Je eko móda luxus? Capsule wardrobe jako poslední štace konzumerismu

Sjíždím podcasty na všechna módní témata, dokonce ráda žehlím a u toho poslouchám rozhovory s návrháři. Úplně šíleně mě baví vlastně cokoliv z ranku „hadry a spol“. A naštěstí už jsem i dost stará na to, abych přiznala barvu a nemusela své srdeční téma okatě shazovat, případně kamuflovat za sofistikovaný rádoby výzkum. Nyní už několikátou sezonu jedu v capsule wardrobe. I mě posedla představa, že čím méně věcí budu vlastnit, tím budu šťastnější. Moje šatní realita má ale k trvalé udržitelnosti pořád dost daleko.

Čtvrtinu skříně jsem vyhradila sezónnímu šatníku v duchu capsule wardrobe, který obměnuji čtyřikrát do roka. Zbylé tři čtvrtiny, což je pořád dost místa, jsou narvané nezařaditelným oblečením, které jakoby neexistuje. Jenže ono existuje a je ho fakt hodně. Když otevřu levé, menší křídlo, mám důvod k oslavám – šatníček vyskládaný radost pohledět. Barvy ladí, materiály dýchají, značky lokální. Pokud se náhodou zapotácím u pravého křídla, ojoj – Jedna umělá košile se tlačí na druhou, svěžest žádná, bordel všude, ostuda nedozírná.

Capsule wardrobe nemusí nutně znamenat minimalistický šatník o deseti základních kouscích. Ale i když jsem mnohokrát slyšela mantru „na množství nezáleží“, přesto tušíte, že když napočítáte ve skříni dvě stě kousků, slovo capsule tak nějak pozbývá na významu. Smířila jsem se tedy s počtem pětadvaceti až třiceti kousků oblečení na sezónu, které systematicky vyplňují levé křídlo skříně. Na funkčnost capsule šatníku si nemohu stěžovat, vždycky tzv. „mám co na sebe“ a všechny kousky oblečení se jednoduše kombinují. Jenže pořád existuje pravé křídlo, kam můžu uklidit všechno, co by mi v tom levém narušovalo koncept. Snažím se, fakt se snažím, přesto mě pořád děsí představa, že si jednoho dne sestavím dokonalý kapesní šatník, který už nebudu měnit, tzn. nebudu nakupovat nové kousky oblečení a když, tak pouze ty, které skutečně potřebuji. Smutná představa. Tak smutná, že jsem od ní po několika měsících snažení upustila. Je to stejné jako s láskou k jídlu – když milujete větrníky, stejně do konce života nevydržíte svačit flapjack. V každém případě je ale můžete jíst méně často a přidat pohyb. Nikdy nebudu nakupovat stoprocentně udržitelně, ale můžu nakupovat méně a lépe.

Jeden svetr nestačí

Současný trend minimalistických šatníků klade vysoké nároky zejména na ženy, které se rády oblékají, ale nemají dostatek peněz na kvalitní materiály a lokální produkci. Kolikrát jste už četli nebo slyšeli, že „je lepší si připlatit za jeden opravdu kvalitní svetr, než kupovat deset levných šmejdů“? Bezpochyby se shodneme na tom, že vlněný svetr je téměř ve všech ohledech lepší investicí než akrylový. Pokud ale vedle materiálu posuzujeme i kvalitu a etiku zpracování, dostaneme se k ceně pěti tisíc a výš za jeden svetr. (Za tuhle cenu si pořídíte šest sedm kousků v řetězcích fast fashion.) Všechno je otázka volby, ale řekněme si zcela upřímně, kolik žen reálně utratí za svetr pět, deset tisíc? Pokud se chcete dobře a eticky oblékat s průměrným českým platem a nájemním bydlením, koupíte si jeden skvělý svetr na zimu a nazdar, další zase za rok! Jenže tahle alternativa se prostě fakt blbě kloubí s vášní pro módu. Mít jeden skvělý svetr na zimu je určitě výhra pro horského turistu. Ale ne pro mě.

Všimněte si, že lidé, kteří si tyto „lepší“ svetry pořizují, zpravidla nemají problém si takových vlněných kamarádů dopřát několik za sezónu. A v tom právě leží ten zakopaný pes. Fashion marketing typu „stačí koupit jednu kvalitní věc“ se tváří, že promlouvá ke všem dívkám a ženám různých sociálních vrstev a vyzývá je k zodpovědnému nakupování. Na drahé kvalitní kousky si přece ušetříme tím, že se budeme vyhýbat těm levným a nekvalitním. Reálně ale kvalitní oblečení kupují ženy, které si jej mohou dovolit, aniž by se musely výrazněji omezovat. Představa, že si někdo šetří na ručně pletený svetr stejně, jako si kdysi šetřily firemní asistentky na svou první malou vuittonku, je mylná.

Toto nemá být nostalgický povzdech „Achjo, pamatuješ tenkrát v Terranově…“ Je dobře, že lidstvo reflektuje udržitelnější způsob života, módu nevyjímaje. Měli bychom si ale uvědomit, že tahle domnělá norma je pouze výsadou jedné sociální skupiny, která má shodou okolností dost peněz i patřičný sociální kapitál. Je to luxus, nikoliv všem dostupný standard. Moudro vyšší střední třídy „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“, které má pramálo společného s realitou, mimoděk implikuje skryté pokračování: „...ale nejsem tak chudý, abych si drahých věcí nedopřával víc, než skutečně potřebuji.“

Ale zpátky k oblečení: V celém tom tématu nadspotřeby a udržitelnosti se často zapomíná na jednu důležitou věc – radost! Pokud vám ji dokáže zajistit jeden svetr na sezónu tak gratuluju. Já například potřebuji svetrů víc. V sedmnácti bych koncem října vymetla Kenvelo a odnesla si narvanou tašku. Dneska si soustružím svůj kapsulový šatník s občasnými povolenými úlety, které pojme pravé křídlo. Mám tak postaráno o dokonalý balanc udržitelnosti a marnivosti. Za marnivost se nestydím a udržitelnost nestavím na odiv. Vědomé a šetrnější nakupování je trend, ke kterému nás stimuluje prostředí. Pokud stojíte mimo jeho dosah a občas si pro radost koupíte tričko, nikdo by vám to neměl vyčítat. Není přece třeba se vzdávat „větrníků“ zcela, jen si jich prostě nebudeme dávat tolik. 

Přečtěte si také několik dalších rad, jak si sestavit svůj šatník.