„Vyplatilo se mi nikoho nekopírovat,“ říká Eva Urbanová, majitelka značky Nila

Obklopit se krásnými věcmi, které nás potěší pokaždé, když se na ně podíváme. Mít jistotu, že byly vytvořené tak, že neuškodily a jejich výrobci dostali za svou práci smysluplnou odměnu. To jsou hodnoty, které vyznáváme i my v Heroine. Rozhovor s Evou Urbanovou, zakladatelkou a spolumajitelkou sítě obchodů Nila, se odehrál přes Zoom, jak už je pro tyhle časy příznačné. Obchod v Korunní ulici ale znám dobře a chodím tam ráda. Většinou odcházím s prázdnou nebo jen s drobností; broží, rtěnkou. Baví mě ale pomyšlení, že i ona brož či rtěnka byly vybrány tak, že já už se o to starat nemusím. Jen je nosit.  

Eva Urbanová založila Nilu před devíti lety a z nápadu dovážet designové a řemeslné zboží ze zahraničí vybudovala značku, která je dnes synonymem pro dobrý vkus. Od prvního pop-up stánku po tři pražské prodejny ušla ale dlouhou cestu. Aktuální situace se zavřenými obchody a „social distancingem“ zastihla Nilu připravenou, ale v dřívějších letech úspěch značky ještě nebyl tak jasně narýsovaný, a jak Eva přiznává, musela si postupně změnit vztah k práci, aby ji projekt nedostrkal až k vyhoření.

Jsme přesně uprostřed druhé vlny covidové pandemie, vaše obchody jsou zavřené. Jak na vás – v obchodním smyslu – dopadá?

Daří se nám naštěstí docela dobře. Následující týdny nebudou snadné, protože nastává naše hlavní sezóna a tím, že budeme fungovat jen online a jako výdejní okénko, se prodeje nepochybně zkomplikují. Snažíme se proto vymýšlet různé zajímavé akce, aby se nám podařilo přesunout zákazníky do online prostředí. Myslím si, že do nějaké míry to půjde, ale určitě se zastaví spontánní nákupy pro radost, kdy vejdete k nám do obchodu jen proto, že zrovna jdete kolem a líbí se vám naše výlohy.

Na jaře nám skvěle fungovala upřímná komunikace – vysvětlit lidem, jaká je situace a jaké mají možnosti dalších nákupů, co nám pomáhá a proč výdej přes okénka máme. Když se totiž zavřou obchody, začne náročné období ve skladu a v přepravních a balících službách, které to všechno musí zvládnout, a i tam je potřeba zachovat bezpečné prostředí. Osvědčilo se nám zákazníky motivovat například dárky a hlavně nepanikařit. Beru to tak, že současná situace je bouřkou, kterou musíme projet a dočasně stáhnout plachty, být aktivní, ale v klidu a rozvaze.

Dosáhli jste na příspěvky, které pro podnikatele zorganizovala vláda?

Čerpali jsme příspěvek na nájem – právě nám na účet dorazil ten z jara – a také jsme se domluvili s našimi pronajímateli a dodavateli. Jsou k nám vstřícní, na druhou stranu i my chceme dostát svým závazkům, všem včas a vše zaplatit. Lidsky je pro mě vždycky nejtěžší interní situace v týmu, protože část lidí musí zůstat doma – zejména brigádníci a studenti. Myslím si, že člověk to, co se děje, nepřetlačí a nezmění, takže zkusíme v danou chvíli dělat maximum toho, co umíme.

Pamatuji si Nilu ještě jako e-shop, který prodával působivé ručně tkané koberce nebo originální šperky. Jak to vlastně celé vzniklo?

Na služebních cestách jsem často navštěvovala zajímavé obchody a přišlo mi, že u nás chybí spousta krásných věcí, které by se líbily. Nápad samotný přišel o prázdninách, poté, co jsem si dala pauzu od právničiny a odjela s manželem na Home Exchange do USA. Bydleli jsme v Santa Fe v Novém Mexiku, potkali jsme velkou spoustu zajímavých, inspirujících lidí a tam jsem také viděla první produkt, který by se do Nily hodil. Byl to ručně vyráběný koš, dodnes ho mám a sezónně je stále prodáváme. Kromě toho mě vždycky zajímala řemesla a výrobní postupy v zemích globálního jihu – v Africe či v Latinské Americe. Rozjezd značky byl poměrně pomalý, až zhruba před čtyřmi lety přišel zlom. Teď stabilně rosteme každý rok o vyšší desítky procent.

