po celou dobu se usmívá.

Vzpomínky však nebyly to jediné, co v životě tohoto tehdy sedmnáctiletého lídra lokální buňky Mládeže Strany práce zmizelo. Fuč byly také jeho emoce. Necítil najednou vůbec nic. Emoce se vyčerpaly. A on tak musel začít sbírat nové. Učit se je jako batole. „Trvalo to asi tři roky. Připadal jsem si úplně normálně, ale vůbec nic jsem necítil. Radost. Smutek. Hlad. Prostě nic,“ vybavuje si. „Smál jsem se, protože se smáli ostatní. A já věděl, že se to tak má dělat. Jedl jsem, protože se jíst musí.“

Jørgen své vyprávění prokládá hurónským smíchem. Třeba když vypráví o tom, jak si ho dobírá jeden z jeho bratrů, nakolik si může být jistý, že to, co mu o něm samotném říká, je ve skutečnosti pravda. Mně ale běhá mráz po zádech. „Je to divný pocit,“ přiznává, když se po chvíli nejistě zeptám, zda je to opravdu tak zábavné. „Popravdě jsem kvůli tomu přišel o několik dobrých přátel. Řekli mi, že mě nepoznávají, že jsem někdo jiný. Já ale toho Jørgena před tím neznám. Nevím, jak se choval, jak mluvil. Pro některé jsem se změnil natolik, že jsme se odcizili.“ Je mu zvláštně, když poslouchá historky lidí ze střední nebo školních výletů. On nic takového nemá. Jako by se ocitl na jiné planetě.

Od útoků v Oslu a na ostrově Utøya uplynulo více než 12 let. Následky traumatu si mnozí přeživší a pozůstalí nesou dodnes. A to i přesto, že norská vláda promptně zareagovala nabídkou podpůrných opatření pro zasažené, kteří pocházeli z celého Norska. Byla také zřízena podpůrná skupina sdružující stovky lidí napříč zemí. Dodnes se pravidelně setkávají, hovoří o svých pocitech a zážitcích. Pro mnohé zasažené byla právě tato skupina klíčová. Protože i když se jim od počátku dostává velké podpory, porozumět pocitům člověka, který něco takového prožil, je takřka nemožné. „První roky po útoku jsem docházela do skupiny, kde se setkávali rodiče dalších přeživších. Potkávali jsme se jednou týdně a povídali si o tom, jak se cítíme, čím si zrovna procházíme i o každodenních věcech. Myslím, že právě tohle mi hodně pomohlo,“ usmívá se dnes Elin.

Bývalá úřednice Nille zmiňuje pocit naprostého odloučení od svého okolí. „Jako by mezi vámi najednou byla skleněná stěna. Svět kolem vás vůbec nezajímá. A to je vnitřní pocit, který ostatní nezpozorují,“ nechává mě do svých tehdejších pocitů nahlédnout Nille. „Když potkám někoho z ostrava Utøya nebo člověka, který zažil to samé, co já v Oslu, je mezi námi takové pouto. Nedá se to pořádně popsat. Známe se. I když se ve skutečnosti neznáme. A to je opravdu výjimečné a důležité.“

Postupem času se úloha i naladění podpůrné skupiny přirozeně změnily. „Nemyslete si, není to skupina lidí, kteří sedí v kruhu a pláčou. To taky. Na našich setkáních je ale taky hodně smíchu,“ vysvětluje mi ve své útulné podkrovní kanceláři v centru Osla Gro Lindstad, tajemnice podpůrné skupiny čítající dnes na osmnáct stovek členů napříč Norskem. Dodává, že v některých okresech se pravidelně scházejí na večeře rodiče dětí, které se z Utøyy nevrátily. Nacházejí v sobě navzájem útěchu i naprosté porozumění. A ani v jejich případě nejde o večery plné truchlení. Jezdí spolu například na dovolené. „A vždycky se hrozně nasmějeme,“ ubezpečovala mě například Unni – jedna z matek, která na Utøye přišla o šestnáctiletou dceru Andrine.

