Manuál pro rodiče prvňáčků: co dělat, když je dítě napřed nebo pozadu, případně nevychází s okolím?

Pamatujete si ještě, s jakými pocity jste šli do první třídy? Byli jste nervózní, rozechvělí, nebo jste se prostě jen hrozně moc těšili a nemohli jste ani dospat? Málokteré období v lidském životě vzbuzuje tolik emocí jako přechod z mateřské školy na základní. Dlouho dopředu o tom s dětmi mluvíme, některé už o Vánocích dostanou aktovku, vyprávíme jim o svých zážitcích a nahlas přemýšlíme o tom, jak jim to v té škole vlastně půjde.

„Tak už ti to začne,“ vzdychají často babičky

Vytvářet v dětech očekávání samo o sobě není špatné, odborníci ale zdůrazňují, že by ta očekávání měla být „realisticky pozitivní“. „V naší společnosti jsou pevně zakořeněná prohlášení typu ,tak už ti to začne´ nebo ,počkej ve škole, tam tě srovnají´. Babičky, tetičky, starší sourozenci a někdy i rodiče tak děti bohužel stresují i dlouho dopředu,“ říká Sofia Hladíková, ředitelka a zároveň prvostupňová učitelka z malotřídní ZŠ Kocbeře. 

Jak zdůrazňuje i Petra Novotná, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Ústí nad Orlicí, děti cítí vážnost situace, ale neumějí si tak úplně představit, co přesně se na ně chystá. Proto mohou v posledních dnech a týdnech před nástupem do školy zdánlivě projít jakousi regresí. „Začnou si víc hlídat svoje rodiče, najednou se od nich nechtějí hnout, mohou být plačtivější. Potřebují v tu chvíli ujistit, že rodič tu pro ně je a bude, společně se budou učit a společně tu velkou změnu zvládnou,“ vysvětluje Novotná.

Ve většině případů naštěstí všechno klapne, dítě si oblíbí paní učitelku, najde si kamarády a během deseti měsíců první třídy se naučí číst, psát a počítat. Co ale dělat, když to trochu „zaskřípe“?

Pomoc, moje dítě nestíhá!

„Naše Nela byla vždycky hodná holka, nikdy s ní nebyly problémy, ve školce v pohodě. Jenže pak přišla do školy a brzy jsme začali od paní učitelky dostávat e-maily: Nela je pomalá, nestíhá,“ vypráví Štěpánka, matka dnes devítileté Nely. „Přitom Nela nedělá chyby, věci jí jen trvají déle než ostatním dětem.“

Podobnou zkušenost jako Štěpánka má nejspíš mnoho rodičů, kterým paní učitelky píšou do notýsků a e-mailů stejné poznámky. Pracovní tempo je přitom něco, co má každý dáno do vínku, podobně jako temperament. Je rozdíl mezi čerstvě šestiletým chlapečkem, který si ještě potřebuje hodně hrát, a sedmiletou zasněnou vílou s odkladem, která může mít poruchu pozornosti; přitom projevy jsou podobné: dítě pracuje pomalu, a když mu ostatní „utečou“, odpojí se do svého světa.

 „Když mi paní učitelka napíše, že je moje dítě pomalé, jako rodič bych se měla zajímat o to, v jakých situacích se ta pomalost projevuje a jak můžu přispět ke zlepšení, co mám doma procvičovat,“ říká Petra Novotná z PPP v Ústí nad Orlicí. Můžou to být přechody mezi činnostmi, oblékání, nebo třeba sezení u stolu a grafomotorika; každopádně se vyplatí spolupracovat a pokroky dítěte konzultovat. „Osobně si ale myslím, že částečně je problém i v tom, že jsme na děti prostě příliš rychlí,“ dodává Novotná a souhlasí s ní i Sofia Hladíková z Kocbeře: „U nás si dáváme se čtením na čas, i když pro rychlíky máme práci navíc. Rodiče se nás ale často ptají, proč umějí naše děti teprve pět písmenek, když ve městě už umějí patnáct? Nechápu, kam spěchají.“

Mami, já se tam tak nudím!

