„Mé čtyři děti mě v tranzici podporují,“ říká profesorka. Ke změně pohlaví se odhodlala po padesátce

Většina lidí, které znám, s tranzicí začala v raném věku. Ty jsi k ní přistoupila až po padesátce. Proč tak pozdě?

Není úplně časté, že se člověk vyoutuje v padesáti čtyřech letech. Zdá se, že je to pozdě, ono ale pozdě není nikdy. Já jsem se jako žena narodila, ale do jiného těla. Když jsem byla malá, úplně jsem si to neuvědomovala. O trans lidech jsem nevěděla nic. Mluvíme o době socialismu. Žádné jsem neznala, neviděla jsem je v televizi. Od počátku jsem ale věděla, že je něco špatně, nevěděla jsem však co. Byla jsem součástí dívčích part, měla jsem tendenci dělat holčičí věci. Svou nejlepší kamarádku jsem si našla na vysoké, byla jsem šťastná, že mi někdo rozumí. S kluky jsem si nerozuměla vůbec. Byl to pro mě cizí svět. Žila jsem v mužské roli a tu nejlepší kamarádku jsem si vzala. Když jsme měli první dítě a mně bylo dvacet devět roků, chodila jsem na psychoterapie – kvůli něčemu jinému. A tam jsem poprvé v životě řekla nahlas, že jsem žena.

Což už je taky poměrně dávno.

Je. Já jsem nebyla schopna popsat, co ve mně vlastně je. Šila jsem si například oblečení, nosila jsem barevné korále. S tím terapeutem to nedopadlo, nezareagoval dobře. Lekla jsem se toho a Valentýnu jsem v sobě zašlapala na dalších pětadvacet roků. Z dnešního pohledu je to hrozné. Řada trans žen ti řekne: „Lituju každého dne, kdy jsem nežila jako žena.“ A je to velká pravda. Neznamená to ale, že lituju svého života. Ani omylem. Měla jsem manželku, postupně jsme měly čtyři děti. Můj život byl skvělý a jsem moc šťastná, že jsem ho tak prožila. Snažila jsem se být dobrý muž, dobrý manžel i dobrý otec. Ne úplně se mi to dařilo. Jako máma a manželka bych byla, myslím, lepší. Celé mi to zapadlo do sebe až ve čtyřiapadesáti a pak už to nejde zastavit.