Máte nějaké vysvětlení pro to, proč ten zlom nastal právě v té době? Zvětšil se zájem zákazníků, nebo jste se změnili vy?

Hlavní změna byla v tom, že jsme začali prodávat módu. Byla to výzva, protože v tu chvíli musíte nakupovat vícero velikostí a větší objemy u každého produktu. Abychom to zvládli, museli jsme začít víc investovat i do marketingu. Vlastně až docela pozdě jsme si založili Instagram, který nám taky hodně pomohl, a přibrali jsme profesionálního nákupčího. Jako podstatná se ukázala i možnost zvětšit plochu prodejny v Korunní ulici a následně i otevřít karlínskou pobočku. Moje začátky byly pomalejší i proto, že jsem neměla žádnou zkušenost s retailem a módou obecně. Něco jsem si načetla, ale učila jsem se to hlavně metodou pokus omyl, z čehož vyplynulo i to, že Nila je pořád trochu atypický obchod. Kdybych měla znalosti, které mám teď, už bych si netroufla postavit ji takhle, ale naštěstí se to podařilo.

Kdyby tohle četl někdo, kdo o otevření vlastního obchodu uvažuje, co byste mu poradila?

Musí se především naučit počítat. Podnikání může být úspěšné, jen když máte dobře nastavené finance. Obchody v našem segmentu mohou nejen během krize, jakou máme třeba teď, velmi rychle spadnout do problémů s hotovostí. Máte nakoupeno zboží, ještě jste ho neprodali, nemáte ho jak zaplatit a za co nakoupit další. Co bych naopak neposlouchala, jsou obecné poučky typu „začni na e-shopu“ nebo „otevři si kamenný obchod“. V tomhle žádné univerzální řešení není. Pro další dobrý obchod tu vždycky místo bude, jen je třeba snažit se dělat to líp než ostatní a odlišit se. K tomu nejlíp vede vlastní cesta, vlastní intuice. Nekopírovat, nesledovat tolik konkurenci, nesnažit se nikoho napodobit.

Nila je značka, která si zakládá na udržitelnosti zboží, které prodává. Bylo to něco, k čemu jste dospěla už dřív, nebo ten přístup vyrostl až postupně?

Podobné hodnoty jsem zastávala vždycky, což možná souvisí i s mým původním povoláním. V praxi jsem dělala obchodní právo, ale už na vysoké škole jsem se hodně zajímala o lidskoprávní témata, o spravedlivou odměnu nebo rovnoprávné postavení mužů a žen. V rámci cestování jsem se podívala třeba do Uzbekistánu, kde je doteď velký problém s pěstováním bavlny, s dětskou prací a odpadem z textilního průmyslu. Když jsme začínali prodávat řemeslné produkty, bylo pro mě důležité, aby spadaly do kategorie fair trade. S módou to už pak jen organicky navázalo.

Od čeho při výběru začínáte? Je důležitější, že daný výrobek splňuje vaše principy, anebo je na první místě estetika nebo praktičnost?

Standardní postup je takový, že značka nás zaujme na některém z veletrhů, kam jezdíme dvakrát ročně, a začneme spolupracovat. Módu objednáváme minimálně šest měsíců dopředu nebo i déle a na veletrhu si můžeme udělat představu, jak bude nová kolekce vypadat. Máme čtyři kritéria, která by měl splňovat každý produkt: estetická hodnota, řemeslná kvalita, etická výroba a šetrnost k životnímu prostředí. U některých produktů je to na první pohled jasné, ale jindy je potřeba se do toho zahloubat. Samozřejmě děláme i kompromisy, například u produktu, který je užitečný, vydrží dlouho, ale má nějaké mouchy v materiálovém složení, které jsou nicméně ve prospěch trvanlivosti. Neexistuje žádný univerzální recept.

U menších rodinných značek to bývá tak, že přinejmenším zpočátku dělají všichni všechno. Jak se vám dařilo uhájit si místo na rodinný život a zároveň Nilu rozvíjet?

V minulosti to bylo těžší než teď. Řádově lepší je to od doby, co můj manžel převzal celkové vedení Nily a podařilo se nám vybudovat tým. Ještě před třemi lety jsme pracovala opravdu pořád a bylo to velký stres. Moje role se nyní omezila na marketing, PR a péči o příběh naší značky, takže už nejsem zodpovědná za všechno. Letos před létem jsem se rozhodla odstoupit i z aktivní účasti na sociálních sítí a přerušila jsem práci na svém vlastním profilu, všechno se teď děje v pracovní době v rámci marketingového týmu, jehož jsem ráda součástí. Musela jsem udělala spoustu práce sama na sobě, abych si tohle „dovolila“ a nestála dalšímu vývoji v Nile v cestě.

