Vít Samek představuje: Záchranář, co se necítil připraven

S Petrem Zvolským jsem párkrát jezdil, vždycky to byla velká zábava. Nejradši vzpomínám na jeden fal. Jeli jsme pro paní na ubytovnu, byla dušná. Když jsme přijeli, pokoušeli se nám ji přivést naproti, ale po pár krocích se začala dusit. Petr byl tehdy na záchrance cucák, ale klid a rozhodnost, s jakou tu paní diagnostikoval a zaléčil, by mu mohl závidět leckterý mazák včetně mě.

Paní měla moc pěknou diagnózu, která se poeticky jmenuje astma mixtum. To máte tak, že dostanete astmatický záchvat, ale aby to byla ještě větší legrace, začne vám do toho selhávat levá komora srdeční, a to je skvělé, není to skvělé? Když se vám totiž zúží průdušky a vy se začnete dusit, přesně přece potřebujete, aby se vám ještě plíce začaly plnit krví!

Nebyl tenkrát čas volat si doktora, takže Petr poslal paní do žíly několik ampulí, které si potom nechal zpětně schválit od lékaře po telefonu. Zachránil jí holej život. A já tam jenom stál, kroutil hlavou a říkal jsem si, koho to zase čerti přinesli na pražskou záchranku.

Nepřekonatelný odpor

Petr Zvolský je bezpříkladně dobrej záchranář. Teď je na záchrance pouhých pět let, ale už si získal takový jméno a respekt, že je mi ctí o něm napsat. Narodil se v roce 1980 a vyrůstal a žil na Starém Městě. Po základce šel na učiliště vyučit se truhlářem, udělal si i dvouletou nástavbu s maturitou, ale obor mu nepřirostl.

V roce 2000 odmaturoval a čekaly ho prázdniny. Myslel si, že si je dost užije. Armáda si to nemyslela. Přišel mu povolávací rozkaz i s lístkem na vlak. Petr si náhle vzpomněl, že má vlastně tenhle nepřekonatelný odpor ke zbraním, což pro něj znamenalo místo dvanácti měsíců ve zbrani osmnáct měsíců náhradní civilní služby. Ze dvou nabídek zvolil sanitáře v Nemocnici Na Františku, čímž začala kariéra pozdější vynikající AROvý sestry a zdravotnickýho záchranáře. A vy díky tomu máte zase o něco větší šanci přežít drsný život v džungli metropole.

Ta práce ho začala bavit. Zjistil, že mu nevadí lidi, jejich těla, pachy. Tehdy kromě lidí poprvé čuchnul i k záchrance, která na Františku předává některý svoje pacienty. Po skončení civilky se rozhodl na Františku jako sanitář zůstat a vystudovat dálkově všeobecnou sestru. Jeho plán byl jít potom na záchranku, neb v těch letech to bylo pro všeobecné sestry možné. Během studií se změnil zákon a vzdělání sestry přestalo pro záchranku stačit.

V roce 2000 tedy přestal být sanitářem a stal se sestrou ARO ve „své“ Nemocnici Na Františku a zároveň začal opět dálkově studovat, tentokrát bakalářský obor zdravotnický záchranář, který absolvoval v roce 2009. Ale přišlo mu to pořád málo, takže ještě během dvou let vystudoval ARIP, což znamená anesteziologicko-resuscitační a intenzivní péče, a je to velmi ceněné vzdělání mezi intenzivními zdravotníky.

„To bych teda mohl“

Když jsem si dělal poznámky, nějak mi to nevycházelo. Od roku 2002 chtěl jezdit na záchrance, 2012 konečně dodělal po sestře a záchranářství i ARIP, ale na záchranku přišel až v roce 2014. Proč ty dva roky navíc na ARO? Odpověď mě pobavila – Petr se necítil připravený. Záchranář tak dobrej, abyste podobnýho hledali s lucernou, se necítil připravený po šesti letech na ARO a pěti letech studia intenzivní medicíny, takže si dal ještě dva roky u lůžka.

A pak konečně přišel na záchranku a po pár letech skončil u nás na stanovišti. Je to skvělej záchranář v mnoha ohledech, má neuvěřitelný vědomosti a je extrémně šikovnej. A za volantem, když o to jde, tomu taky umí dát pořádně napít. Moc mě baví historka, jak postavil do latě hned tři urology zároveň.

Jeli tehdy do ordinace praktické lékařky, kde byla pacientka s pyelonefritidou. Vezli jí tedy na urologii a tam se začal lékař cukat, že k nim pacientka nepatří, neb je febrilní, a ať jedou na infekční. (To je takový sport, víte? Pokoušet se otáčet erzety na jiná pracoviště).

Když už tam přišel třetí urolog a padla třetí otázka: „Co máme s pacientkou jako dělat?“, vyrazil mu Petr odpovědět poněkud zvýšeným hlasem. „Co třeba nabrat CRP, prokalcitonin, eventuálně hemokulturu a nasadit empiricky antibiotika?!“

Hrozně bych chtěl vidět ty tři páry na střídačku mrkajících očí a poslouchat to ticho, který přerušil až jeden z urologů. „Vy jste lékař?“ „Ne, to teda nejsem,“ povídá Petr. „Byste tady mohl ordinovat,“ říká urolog. „No to bych teda sakra mohl!“ uzavřel to Petr, ale slovo sakra samozřejmě nepoužil, jestli si rozumíme.

Nefňukat neznamená neplakat

Ptal jsem se Petra, jakej je jeho nejpamátnější fal. Čekal jsem, že na mě vytáhne výjezd, na kterým do pacienta nasypal celý ampulárium a pak si zavolal doktora, ale ne proto, aby se poradil, ale aby mu přivezl další léky. Petr totiž s farmačkou neváhá.

Čekal jsem jeho legendární výjezd na pád letadla. Byli v něm čtyři lidi, všechny nechal na místě. Jenom pilota nechal podepsat negativní reverz, protože měl aspoň odřenej prst. Petr vás totiž do nemocnice nepotáhne, pokud to nepotřebujete nebo tam nechcete.

Jenomže fal, na kterej si Petr vzpomněl, nebyl jeho. Stal se za jeho služby, v jeho rajonu, ale jely tam jiný posádky. Hnusná dopravka, malej kluk sraženej autem, obrovsky těžký poranění hlavy. Ten fal slyšel akorát od kluků vyprávět. Ještě začerstva. Takže pak přijel domů, tehdy otec od dvou dětí (dnes už tří), obě si je sebral a vypustil to ze sebe. Nefňukat totiž neznamená neplakat. Občas je to prostě příliš humus, že to z vás vyjede, ani nevíte jak.