Aby se jedni nenudili a druzí nebyli frustrovaní. Reportáž z dělené výuky

V lavicích sedí zhruba polovina třídy. To proto, že tato hodina je takzvaně dělená. Zatímco v jedné polovině třídy se učí klasickým způsobem a děti probírají, jak fungují zlomky či jak si představit procenta, část žáků odešla vedle, protože učivo už zná. A aby se oni nenudili a jejich spolužáci zase naopak neměli pocit, že jim učivo nejde, jsou nyní tady. Procvičují vlastně stejnou látku, ale trochu jinak. A všichni tak mohou zažít pocit úspěchu.

„Všechno začalo už zhruba před patnácti lety. Tehdy k nám nastoupila neobvykle chytrá holčička. Učitelka, která ji měla ve třídě, viděla, že se nudí a potřebuje něco jiného. Tak se začala pídit po tom, jak jí pomoci. Absolvovala řadu školení, nastudovala možnosti a my je postupně začali začleňovat do výuky a celého přístupu školy,“ popisuje zástupkyně ředitele základní školy Jana Hanáková. 

Holčička je dnes už na univerzitě a onou učitelkou byla právě Dagmar Marvanová, která nyní rozehřívá své čtvrťáky. „Myslím si číslo. Když k němu přičtu jednu pětinu čísla deset a pak ještě přidám pětku, vyjde mi sedm. Tři, dva, jedna, teď!“ A nahoře je opět les rukou, jen tentokrát z nich trčí jen pěst. Pak přichází změna. „Chce někdo vymyslet vlastní hádanku?“ zeptá se. A teď teprve přichází ta část se záludnostmi. 

„Myslím si nejmenší trojciferné číslo, jehož součet dá dohromady tři,“ hlásí se jeden z kluků. 

„Myslím si číslo. Když k němu přičtu dva, vyjde mi nula,“ říká další. 

„Když k němu přičtu jednu čtvrtinu z dvaceti, vyjde mi deset,“ přidává se Ina. 

Všichni se usmívají, baví je vymýšlet příklad, který by jejich spolužáci nezvládli rozluštit. Nevede se. Zkouší záporná čísla, násobení s nulou, ale vždy na to někdo přijde. Když skončí rozehřívání, začne přituhovat. Děti dostávají list papíru s podivným příkladem, který připomíná pavučinu. Všichni se nad ním sklání a snaží se přijít na to, jak hlavolam rozluštit. Hlásí se Eliška. Dagmar Marvanová k ní jde a je si téměř jistá, že u ní najde chybu. Najednou ale začne tleskat. Eliška to vyřešila, a dokonce v rekordním čase. 

Každý někdy strčí učitelku do kapsy

„Postupně jsme začali zaučovat všechny učitelky na prvním stupni, aby věděly, co s nadanými dětmi dělat, aby se jim škola neznechutila a aby se jejich schopnosti rozvíjely. To nejhorší asi bylo, zvyknout si na to, že máte ve třídě dítě, které je chytřejší než vy, a umět i uznat chybu. To je na prvním stupni obzvlášť těžké,“ říká zástupkyně ředitele Hanáková s tím, že několik učitelek se rozhodlo i odejít.

Dagmar Marvanová právě prožívá podobný okamžik. Nečekala, že by příklad kdokoliv dokázal tak rychle vyřešit. „My jsme dělali už minule příklad, který mu byl podobný. Eliška si zapamatovala systém a jen dosadila správná čísla. Předpokládala jsem, že budou chvíli tipovat, zkoušet dosazovat a přijdou na to až časem,“ vysvětluje a rovnou se stejným příkladem i pokračuje: „Uděláme to těžší a dáme nahoru dvojciferné číslo,“ říká. Eliška má opět ruku nahoře.

A tak učitelka znovu přitvrzuje: „Platilo by to, kdybychom místo horního čísla dosadili nulu? A co záporné číslo?“ ptá se učitelka. Děti luští, tipují a přemýšlí. 

„Vy jste věděla, jestli to jde?“ ptám se jí po hodině. „Ne, ale je to logická otázka, tak jsme si to vyzkoušeli a přišli na to společně,“ říká. 

S tím, že má před sebou děti, které jsou možná chytřejší než ona sama, si hlavu nedělá. Nevadí jí nastolit problém a pak hledat odpověď přímo v hodině. „Každé dítě se o něco zajímá a je v tom dobré. Každé z nich dokáže v něčem strčit učitelku do kapsy. Vždycky jim říkám, že když budu odbornice na pečení chleba, taky jim ukážu,“ vysvětluje svůj postoj učitelka. Přiznává, že je to náročné. Každá hodina je tak trochu improvizace. Může se kdykoliv zvrtnout a vydat se úplně jiným směrem, než původně zamýšlela. „Beru to tak, že jsem vlastně takový moderátor, který děti vede k tomu, aby si našly řešení,“ říká. A tak tu jedno dítě něco navrhne, druhé oponuje, další přichází s novým řešením a na této cestě se otevírají další záhady, které je nutné vyřešit. 

