Vít Samek představuje: Nejlepší tatřák vůbec

V osmdesátých letech udělala pražská záchranka vynikající krok. Našim tehdejším kolegům došlo, že není úplně efektivní, pokud je v sanitce lékař. Když byla totiž taková sanitka vyslána na fal, kde nebyl lékař potřeba, musel přesto doprovázet pacienta do nemocnice, čímž byl blokován a nebyl k použití pro další výjezd.

Zavedl se tedy systém s krásným názvem „rendez-vous“. Lékař přesedlal do osobního vozu, dostal zkušeného řidiče a byl nadále dispečinkem vysílán na případy s vyšší naléhavostí. Systém se tak stal mnohem pružnějším – v ideálním případě lékař pacienta na místě zaléčil, stabilizoval, a sanitka bez lékaře už transport do nemocnice zvládla sama. Doktor byl tedy ihned volný k dalšímu výjezdu.

Osobní vozy, kterými vozili zkušení řidiči lékaře, byly legendární Tatry 613. Byly první, sloužily věrně dlouhé roky a zanechaly na pražské záchrance nesmazatelný otisk. Malému autu – posádce rychlé lékařské pomoci – se od té doby říká tatra. Dodnes! Dispečink vám do vysílačky hlásí, že jedete „s tatrou“, posádky naopak z místa běžně volají, ať jim „tatru pošlou“. A řidičům RLP se také zcela běžně říká „tatřák“.

Řezník, uzenář, magistr

Už víte kam mířím? Tatřák musí být v první řadě skvělý řidič. Nejenom že se musí vyznat v celé Praze naprosto bezpečně, ale musí tomu umět dát pořádně napít. Jezdí na ty největší masakry a tam se hodí každá vteřina. Musí být i dost silný; docela běžně se totiž na místě vyskytuje jako první a jeho parťákem může být také celkem běžně subtilní lékařka.

Když jste tatřák, musíte toho chlapa v bezvědomí sundat ze záchodové mísy sám – a to chce dost síly. V neposlední řadě by měl být pořádný tatřák také něco jako anesteziologická sestra: to on asistuje lékařům u intubace, on natahuje a ředí léky.

Dneska vám povím o Filipovi Šilarovi, jednom z nejlepších tatřáků vůbec. I u něj byla cesta na záchranku klikatá. V roce 1997 zakončil maturitou nástavbu oboru řezník, uzenář. Chtěl se naučit jazyk, a tak vyrazil do studentského informačního centra v Žitné ulici, kde tehdy na nástěnce hledal roční studium angličtiny. A co nenašel – inzerát na první ročník oboru zdravotnický záchranář.

Když do vyšší odborné školy zavolal, jestli se obor skutečně otevře, dozvěděl se, že mají 16 zájemců a potřebují minimálně 18. Přesvědčil kamaráda, ať jde studovat s ním, čímž se požadovaný počet studentů naplnil a Filip začal studovat záchranářství, tehdy obor zcela nový. K záchranářství začal o rok později studovat ještě všeobecnou sestru, obojí absolvoval v roce 2000 a potom k nim přidal ještě obor sestra pro intenzivní péči, znovu záchranářství, tentokrát na vysoké škole a všechno zakončil titulem magistr v oboru veřejného zdravotnictví.

Poslali mě, tak jedu

Filip nastoupil na pražskou záchranku v listopadu roku 2001. To už měl za sebou zkušenosti z popáleninové kliniky Vinohradské nemocnice, Zdravotnické záchranné služby Praha-západ a Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče (KARIP) v IKEMu. Než se stal z Filipa tatřák, pár let to trvalo. Tahle funkce totiž není pro cucáky.

My dva jsme spolu začali dělat hned, jak jsem přišel na záchranku. Byl jsem hrdým příslušníkem elitní bojové jednotky Žižkov a na velký faly mi ze Strašnic vozil lékaře právě Filip. První, čeho jsem si všiml, bylo, že někdy vůbec nedává smysl, jak rychle je Filip na místě. Rozumíte: my jsme od pacienta tři kilometry, kolega Šilar sedm, ale na místě se sjedeme zároveň. Když jsem se ho ptal, jak to dělá, jenom krčil rameny. „Normálně mě sem poslali, tak sem jedu.“

Druhá věc, která mě zarážela, byla jeho rychlost a šikovnost s lékařským kufrem. Někdy mi přišlo, že dává lékařům léky, o které si řekli, ještě o kousek dřív, než to stihli vyslovit. Nemohl jsem si nevšimnout, že Filip je trochu podobný Zdeňku Srstkovi v jeho legendární roli Korejse z první řady seriálu Sanitka. Když jsme se před pár lety sešli na jednom stanovišti, málem jsem praskl smíchy, když jsem zjistil, že má fotku Korejse nalepenou ve skříňce. Ne rodinu, ne pin-up girls. Korejse.