Problém může nastat i v situaci, kdy je dítě oproti ostatním výrazně napřed. „Valerie si už ve školce četla a neustále chodila za učitelkami, aby se s nimi mohla bavit o vesmíru a červených krvinkách. Ve škole se ze začátku dost nudila, naštěstí paní učitelka jí brzy umožnila si číst vlastní knihy a často jí zadávala různé prezentace pro spolužáky,“ vypráví Lucie, matka osmileté dcery. 

Nadané děti to ve školách mnohdy nemají jednoduché; pokud je učitel dost „nezapřáhne“, často se nudí a zlobí, navíc si těžko hledají kamarády, pokud mají vyhraněné zájmy. Petra Novotná radí: „Rodiče by se měli spojit s pedagogem svého dítěte a společně by měli vymyslet, jak žáčkovi fungování ve škole usnadnit. Dítě, které je napřed, může pomáhat ostatním, zpracovávat prezentace, dostávat různé kreativní úkoly, díky nimž se naučí i zabaví.“ Pokud se učitel k žádným opatřením nemá a naopak v dítěti jen podkopává sebedůvěru, je namístě objednat se do poradny. Ta pak vydá doporučení, která jsou pro školu závazná. 

Pokud má nadané dítě problém zapadnout mezi spolužáky, Sofia Hladíková rodičům radí, aby se zaměřili na vhodně zvolené volnočasové aktivity: „Je skvělé, když si najdou nějaký druhý kolektiv, kde se chytí líp. Může to být skaut, chovatelský kroužek nebo třeba skupina hráčů deskových her, podle toho, co je zajímá.“ S tím souhlasí i Lucie, která dceři nakonec našla turistický oddíl: „Vedoucí tam dokážou zapojit nejrůznější typy dětí. Jsou hodně venku, hrají hry, jezdí na tábor a dcera je tam velmi spokojená.“

Proč si se mnou nikdo nechce hrát?

Většina dětí se do školy těší, mimo jiné proto, že si chtějí najít nové kamarády a kamarádky. Jenže co když se to nepovede? Jak říká Sofia Hladíková, v dnešní době jsou děti tolerantnější, než bývaly dříve. Už se příliš nestává, že by se někomu posmívaly kvůli brýlím, nadváze, zvláštnímu jménu nebo cizímu přízvuku. Na počátku školní docházky také jen málokdy řeší sociální původ, v první nebo druhé třídě se ještě „nehraje“ na značku oblečení nebo mobilu.

„Někdy se stává, že do kolektivu nezapadnou děti sociálně vyloučené, jejichž rodiče například doma kouří nebo nedbají na čistotu. Když dítě zapáchá, jen málokdo si s ním chce sednout nebo hrát, a já jako učitel s tím moc nenadělám,“ popisuje Hladíková. Problém „zapadnout“ mezi ostatní někdy mívají i děti, které jsou buď výrazně nadané, nebo se jim naopak v učení nedaří. „Když má někdo poruchu učení, může to kompenzovat sportovními výkony nebo komickým talentem. Malí vědci a intelektuálové to mají těžší,“ vysvětluje Sofia Hladíková. Základem je, aby si učitel chtěl případných neshod ve třídě všimnout a řešil je – pomocí práce ve skupinách, her, nebo komunitních kruhů, kde si mohou děti povídat o tom, že každý člověk je prostě unikát. 

Paní učitelka mě nemá ráda

Pamatujete si na televizní seriál My všichni školou povinní a malého Jirku Olivu, který dováděl k šílenství soudružku učitelku Hajskou? Podobně vyhrocených vztahů snad už v dnešních školách mnoho nenajdeme, přesto se ale může stát, že některé z dětí si s paní učitelkou „nesedne“.