Norská zkušenost však ukazuje, že ne ve všech ohledech stát v případě útoků nakládal s traumatem správně a efektivně. Podle Stine Furan z Centra 22. července, vládou ustanovené organizace připomínající události toho dne, byly v některých okresech peníze přerozdělené pro podporu léčení následků útoků na jiné priority tamních samospráv – například výstavbu chodníků.

Tajemnice podpůrné skupiny Lindstad pak zmiňuje další z chyb, kterou podle ní bylo časové ohraničení podpory, již zasažení měli několik let po útocích k dispozici. Právě časové ohraničení představuje jedno ze zásadních selhání, kdy stát předpokládá, že trauma a jeho projevy jsou časově omezeným úkazem. V případě některých tomu tak být může, v případě mnohých jiných nikoliv. Podle Lindstad se se svým traumatem právě nyní potýká velká část rodičů přeživších.

Ti totiž opouštějí hnízdo a rodiče poprvé od útoků můžou vydechnout. S výdechem ale často přichází nádech, který až nyní odstartovává jejich osobní trauma. To bylo dosud skryté pod tíhou problémů jejich dětí. Někteří rodiče potřebují neschopenku nyní. Velmi složitě ale přesvědčují lékaře i úřady, že jejich zdravotní stav je odrazem událostí z roku 2011. Také výzkum Centra pro krizovou psychologii ukázal, že polovina rodičů se s traumatem a jeho následky potýká ještě dnes. Jiný výzkum, z dílny Norského centra pro studium násilí a traumatu, odhalil, že zatímco se bezprostředně po útoku se zdravotními následky potýkalo 12 % přeživších, s odstupem osmi let to bylo už 33 % z nich.

Je pozdní sobotní odpoledne. Na kuchyňském stole stojí čtyři šálky. Některé jsou plné kávy, jiné bylinkového čaje. Uprostřed stolu už na čtveřici dam čeká paklík dvaapadesáti karet. Ty k němu až téměř obřadně usedají. Nille, která přináší trochu slaných zákusků, se snaží ještě přítelkyním dopovědět novinky z práce. Jakmile se všechny usadí, přijde na řadu vážný výraz. Dnes totiž hrají bridž. Právě ten totiž patří mezi činnosti, které dnes sedmapadesátileté Nille dělají největší radost. Bridž jí pomáhá se soustředit a procvičovat paměť. S obojím totiž začala mít stále sílící problémy po pumovém útoku v centru Osla, který 22. července 2011 přežila.

Byla právě ve své kanceláři, když se ozvala neuvěřitelná rána. Nic tak vysokého a intenzivního v životě neslyšela. Až poté, co se jí spolu s kolegyní podařilo vypotácet z trosek Ministerstva školství, na obě dvě dopadl strach o život. Netušily, co se stalo. Stejně tak, zda náhodou venku nečíhají ostřelovači připraveni pálit po vybíhajících vládních zaměstnancích. Naštěstí tomu tak nebylo.

Ze zdemolované vládní čtvrti zamířila domů a rovnou sedla k počítači. Jako šéfka personálního oddělení se musela postarat o traumatizované zaměstnance. A zjistit, zda v jejím týmu nejsou ztráty na životech. Tehdejší premiér Jens Stoltenberg navíc prohlásil, že terorista svého cíle zničit stát nedosáhne. A od pondělí budou všechna ministerstva opět v provozu. To pro Nille znamenalo obrovské pracovní vypětí. A zatímco organizovala zřízení nové kanceláře přes víkend (k útokům došlo v pátek odpoledne), propojovala zaměstnance s psychology. A péče o sebe samu? Na to nebyl čas.

