Angličtina a matematika v jednom, k tomu pravidlo bubliny. Reportáž z výuky učitelky roku

Ve čtvrtek v půl deváté ráno se Novou Vsí na dohled od Kolína valí proudy osobních aut i kamionů. Stačí ale poodejít z návsi za roh kolem kostela a stánku ze zmrzlinou a návštěvník je jako v jiném světě, kde rostou stromy a tráva a uprostřed toho stojí zrekonstruovaná školní budova. Tam sídlí soukromá základní Škola prosperity a v ní učí Magdalena Málková, držitelka ocenění pro nejinspirativnější učitelku Global Teacher Prize Czech Republic pro rok 2022.

Máš se komu svěřit, když tě něco trápí?

A už na ni netrpělivě čeká celkem dvaadvacet dětí ze druhé až čtvrté třídy, které má v následujících devadesáti minutách učit angličtinu. Ve třídě je i asistentka a také třídní učitelka. Běžně má tuto skupinu pouze na matematiku, která se tady ve škole vyučuje metodou podle Hejného. Když už se tedy naskytla tato neobvyklá příležitost, rozhodla se učitelka Málková, že zkusí trochu té matematiky propašovat i do hodiny angličtiny. Dětem to ale zatím neříká.

Na začátek hodiny se všichni shromažďují na koberci před tabulí v kroužku. Magdalena si bere do ruky plyšovou myšku a děti odříkávají básničku, kterou zdraví plyšáčka i sebe navzájem. Potom startuje další ranní rituál – učitelka pohladí po rameni kluka po své levici a řekne: „Dobré ráno, Maxi.“ Max pohladí zase svého souseda a přání dobrého rána obíhá celým kolečkem. Když dorazí zpátky, startuje další kolo: „Řekněte mi každý, jak se máte. Maximálně tři věty, prosím.“ Odpovědi jsou různé – od „mám se skvěle, protože jsem včera byla se sestřenicí venku“ přes „mám se dobře, protože jsem ve škole“ až po „mám se špatně, ale je nás tu moc, tak o tom nechci mluvit do podrobností“, což se sklopenýma očima říká drobná blonďatá holčička.

Magdalena Málková nevyzvídá, co se stalo, ale využívá příležitosti, aby si děti připomněly „pravidlo bubliny“ – jedno z pravidel, která jsou napsána na plakátu na zdi: „Když mi někdo řekne tajemství, nechám si ho pro sebe a nebudu ho vykládat dál. Děti, máte každý ve svém okolí někoho, komu se můžete svěřit?“ ptá se a spokojeně si prohlíží zvednuté ruce. Zatímco se děti zvedají na rozcvičku, bere si posmutnělou malou blondýnku stranou její třídní učitelka. „Některé naše děti to fakt nemají v životě jednoduché,“ vysvětluje později Magdalena Málková. „Máme tu samozřejmě nějaké rozvody, střídavé péče, různá náročná rodinná uspořádání, taky spoustu dětí, které přišly z jiných škol například kvůli šikaně. Hodně pracujeme na tom, aby se u nás cítily bezpečně a mohly se rozvíjet beze strachu.“

Kudy se jde od trampolíny ke koloběžce?

A už se rozjíždí angličtina. „Touch your nose! Touch your ears! Jump three times!“ vyvolává Magdalena a děti s nadšením poskakují, dotýkají se nosu i uší a točí se dokola. Pak se vracejí do svých lavic seskupených do čtyř hnízd a dostávají pracovní listy s tématem Playground neboli Dětské hřiště. Napřed je nutné se ujednotit na slovní zásobě, která se k tématu vztahuje. Některé děti znají hodně slovíček, včetně například monkey bars pro prolézačku nebo pond pro jezírko; jiné jsou teprve na začátku a zapisují si do pracovního listu i to, jak se řeknou balónky nebo nápoje. Není hned poznat, kdo je druhák a kdo čtvrťák, a na první pohled není vidět ani to, že několik dětí ze třídy má různé poruchy učení nebo pozornosti. Naopak hned se dá poznat, že jsou místní žáci zvyklí brát angličtinu vážně. Jakmile učitelka Magdalena vysloví nové slovíčko, děti ho hned sborově zopakují, a to alespoň třikrát, aby si ho zapamatovaly. Někdy využívají i pohyb – jako třeba u slovíček swing (houpačka), seesaw (houpačka pro dva) a slide (skluzavka), která doprovázejí pohyby rukou. „Od páté třídy učíme jazyky v malých skupinkách, ale tady mi přijde výhodné mít děti spojené,“ vysvětluje. „Kdo z druháků a třeťáků je rychlejší, může bodovat i mezi nejstaršími dětmi. A když se někomu daří hůř, může pracovat s mladšími. Vůbec to nevadí.“

Když už děti znají potřebná slovíčka, přichází na řadu úlohy s různobarevnými cestičkami, které spojují jednotlivé atrakce. Jedná se o prostředí Dětský park z Hejného metody, které v dětech rozvíjí logické uvažování, kombinatoriku a spolupráci. „Dnes využijeme toto prostředí k tomu, abychom se učili angličtinu,“ prozrazuje Magdalena Málková dětem. Do schematického obrázku hřiště doplňují zkratky pro jednotlivé atrakce a pak se na pokyn učitelky rozdělují do trojic. Na pracovním listu, který se zároveň promítá na tabuli, na ně čeká cvičení: mají doplnit stanoviště, která spojují cestičky různých barev. První dělají společně a jdou od domečku k jezírku po žluté, od jezírka k pískovišti po modré a od pískoviště k nápojům po červené cestičce. Další tři schémata už Magdalena Málková nechává na dětech, pouze s asistentkou pedagoga obchází jednotlivé trojice a doptává se, zda je všem všechno jasné.