Zvládla jste sílu pro tuhle změnu najít v sobě, nebo jste sáhla třeba po koučingu nebo terapii?

Na terapii jsem chodila zhruba před pěti lety, to byla ale spíš krizová intervence v momentě, kdy jsem měla ještě ne ani roční miminko, Nila se rozjížděla, nevěděla jsem, jak to mám skloubit bez toho, abych se příliš vyčerpávala a nedostávala se do stresových stavů. V posledních dvou let si věci nacházím spíš sama, hodně jsem četla, mám ráda například knížku Hluboká práce od Cala Newporta. A musela jsem si sáhnout do svědomí a pochopit, co mi svědčí a co ne, že třeba být dostupná na mailech po určité hodině večer nebo stále projíždět sociální sítě mě unavuje. Toužila jsem vrátit se do doby, kdy nebyl žádný Facebook a třeba ani email, míra a způsob trávení času byl tehdy úplně jiný. Chtěla bych jít příkladem dětem, aby měly rozumný vztah k technologiím, a jediné, co můžeme udělat, je ho mít sami. Vrátit se ke knížkám a k tomu, že chodíme ven a že se doma nebavíme jenom o práci.

Máte ještě nějaké plány, do kterých Nila zatím nedorostla, které vás čekají nebo o kterých sníte?

Moc by se mi líbilo vyrábět vlastní produkty. I proto, že bych mohla mít přímý vliv na komunity, kde vznikají. Kdybych se měla přiznat k jednomu úplně bláznivému snu, je to založení manufaktury v nějaké rozvojové zemi a práce s konkrétní skupinou výrobců. Ale k tomu je ještě dlouhá cesta. Nejjednodušší by zřejmě bylo začít s vlastní kosmetikou; kdyby to ale bylo od srdce, tak bych šla do kabátů a bot. Myslím si ale, že to bude přesně naopak, že začneme něčím úplně jiným, a když budu mít hodně velké štěstí, tak se někdy dopracujeme i k těm mým srdcovkám.

Na jaké nejzajímavější místo jste se díky Nile dostala?

Nila mě zavedla například do Maroka. Narazila jsem tam na naprosto úžasné boty, kozačky, které na sobě měly aplikaci z recyklovaných koberců a byly prostě krásné. Chodili jsme po jednotlivých výrobcích a snažili jsme se najít toho správného. Měli jsme velké štěstí, že jsme dostali tip na člověka, který nás na místě prováděl, byl to anglický světoběžník jménem Shane. Díky němu se nám podařilo spojit se s výrobci, ke kterým bychom se jinak nedostali, protože oni jsou zvyklí, že u všeho figuruje prostředník. Je skoro nemožné dostat se ke zdroji jinak. Když vidím marketing značek, které tam nakupují ve velkých objemech a potom to v severských státech prodávají a tvrdí, že spolupracují s místními řemeslníky, tak to vlastně často není pravda, protože se málokdy dostanete až na úroveň výroby. Vždycky komunikujete přes dalších pět až deset lidí.

Narazili jste i na podvodníky?

Hned zkraje jsme takovou zkušenost také udělali. Objednali jsme si vzorky košů z Ghany. Když přišly, měla jsem pocit, že jsem v životě krásnější koše neviděla. Takže jsem uvěřila, že dodavatelé existují, poslala jsem jim osmdesát tisíc, a už jsem je nikdy neviděla – a koše taky ne. Jsem ráda, že jsme tuto chybu udělali hned na začátku, protože od té doby si dáváme pozor.

Sami si fotíte kampaně, které působí o hodně jinak, než je u módních značek běžné. Působí velmi autenticky.

Ano, je to tak – jako modelky oslovujeme naše kamarádky nebo naše zákaznice. Dohazujeme si tipy na různé múzy, které by se u nás mohly objevit, a daří se nám držet určitou vizuální kontinuitu, protože náš kreativní tým, fotky i styling, tvoří stále ti stejní lidé. Ženy, které se u nás v kampaních objevují, jsou skutečné. Stojíme o reálné ženy a víme, kdo u nás nakupuje, známe naše zákaznice, takže by mi přišlo trochu mimo, kdybychom do našich modelů oblékali dvacetileté modelky, na které naše zboží ani necílíme. Jsem moc ráda, že se kolem Nily vytvořila komunita příznivců a přátel, kteří nám pomáhají ukazovat, co se nám líbí, na lidech, které máme rádi.