„Když jste tak traumatizovaní, přestanete spát. To se zdálo jako výhoda, protože jsem měla hodně práce. A tak jsem po nocích pracovala. Tu noc po útocích jsem šla spát ve tři ráno. Probudila jsem se v pět a zase jsem sedla k počítači,“ vzpomíná Nille. Zahánění zlých myšlenek intenzivní prací sice přineslo později své ovoce, bohužel ale nebylo vůbec sladké. Po čase zjistila, že se nedokáže soustředit a nedokáže pracovat tak rychle jako dřív. Její stav se stále zhoršoval. Když jí pak lékař nabídl, aby podstoupila léčbu posttraumatické stresové poruchy, kterou jí diagnostikovali, odmítla. Jí se přeci nic nestalo. Žádné zranění neměla a nepřišla ani do kontaktu s útočníkem. Potíže se však stupňovaly. „Byla jsem strašně unavená. Jako bych měla hlavu plnou vaty. Nesloužila mi paměť. Nemohla jsem se pořádně soustředit. A to vše se jen zhoršovalo. Já na to reagovala stále intenzivnější prací. Domnívala jsem se, že to je v pořádku. Byla jsem totiž nadopovaná adrenalinem. Vůbec jsem proto necítila potřebu spánku. Poháněl mě stres,“ uvědomuje si dnes Nille. O pár měsíců později se zhroutila a musela nastoupit na nemocenskou.

Jak popisovala Elin, dcera Cecilie se vrátila domů z nemocnice asi po měsíci. Žádný pocit vítězství se tehdy nedostavil. Vše totiž teprve začalo. „Bylo jí šestnáct a přišla o svou nejlepší kamarádku. To bylo, myslím, během prvních pár let pro Cecilii nejtěžší. Aby se přes tu ztrátu přenesla. Taky aby přišla na to, kdo je nová Cecilie, jaký bude její život. Tím spíš, když se bude potýkat s tělesnými následky,“ říká Elin.

Nevyléčitelná romantička Cecilie, která odjakživa ráda čte a její nejoblíbenější knihou je Pýcha a předsudek od Jane Austin, toužila pracovat se zvířaty. Její zdravotní stav jí to ale dodnes neumožnil. Krom depresí, které se jí následkem prožitého traumatu rozvinuly, se potýká s dalším strašákem, který čas od času její mysl zaplaví natolik, že je téměř nemožné vidět přes těžký závěs vycházet slunce. Pocit viny. „Já přežila, zatímco spousta ostatních ne. Především moje nejlepší kamarádka. Hodně jsem k ní vzhlížela. Byla to úžasná bytost. Opravdu se o lidi kolem sebe zajímala. Upřímně jim chtěla pomáhat,“ vypráví o své přítelkyni a já si všímám jejího těžkého dechu. „Někdy si říkám, jestli jsem ta, která by měla pomáhat druhým. Jestli na to mám. Mám kolem sebe rodinu a spoustu přátel, co mě podporují. A já přemýšlím, jestli si to vůbec zasloužím. Co jim můžu na oplátku nabídnout já?“

Přestože deprese a následky traumatu stále přicházejí, Cecilie se s nimi už naučila pracovat. U spouštěčů se snaží zapojit mozek a identifikovat zvuky, které by ji ještě o pár let dříve vrátily zpět na místo činu. „Musím se zklidnit, zapojit logiku a zamyslet se, jak ta rána vlastně zněla. Byla dost ostrá na výstřel? Ne, byla taková tupá. A tím se uklidním. Prostě si sama přijdu na to, že někomu jen upadla lahev. To mi pomáhá situaci zvládnout,“ říká.

To v případě další z přeživších útoku na ostrově Utøya, Natii z Gruzie, se právě pocit viny stal ústředním motivem její posttraumatické stresové poruchy. Letního tábora se účastnila coby členka pětičlenné zahraniční delegace společně s nejlepší kamarádkou Tamtou. Přítelkyně útok nepřežila, a Natia se tedy vracela do Gruzie sama. Nejlepší kamarádka, o niž by se mohla v danou chvíli opřít, byla pryč. Ba co víc. Okolí očekávalo, že bude právě Natia oporou pro truchlící Tamtiny rodiče. „Já jsem ale nemohla. Začala jsem se jich všech stranit. Ocitla jsem se v izolaci. Nebyl vlastně nikdo, s kým jsem mohla o své zkušenosti mluvit. Protože tu bylo něco většího, dramatičtějšího – ztráta Tamty. Mé problémy byly v porovnání s tím nic. A já jsem se s tím ztotožnila. ‚Jak můžu teď myslet na sebe?‘“ Z noční můry přiživované očekáváním okolí Natiu vytrhlo až rozhodnutí se do Norska po dvou letech vrátit. Přestože tím oficiálním důvodem bylo studium, tím skutečným byl útěk. A snaha najít ty, kteří jí konečně porozumí.