„Integrovaná výuka je moje velmi oblíbené téma,“ prozrazuje přitom učitelka. Na základní škole Prosperity není jediná. „U nás ve škole se hodně snažíme, aby se dětem jedno téma prolínalo hned několika předměty. Když si vezmeme třeba téma dětského hřiště, tak v matematice můžeme počítat cestičky, v angličtině se naučíme slovíčka, v češtině můžeme napsat nějaký příběh z hřiště, ve výtvarce navrhneme a namalujeme hřiště svých snů... to jedno téma můžeme uchopit z mnoha úhlů, líp si ho zažít. Samozřejmě že na prvním stupni je to jednodušší než na druhém, ale i tam se to dá. Je jen třeba umět vystoupit ze svých zajetých kolejí a být schopný si vyhradit čas na plánování s kolegou. Za sebe ale věřím, že z integrovaných témat si děti mnohem víc odnesou.“

Cestičky a slovíčka najednou dají pořádně zabrat

Trojice, které už mají hotovo, se scházejí na koberci u tabule. Když jich je už většina, začnou s Magdalenou vytleskávat rytmus, který na koberec nakonec přivede i zbytek třídy. Postupně doplňují cestičky z pracovních listů na tabuli a anglicky říkají, odkud kam vedou. Jak už to v prostředích Hejného metody bývá, existuje někdy i víc řešení. Po chvíli soustředění následuje pohybová chvilka a další slovíčka – tentokrát na téma „co můžeme dělat na hřišti“. Běhání, žonglování, házení frisbee... děti opakují slovíčka i pohyby. „Běháš jako vítr, ale musíme dávat pozor, aby se někdo nezranil, ano?“ bere Magdalena za ramena hnědookého kluka. Je jedním z žáků, které mají problémy s pozorností, a při předcházející aktivitě si evidentně sáhl hluboko do svých rezerv soustředění. Sedá si k němu asistentka, zbytek třídy pokračuje další aktivitou s cestičkami.

Tentokrát mají za úkol na druhé straně pracovního listu dokreslit trasy mezi jednotlivými aktivitami, které si před chvílí předváděli a snažili se je zapamatovat. Tady už musejí spojit orientaci v prostředí s anglickými výrazy, které někteří před chvilkou slyšeli poprvé. Části dětí se to daří, část nakukuje k sousedovi, někteří zuřivě gumují, když jim to nevychází. „Do you agree? Does your path look the same?“ doptává se Magdalena Málková, když si kontrolují tvar cestiček.

Na poslední část hodiny si děti mohou svou činnost zvolit. Buď můžou do pracovního listu namalovat a popsat hřiště, nebo můžou samy vymýšlet další úlohy s cestičkami. „Můžu si fakt dělat úplně, co chci?“ ptá se živý hnědooký klučina a poskakuje jako čertík. „No zmačkat a roztrhat to nemůžeš,“ uklidňuje ho se smíchem Magdalena. Děti se v naprosté většině pouštějí do malování. Někdo navrhuje celé hřiště, někdo se spokojí s tím, že důkladně vymyslí a zakreslí jednu pořádnou prolézačku.

„Všechno“ není jedna věc

Hodinu a půl dlouhý blok se chýlí ke konci, a tak se děti znovu vytleskáváním svolávají do kolečka na koberec. „Máme už jen sedm minut, tak si rychle pojďme zhodnotit, jak se nám dnes pracovalo,“ vyzývá třídu Magdalena Málková a hned chce slyšet první věc: jedním slovem, co se komu nejvíc povedlo. „Cesty!“ „Malování!“ střílejí děti. „Všechno,“ říká holčička zhruba v polovině kolečka, ale Magdalena ji zarazí. „Všechno není jedna určitá věc, buď prosím konkrétní,“ žádá svou žákyni. „Nová slovíčka,“ odpoví dívka nakonec. V rychlém tempu pokračují další otázky: co mi úplně nešlo, z čeho jsem měl největší radost. Potom děti mají za úkol „fist to five“ – tedy na prstech od nuly do pětky – ukázat, jak je hodina bavila, nakolik se zvládly orientovat v angličtině a jak by ohodnotily svoji vlastní práci.

„Proč ukazuješ jen tři prsty, co ti konkrétně nešlo?“ zajímá se Magdalena Málková. „No nevím vlastně, asi mi všechno šlo,“ krčí rameny jeden z žáků a hned přidává ještě jeden prst. Pak si ještě zopakují nová slovíčka, některá zase s doprovodem rukou (swing! slide! seesaw!) a je už definitivní konec hodiny. Poslední kolečko je věnováno „zvláštním sdělením“, takže se Magdalena dozví, kdo už má takový hlad, že ho skoro bolí břicho, kdo si užil hodinu a kdo z dětí „miluje ájinu“. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.