„Jsme profesionálové, ale nejsme stroje. To, že nám některé děti jsou sympatičtější než jiné, je prostě fakt,“ říká Sofia Hladíková, ředitelka a prvostupňová učitelka ze ZŠ Kocbeře. Během 35 let výuky těch nejmenších školáčků si mnohokrát uvědomila, jak křehké dětské duše jsou: „V tomhle věku je paní učitelka pánbůh, a co řekne, to je pravda. To ale s sebou nese velkou zodpovědnost, protože jakmile paní učitelka dítě přesvědčí, že je hloupé, už jen stěží se toho pocitu někdy zbaví.“ V ZŠ Kocbeře mají dobře nastavenou spolupráci v týmu, pomáhá jim se vypovídat kolegům, někdy se stane, že učitele upozorní i jeho asistent, že je na některé děti „ostřejší“ než na jiné.

Velkou oporou učitelům může být koučování nebo supervize, kdy si v bezpečném prostředí můžou kontrolovaně odžít svoje pocity, přijít jim na kloub a donést si do hodiny nápady na to, jak situaci lépe zvládat. Musejí být ovšem ochotní si problém přiznat, k čemuž právě může pomoci rozhovor s odborníkem. „Učitelé mají svaté právo na to, aby jim některé dítě bylo příjemnější než jiné, ale jsou to profesionálové a měli by se ovládat. Když situace přeroste už i do konfliktu s rodiči, může se stát, že jako poradna doporučíme přeřadit dítě do jiné třídy,“ říká Petra Novotná z PPP v Ústí nad Orlicí, která se supervizím učitelů věnuje.

Vaše dítě je nepozorné, zajděte s ním do poradny

„Když byla Adinka ve školce, hrála si sama, stranila se dětí. Jinak se ale zdála být v pohodě, pouze jsem si všímala, že ji nebaví grafomotorická cvičení. Společně s dalšími rodiči jsme spoluzaložili malou alternativní školu a já jsem se těšila, jak se tam dceři bude líbit. Bohužel realita byla úplně odlišná,“ vypráví Ivana Matyášová. Adince se ve škole nelíbilo, nic ji nebavilo, zaostávala za spolužáky. Vyšetření ukázalo, že má poruchu soustředění – známé ADHD. Adinka dostala asistentku a s její pomocí se prokousala už třetím ročníkem. Pomáhá i to, že Ivana Matyášová je psycholožka a ADHD se postupně stalo jejím hlavním profesním zaměřením. „Zjistila jsem, že například při domácí přípravě funguje střídání činností. Také si řídíme budík a Adinka ví, kolik času má na daný úkol, že to nebude trvat věčně, a je pak ochotnější spolupracovat,“ popisuje Matyášová.

To, že se porucha soustředění zjistí až ve škole, není nijak zvláštní, přece jen tam jsou na děti náhle kladeny úplně jiné a větší nároky. Petra Novotná z PPP v Ústí nad Orlicí s úsměvem tvrdí, že nejpozději v listopadu většinou bývají zavaleni žádostmi o vyšetření prvňáčků. Ne každé nesoustředěné dítě ale musí mít hned diagnózu. „Měli bychom myslet i na to, že děti se vydrží soustředit jeden a půl minuty na každý rok svého věku, tedy chceme-li po prvňákovi, aby se soustředil 45 minut na jeden druh činnosti, máme na něj velmi přemrštěné požadavky,“ vysvětluje. Je tedy opět dobré sejít se s učitelem a vyptávat se: kdy se nesoustředěnost projevuje? Co jako rodina můžeme trénovat doma, aby to bylo ve škole lepší?

Pro všechny děti, které se hůř soustředí, je podle Novotné z Ústí nad Orlicí velmi prospěšné, když dostávají úkoly po menších částech. „Když vidí dlouhý sloupec příkladů, rychle ztrácejí odvahu a chuť se do něj pustit. Můžeme jim ho ale rozstříhat. Zvládl jsi tři příklady? Super, tady máš další tři, jde ti to skvěle!“, radí v poradně rodičům.

Tento článek vyšel 1. září v příloze Akademie Lidových novin. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.