Odjede si domů pro věci a zpátky ji za dcerou nepustí. Co dělat, když nemocnice kvůli chřipce omezí návštěvy
Známe to z covidové pandemie a nyní i z šířící se chřipky a zimních viróz – když se situace zhorší a počty nemocných stoupají, slyšíme ve zprávách, že nemocnice v některém kraji vyhlásily zákaz návštěv. Dokud se nás to netýká, tak to příliš neřešíme. V praxi to ale znamená, že když si babička zlomí nohu nebo dítě musí na operaci slepého střeva, tak se jejich rodiny nemají šanci se do nemocnice dostat a nemocní zůstavají na pokojích sami. Je to vůbec ospravedlnitelné? A jak v takovém případě postupovat?
Každý rok dostává stejné e-maily a telefonáty, jako například tento: „Osmiletá dcerka je hospitalizovaná a když jsem si odjela pro pár věcí domů, už mne odmítli pustit zpátky. Až na chodbu slyším, jak pláče. Co mám dělat? Chtějí na mě volat policii, pokud neodejdu.“ Ágnes Bučinská Němečková z Českého helsinského výboru loni rozjela kampaň Být spolu je normální, která na základě mezinárodních analýz a úmluv a s podporou řady lékařů, lékařek, celebrit, aktivistek a političek vysvětlovala, proč má dítě ve zdravotnickém zařízení nárok na přítomnost rodiče nebo pěstouna.
„Trochu naivně jsem doufala, že v letošním roce už řešit problém s omezováním nebo dokonce úplným zákazem návštěv u hospitalizovaných pacientů nebudeme. Ale jsme tu zas. Plošný zákaz návštěv není akceptovatelný, a hlavně není v souladu se zákonem. A kromě toho – zákaz návštěv nemůže vydat sama nemocnice, tuto pravomoc má pouze krajská hygienická stanice nebo Ministerstvo zdravotnictví,“ píší v textu pro web Heroine.cz společně s dulou Milenou Jeřábkovou.
„Často slyšíme, že české zdravotnictví zachraňuje úspěšně vysoké procento pacientů a že péče je extrémně kvalitní. Je těžké tomu oponovat. Jakákoliv kritika jako by znamenala, že si úrovně zdravotnictví v Česku nevážíme. Samozřejmě vážíme, nicméně zároveň platí, že přes nesporné kvality vidíme, že je pořád co zlepšovat – zejména pokud jde o komunikaci, respektování pacientských práv a wellbeing pacientů a pacientek,“ vysvětlují Ágnes Bučinská Němečková a Milena Jeřábková. „Již desítky let víme, že izolace od rodičů zadělává na další problémy. Proti deprivaci dětí bojoval Zdeněk Matějček už od šedesátých let. Separace od rodičů má neblahé důsledky. A to nejen u starších dětí, kde může dojít k narušení emoční vazby s rodiči nebo k regresi ve vývoji, ale i u malých miminek, která si údajně ještě neuvědomují, co se kolem nich děje. Ve skutečnosti vnímají odloučení velmi intenzivně a vysoké hladiny stresových hormonů narušují zdravý psychomotorický vývoj a rozvoj attachmentu.“
Ano, u některých pacientů je v pohodě, když si po nějaký krátký čas mohou s blízkými třeba jen zavolat. „U jiných je ale pro udržení dobrého psychického stavu a nebo zvýšení kvality života fyzický kontakt nenahraditelný. Jsou to například rodící ženy, senioři a seniorky nebo osoby s komplikovaným psychickým stavem, specifickou skupinou jsou nezletilé děti, osoby s omezenou svéprávností a umírající lidé v tzv. terminální fázi onemocnění,“ vysvětlují Bučinská Němečková a Jeřábková. „Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že i návštěvníci mají své povinnosti a nesmí porušovat pravidla určená pro vstup do nemocnice, nastavená v rámci zákona. Například nošení roušky nebo respirátoru, dezinfekce rukou, projití filtrem a podobně.“
Jak tedy postupovat v situaci, kdy nemocnice odmítá vpustit příbuzné k hospitalizovanému? Jakými fakty se vybavit, na čem trvat, a co rozhodně nedělat? Dočtete se na webu Heroine.cz.
