„Kdo neumí, ten učí." Vyučující se za svou práci kvůli posměškům někdy stydí. Co potřebují od rodičů a od státu?

Petra Mazancová je jednou z nejznámějších českých učitelek. V r. 2019 byla finalistkou ceny o nejinspirativnějšího učitele Global Teacher Prize Czech Republic, spoluzaložila profesní organizaci Učitelská platforma. Po letech výuky na několika středních školách se letos stala ředitelkou nově vznikající základní školy Pod Beckovem. Svou práci má velmi ráda, přesto ještě před několika lety mívala potřebu v rozhovorech zdůrazňovat, že se kromě pedagogické fakulty dostala i na práva. „Málokterá profese je natolik nedoceněná, zesměšňovaná a znevažovaná jako ta učitelská. Lidé mají tendenci generalizovat a házet všechny učitele do jednoho pytle,“ říká Petra Mazancová v textu Marie Vejvodové pro web Heroine.cz.

Co by tedy učitelé potřebovali, aby na svou profesi mohli být víc hrdí a vykonávali ji s větší radostí? Například od státu by to podle Mazancové byla jedna celkem jednoduchá věc: „Stačí se shodnout, že školství a vzdělávání dětí je priorita,“ říká. „Potřebujeme, aby si stát učitelů vážil, dával to svými činy najevo, a projeví se to pak na náladě a vnímání profese v celé společnosti.“ Vyučující by také potřebovali výhled kariérního postupu, který by odrážel i to, jak dobře svou profesi vykonávají. „Učitel, který na sobě pracuje, vzdělává se a věnuje čas přípravě může být platově ohodnocený stejně jako někdo, kdo si odučí počet požadovaných hodin, a tím pro něj práce skončí, nebo jede v zajetých kolejích a způsob výuky roky nezměnil. Jedinou zárukou lepšího ohodnocení jsou přibývající roky praxe. Do té doby, než člověk podle platových tabulek dosáhne vyšší částky, však může ztratit motivaci nebo úplně vyhořet,“ upozorňuje Mazancová.

Od rodičů by potom vyučující uvítali především respekt. „Málokdo zpochybňuje například lékařské postupy, zato u učitelů každý ví nejlépe, jak by kvalitní vzdělání a výuka měly vypadat,“ zdůrazňuje Petra Mazancová. Uznává ale, že učitelé a učitelky by měli zapracovat na komunikaci a profesionálním chování, protože jinak nedokážou rodiče přesvědčit o své odbornosti. Respekt by vyučující potřebovali také od svých žáků a žákyň. „Za svou pětadvacetiletou učitelskou kariéru si všimla, jak se vztah mezi žákem a vyučujícím proměnil. Učitel už není nezpochybnitelná autorita a jediný nositel informací, což je podle ní v pořádku. V důsledku současné liberálnější výchovy se ale role mnohdy obracejí a žáci si učitelů neváží a často porušují pravidla slušného chování,“ píše Marie Vejvodová.

O tom, co by vyučující potřebovali od vedení škol, pedagogických fakult a svých kolegů a kolegyň si přečtěte na webu Heroine.cz.