„Hlavně že jsi zdravá!“ Jaké to je, když vaše postižení stát ani okolí nevidí

Diagnostikovala jsem se sama. Když jsem už poněkolikáté přišla ubrečená ze zkoušky, protože jsem kvůli třesu rukou nebyla schopná napsat větu, začala jsem pátrat po tom, co mi je. Vzhledem k vysokému výskytu téhle diagnózy jsem nemusela vynaložit příliš úsilí, abych našla přesný popis toho, co zažívám. Esenciální tremor, píše v textu pro časopis Heroine autorka podcastu Vyhonit ďábla Zuzana Kašparová.

Neurolog jí její domněnku potvrdil, dostala na svou diagnózu razítko a konečně bylo v očích nejen zdravotního systému její postižení viditelné, uznané. Jasné vymezení zdravotního stavu posloužilo jako důkazní materiál, když později podcasterka potřebovala vyjednat možnost psát státnice na počítači. Bez něj by to nejspíš nešlo.

Třes v jejím těle byl do té doby redukován na stres. Podobné zkratky máme ve společnosti vytvořené i u jiných symptomů. Bolest je příznakem přecitlivělosti, únava lenosti a nemocné ženy byly historicky označované jako hysterky – například Virginia Woolf, pokračuje v textu Zuzana Kašparová.

Dodnes se občas setkává s lidmi, kteří se podivují nad tím, že se víc nesnaží se vyléčit. Ve vnímání zdravotního znevýhodnění u nás totiž stále dominuje takzvaný medicínský model. Nemoc a s ní spojené těžkosti jsou v rámci tohoto modelu brány jako individuální problém, který si má člověk řešit sám. Zodpovědnost za to, jak se mu žije, je plně na něm.

Proč je to problém? A jak se srovnat s tím, že vaši nemoc ostatní nevidí a v očích systému neexistuje? Že s ní nemůžete pracovat, ale zároveň nedostáváte dostatečné příspěvky? A jak přesvědčit sebe samotného, že vaše nemoc není vaše selhání? Čtěte v článku na webu Heroine.cz.