Vít Samek představuje: Hasič na záchrance

Celou kariéru jsem moc rád dělal s hasičema. Takhle to má asi většina záchranářů. Faly, na kterých jsou potřeba hasiči, patří k těm nejzábavnějším. Všechno to jejich stříhání, hydraulika, hašení, velení, šplhání, žebříky, rychlost, profesionalita. Když je čas, je s nima i legrace.

Před lety jsem četl, jak byli pražský hasiči na soutěži ve Velký Británii. Jedním z úkolů bylo vyprostit figuranta z nabouraného auta za použití hydraulického zařízení. Jenomže to hydraulické zařízení se ztratilo v překladu, takže na ten vrak nastoupili s rukama, tyčema a pákama, otevřeli ho jako konzervu, figuranta vyndali v nejlepším čase – a byli diskvalifikováni, protože nepoužili ty jejich hydraulický šmikátka.

Otázka pro dnešní článek ale zní: Jak se vzal hasič na záchrance? Ten příběh začal v roce 1974, kdy se Míla Burián narodil v Praze. Po základce šel na automechanika a v roce 1991, když se vyučil, mu přišel povolávací rozkaz. Na vojnu se mu nechtělo, tak zvolil náhradní civilní službu.

Z několika nabídek ho zaujala civilka u Hasičského záchranného sboru. Nešel jim tam ale uklízet, opravovat nebo hlídat na vrátnici. Podstoupil běžný půlroční výcvik a jeho náhradní služba spočívala v tom, že byl hasič. Než aby někde běhal po lesích a házel granátama, jezdil v Praze po požárech a jinejch průserech.

Když mu civilka skončila, stal se z něj profesionál. Prvních třináct let strávil uprostřed Prahy na „centrále“, to je ta veliká stanice na Sokolské, co má i vlastní semafory. Byl, jak říká, běžný hasič, vodou chlazený. Tehdy se upekl výborný byznys – záchranka nabídla hasičům, že z těch, kteří budou mít zájem, udělá řidiče záchranné služby. Jsou nabídky, které se neodmítají, takže Míla a s ním několik dalších podstoupili šestisethodinový kurz s poetickým názvem „Řidič vozidla ZZS“. Ne, nepřepsal jsem se. Abyste mohli dělat na záchrance alespoň řidiče, trvá to 600 hodin.

Čtyřikrát osmnácté patro

A tak se v roce 2005 vzal hasič na pražský záchrance. Má tam sice jen pár služeb měsíčně, ale už pěknou řádku let. Jezdit s Mílou je vyloženě zábavný. Po cestě ze špitálu vám ukáže na dvanáct baráků, který uhasili, sedm míst, kde někoho vystříhali z auta a pár vzrostlejch stromů, co jsou od bouřky a jejich zásahu o pár větví lehčí.

Tohle jsem mu říkal, když jsem ho zpovídal pro článek. Pobavilo ho to, rozhlédl se po Karlínském náměstí a spustil přesně stejně. „Támhle ten barák hořel, támhle v tom hořel sklep, támhle jsme dělali ránu s tramvají, támhle u řeky byly dřív sklady, co je jeden blbec furt zapaloval, a na tý trati támhle v kopci jsem byl asi tisíckrát.“

Zkusil jsem všechny velký akce, co si z hlavy pamatuju. Povodně 1997, 2002 – jasně. Čtrnáct dní v kuse byli v práci, potom ještě nějakou dobu 48 hodin v práci, 24 hodin volno. Požár hotelu Olympik? Samozřejmě. Tehdy ještě neměli evakuační masky, takže měli svoji bombu s maskou a další dvě přes obě ramena. Kromě jiného. Ověšení jak vánoční stromeček vyběhli do 18. patra, vzali dva lidi, odvedli dolů, a mazali zase nahoru. Jenom tuhle legraci si dal čtyřikrát.

Tržnice Sapa? Pochopitelně, několikrát. Včetně toho největšího požáru, kde hasil dva dny v kuse. Průmyslový palác na Výstavišti dohašoval a chválil kolegy za skvělý zásah – uhasit to nešlo, takže se udělala požární obrana, aby se ochránila alespoň střední část a ta, jak víte, taky zůstala netknutá. Velkej požár stavebních buněk na Florenci hasit nebyl, protože tam byl se záchrankou a staral se o jediný dva lidi, co to přežili. Ptal jsem se samozřejmě na nějaký klasický hasičský klišé – jestli vynášel z hořícího domu v náručí dítě nebo tak. Bez mrknutí oka odvyprávěl, jak má přesně tohle za sebou, asi jako by vyprávěl, že si včera ohřál párky. Oni hasiči vědí, že jsou dobrý, ale moc se tím nedojímají.

I kočičku na stromě snesu

V průběhu let si Míla udělal kurz lezce a potápěče, takže pro vás může slanit ze skály nebo do díry, může se pro vás i potopit. Asi to pořád nestačilo, takže se stal velitelem družstva, posléze čety. Jenomže toho pořád nebylo dost, tak se stal i členem USAR, aby mohl svoji hasičinu, záchranařinu a všechny další specializace provozovat na celém světě. „Urban Search and Rescue“ tým spadá pod Hasičský záchranný sbor a jsou to ty jednotky, o kterých potom čtete, že jeli pomáhat například do Nepálu po zemětřesení.

Když si chce Míla odpočinout, jde do svýho třetího zaměstnání (výškový práce), nebo se stará o zahradu a poslouchá AC/DC a starej Pražskej výběr. Občas je toho i na něj moc. Jak říká: „Hele, já i kočičku na stromě snesu, ale jet desetkrát na papouška? Nejsem orel!“

Hasiči jsou obvykle veliký a hranatý lidi a Míla není výjimka. Sám říká: „Jsem normální hasič. Trochu vana, trochu hrana.“ Ale mezi námi, spíš ta hrana. Ono se to báječně hodí, víte? Pamatuju si, jak jsme jeli na zajímavou dopravku. Autobus s turisty z Nizozemí to mlasknul asi ve 40 km/h do stojícího kamionu. Aby toho ale nebylo málo, tak o pár vteřin později přiletěl zezadu další kamion a poslal to do autobusu taky asi ve čtyřicítce.

Turistům celkem nic nebylo, ale řidič na tom nebyl dobře. Byl zaklíněnej, zle poraněnej. Taky byl dost velikej. Trochu vana, trochu hrana. Bejvalej hasič z Nizozemska. Rozstříhat autobus, to už je pochopitelně vyšší liga. Dodneška si živě pamatuju, jak se to tam hasičema jenom hemžilo, každej za něco tahal, každej páčil, všichni dřeli jak koně.

Řidič byl venku dřív, než byste řekli borůvkovej koláč. A právě na takových falech oceníte, že se tam hemží hranatí hasiči a že jsou to obvykle kluci přerostlý. Spolupráce hasičů a záchranářů je v Praze příkladná a Míla je toho dokonalým důkazem.