„Napsala jsem knihu,“ usmívá se bývalá úřednice Nille. Odpovídá totiž na mou otázku, co jí na cestě skrz hluboké bláto traumatu pomohlo. Často totiž v letech po útocích procházela bezradně knihkupectví a v policích marně hledala knihu o traumatu a vyrovnávání se s ním z pohledu těch, kteří ho sami zažili. Publikace odborníků mluvily jazykem, jemuž nerozuměla. A ona chtěla odpovědi. Došlo jí však, že pokud knihu sama nenapíše, nenajdou je zřejmě ani další lidé, kterým hlavu zaplní otazníky podobně jako jí. Psaní však nebylo vůbec snadné. „Pokaždé jsem si to celé zase prožila. Ale vždy, když jsem ten dokument znovu otevřela, to bylo o něco snazší. Byla to taková má vlastní terapie,“ vypráví a já na jejích očích vidím, jak velkou radost má, že nepřestala. „Když jsem psala, z textu se stal objekt. Mohla jsem se na něj podívat s odstupem. Zamyslet se, zda používám správná slova. Nepřeháním to? Stalo se to opravdu takhle? Ten text jsem najednou mohla analyzovat. Z něčeho, co bylo mou vnitřní pamětí, se stal předmět, který jsem mohla zkoumat. Ten proces mi, myslím, hodně pomohl. Dnes už je to jen vzpomínka. Ne něco, co ovládá mé tělo.“ A z Nille po odvyprávění příběhu její knihy sálá hrdost.

Nebyla to ale jen kniha, která jí pomohla k návratu do života. Na samém počátku to byl především stereotyp, kterého se dříve tolik bála. Prostě vstát každý den ve stejný čas, osprchovat se a udělat si snídani. Banální se stalo zásadním. Také Tore, který přežil útok na Utøye a který v době našeho setkání procházel pobytem na psychiatrické klinice, popisuje, jak zásadní je pro něj rozčlenit si den do jednotlivých segmentů. A ty postupně zvládat a překonávat. Stéblo po stéblu. Až z nich postupně složí stoh.

Nejklíčovější však podle všech přeživších, s nimiž jsem se setkal, je podpora okolí. Pocit, že tu pro ně někdo je a na někom jim záleží. Právě Cecilie, která dnes nemá rameno a část paže, označuje rodinu a přátele za důvod, který ji drží při životě. Jsou to právě oni, kvůli kterým se každé ráno odhodlá vstát a jít dál. Porozumění jejím potřebám vyzdvihuje také její matka Elin v případě svého zaměstnavatele, který prokázal ohromnou míru empatie. Také přeživší Natie z Gruzie nakonec krom intenzivních terapií pomohl pocit, že po návratu do Norska našla svou komunitu, kterou po útocích tak beznadějně ve své vlasti hledala. Pocit, že se ji lidé snaží aspoň pochopit, byl pro hojení jejích ran klíčový.

Všichni z přeživších a pozůstalých, které mám možnost potkat, říkají, že traumatu se nezbavíte. Je na celý život. Jde ale naučit se s ním pracovat a žít dobrý život. „Ten smutek si s sebou nosím neustále. Nikdy nezmizí,“ říká matka zavražděné Andrine. „Ale mám dnes dobrý život,“ doplňuje. Jako bývalá učitelka je už v důchodu, před pár lety si našla nového partnera a věnuje se jen těm věcem, které ji naplňují. Jak se totiž shodují všichni z přeživších, taková zkušenost člověka přinutí svůj život přehodnotit. A dívat se na něj jinak. To neznamená hůře či lépe, ale jinak. A radovat se z těch úplně nejobyčejnějších věcí.