Naopak je ráda, když děti ukáží, v čem jsou dobré a rozšíří tak obzory spolužákům. Forma se najde vždy. „Jeden ze žáků je fanda do dopravy. Má do detailu zvládnutý systém městské hromadné dopravy v celé Praze. Tak pro nás naplánoval nejlepší cestu, když jsme jeli na školní výlet a potřebovali jsme se někam dostat,“ vypráví Dagmar Marvanová s tím, že si tehdy mohl připravit o dopravě v Praze celý referát. 

Má voda v potoce všude stejnou teplotu? 

Matematiku učí Dagmar Marvanová v obou polovinách třídy. Hodina obvykle probíhá hned ráno a druhá polovina žáků přijde do školy až na devátou. Je to také ona, kdo žáky do skupin rozděluje. „U některých máme doporučení z pedagogické poradny, někteří podstoupily test u psychologa. Posudky však nejsou to nejdůležitější. Jsou tu i děti, které v testech inteligence nemají tak vysoké výsledky, ale baví je to. To poznáte rychle,“ vysvětluje Dagmar Marvanová. Při hodinách využívá matematiku Hejného nebo příklady z pracovních sešitů Koumák. Pro práci s vysokými čísly pak například vyhledávají nejvyšší hory světa a porovnávají je. „Kdyby dostali jen klasický příklad, měli by ho hned, ale my se snažíme dělat věci, kterým se sice také dopracujeme k výsledku, ale to není hlavní cíl,“ říká učitelka. 

Podobně se dělí také hodina angličtiny a češtiny. U té to zase funguje trochu jinak. „Každý rok nastoupí několik dětí, které už umí číst. A zdá se mi, že jich je každý rok víc. Kdyby se měly s námi od začátku učit písmenka, zešílely by,“ říká Dagmar Marvanová. Gramatiku se učí všichni dohromady, ale na literaturu zůstává ona s jádrem třídy a ti, co už čtou, si bere druhá učitelka a například už přiřazují slova k obrázkům nebo si přečtou větu a jejich úkolem je nakreslit obrázek, který bude větu vystihovat. V dalších ročnících pak tyto děti třeba představují ostatním knížky, které přečetly. 

Skupina těch rychlejších žáků je u každého předmětu jiná. Někomu jde lépe čeština, jinému matematika. Pravidelně se tak promíchávají. Dělí se na jednu hodinu týdně, ostatní zůstávají společně a ti rychlejší pomáhají svým kamarádům, kteří látku ještě tak dobře neovládají. Ve společných hodinách pak musí mít učitelka také stále v záloze další cvičení, pokud by někdo chtěl. Zároveň se snaží připravovat výuku tak, aby byla zajímavá pro všechny. Tak se například v hodině přírodopisu vydali k nedalekému potoku Botič, kde se rozdělili do čtyř skupinek, přičemž si každá z nich stanovila hypotézu, kterou pak zkoušeli potvrdit či vyvrátit. Zkoumali například, jestli v potoce protéká voda po celé šíři stejně rychle nebo jestli má ve všech částech stejnou teplotu. Vše pak museli přehledně zapsat a druhý den prezentovat na své „vědecké konferenci“. 

Rodiče si tento systém chválí, škola čelí každý rok přetlaku. I když po přijetí všech spádových dětí v ní v letošním školním roce zbylo jedenáct volných míst pro nespádové, pod čarou i tak zůstalo 44 dětí. I když oficiálně není na práci s nadanými dětmi zaměřená a je klasickou školou, právě kvůli dlouhým zkušenostem se zvídavými dětmi ji vyhledávají především rodiče těchto dětí i z jiných čtvrtí. Pro systém je zapotřebí i jejich spolupráce. Rychlejší skupina obvykle potřebuje přikoupit speciální cvičebnice a někdy je třeba vypomoci s dozorem, například když jela třída na konci minulého školního roku na Veletrh vědy 2022. „Jeli s námi takto tři rodiče, děti jsme díky tomu mohli rozdělit do skupinek, takže si to hned lépe užily,“ popisuje Dagmar Marvanová. 

Ještě rozmotat ruce

Hodina končí, zvoní. „Ještě neeee,“ ozývá se od dětí. Nemají totiž hotovo. Jejich mozky jsou zavařené, nemůžou rozplést další záhadu. Doslova rozplést. Stojí po dvojicích v různých částech třídy, ruce navzájem spojené provázkem a snaží se svoje těla promotat, aby se provázky rozpojily. „To je hlavolam, který jsme zkoušely včera s kolegyní v kabinetu a bylo to nadlouho,“ říká učitelka a vzhledem k nedostatku času radí dětem, na co se zaměřit. „Já vím! Uhryznem si ruce!“ navrhuje se smíchem jeden z kluků. 

Dagmar Marvanová odchází z místnosti. „Asi jsem nikdy neviděla třídu, která by byla tak pohlcená hodinou matematiky,“ říkám jí zaraženě. Ona se na mě podívá a udiveně říká: „Ale vždyť matika přece baví každého!“ 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.