Alena Scheinostová: Naše děti jsou naprosto jedinečné. Jsou super. Jsou nejlepší

Mohla jsem si cosi vymyslet – stejně, kdybych teď dostatečně směle napsala něco o vítězství v žákovském turnaji kuliček ve Tbilisi, dva tři z vás by mi to bezpochyby uvěřili – ale lhát jsem nikdy neuměla pohotově. A tak jsem zakoktala cosi o diplomu za nejhezčí předvánoční perníček a s úlevou kvitovala, že k nám přikročila hostitelka a naši konverzaci přerušila.

Naše děti totiž nevynikají. Naše děti jsou jako každé jiné děti, za což jsem vděčná právě tak jim samým jako Stvořiteli. Ve chvílích něhy jim sice rádi říkáme „ty jsi náš nejlepší chlapeček – či naše holčička – na světě“ a ony to vcelku oceňují, ačkoli jim vzhledem k nastupující pubertě neskrývaně táhne hlavou „trhni si nohou, matko“. Ale dobře vědí, a nikdy si v tom nemyslely nic jiného, že jsou „náš nejlepší“ právě proto, že jiného chlapečka ani holčičku než je nemáme, a tak jaképak srovnávání.

Naše děti nevyhrály Cyklokros Masters ani Miss třídy, ba ani kuličkovanou ve Tbilisi. Nemají čtyři nohy, křídla ani parůžky. Ostatně si nemyslím, že by dotyčná dáma chtěla výjimečnost svých ratolestí až tak akcentovat, spíš stejně jako já nebyla právě mistryní společenské konverzace, a tak se jako příslovečného stébla chytila toho, co na ni nejspíš její děti chrlily, ještě když si malovala pusu na ten večírek.

Přesto by se však jedno „nej“ u našich dětí našlo. Jsou naše. Nejvíc. Doopravdy. Viděli jsme je, jak se narodily, jak se poprvé napily a prvně nadělaly do plenek. Byli jsme s nimi, když se po nocích budily a když dostaly horečku. Učili jsme je chodit a mluvit a určitě žádné jiné dítě neříkalo – Bůh ví proč – autokaru „mumpaka“. Vedli jsme je do první třídy a viděli jejich hrdý úsměv s mezerami po mléčných zubech a podepisovali jsme jim marně ukrývanou žákovskou, když prvně přinesly z čehosi čtyřku a ještě se tou dobou za to styděly.

A ony viděly nás: jak jsme odpadli únavou, oblečení a neumytí, když jsme se tenkrát stěhovali a snažili se, aby už večer aspoň ti malí spali v novém. Jak jsme zvraceli v noci potom, co se strejda ženil. „Máma leglašní,“ řekly tenkrát a nezastřeně se tomu smály, zatímco když nás o pár měsíců později přistihly v pláči, to jak zemřela babička, tiše si sedly vedle nás a beze slov se nám stulily do náruče. Viděly nás se přejídat i držet dietu, řehtat se i se zlobit, tvrdit jim, že kouřit se nesmí, i nás pokuřovat na balkoně. A my zase víme o jejich sýru zastrkaném pod ubrus, aby ho nemusely dojíst, o „omylem“ zapomenutém úkolu i o té skvrně vzadu na krku, co je „určitě od batohu“ a „rozhodně to není cucflek“.

Zkrátka – naše děti jsou naprosto jedinečné. Jsou super. Jsou nejlepší. Jsou jediné. A vím, že ty vaše taky. Viďte?

Alena Scheinostová je matkou dvou dorůstajících dětí. Ve volném čase pracuje jako redaktorka Katolického týdeníku. Absolvovala studium bohemistiky na FF UK v Praze se zaměřením na folklor a romskou literaturu. Je vdaná, manžel Daniel Soukup je literární vědec, překladatel a básník.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.