Alena Vorlíčková: Proč nemám pocit viny, když se o Vánocích dívám na pohádky?

Vánoční kouzlo, nebo tradice?

Když jsme se připravovali na první Vánoce s našim ročním synkem, řešili jsme velké dilema. Dodržet tradice, které se v našich rodinách a v celém Česku s Vánocemi pojí a které jsme i my několik společných bezdětných let ctili, nebo vytvořit pohádkové vánoční kouzlo pro naše vymodlené děťátko? Obojí najednou se z různých důvodů splnit nedalo. Po dlouhém nelehkém rozvažování, které trvalo několik týdnů, u nás vyhrálo vánoční tajemné čarování.

Přesunuli jsme rozbalování dárků na ráno 25. prosince (a to nejenom v tom prvním roce, ale zatím v každém dalším) a získali tím strašně moc:

1. Večeříme beze spěchu, protože máme dost času.
2. Věnujeme se v klidu vánočním zvykům, jako je lití olova, pouštění skořápek, krájení jablek, u toho každý rok fotíme děti, jak rostou. 
3. Těšíme se na novou štědrovečerní pohádku, na kterou se všichni společně podíváme.
4. Když byly děti malé a Ježíšek nám ještě nosil i stromeček, měli jsme s manželem celý Štědrý večer na jeho nazdobení. Pouštěli jsme si Tři oříšky pro Popelku, pak podobnou pohádku pro dospělé Pretty Woman, popíjeli víno, balili dárky a užívali si sváteční pohodu ve dvou.
5. Děti byly ráno odpočinuté, měly na své dárky celý den a na společné sledování nejoblíbenějších pohádek taky, protože jsme od té doby návštěvu u rodiny o jeden den posunuli.

A víte co? Vůbec nic se nestalo. Každý má možnost volby, záleží jenom na tom, co je pro nás důležitější. Zboří se svět, když něco uděláme jinak? Jde jenom o to si to dovolit. Dodržovat zvyky se skřípěním zubů jenom proto, že se to u nás v rodině tak dělá už desítky let nebo že to tak dělají všichni, asi nemá moc smysl. Naše děti, které jsou už skoro dospělé, s tím nikdy neměly a nemají problém (kdyby měly, tak bychom to zase nějak přehodnotili).

Čas na pohádky

Vánoce jsou u nás obdobím, kdy cítíme magickou moc svátečních dní a nocí na konci roku, těšíme se z příchodu něčeho nového a spolu s přírodou zvolňujeme tempo a odpočíváme (je to docela jednoduché, protože do lesa to máme pár kroků, světla a hluk velkoměsta nás neruší). Čas společně strávený s pohádkami si v žádné případě nevyčítáme, ale těšíme se na něj a užíváme si ho. Máme své oblíbené vánoční pohádky, některé už známe zpaměti, jiné jsme si zamilovali teprve nedávno. První televizní pohádkou, kterou mám spojenou s nejranějším dětstvím, je černobílá Popelka. Ta se nesměla dlouhá léta vysílat, a když jsem ji pak viděla znovu jako dospělá, líbila se mi a líbí úplně stejně jako o Vánocích, když jsem byla malá. A zatím poslední Princezna zakletá v čase, kterou jsme tento týden viděli už dvakrát, nás velmi zaujala tím, že hlavní hrdince nestačí tři pohádkové pokusy, ale opakuje svůj narozeninový den snad stokrát, neustále se zlepšuje, až nakonec získá lásku a zachrání království.

O nás Češích se říká, že máme vřelý vztah ke sledování pohádek na Vánoce a jsme velmi nároční k té štědrovečerní. Ta musí být opravdu úžasná – skvělé herecké obsazení, nádherné prostředí, vtipné hlášky namíchané v tom správném poměru, ideálně s pěknými písničkami a působivou hudbou, za mě i s nerušivým užíváním jazyka. A vrchol dokonalosti je, když se pohádkový příběh odehrává v zimě, třeba Tři oříšky pro Popelku, Dvanáct měsíčků, Anděl Páně 1 i 2, které patří mezi nejoblíbenější. U nás doma si ještě hodně všímáme lokalit, kde se pohádka natáčela, zrovna dvě jmenované se odehrávají v kulisách oblíbeného skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm a v kouzelném Českém Krumlově.

Další českou specialitou je celá řada oblíbených pohádek o čertech – S čerty nejsou žerty, Čertí brko, Láska rohatá nebo Čertoviny. Čerti se dostali do pohádek jako zhmotnění zla a trestu, jako představitelé zlých a temných stránek lidské existence. Naším typickým národním rysem je ale dělat si ze všeho legraci, proto i čerti, kterých se všichni v dětství na Mikuláše bojíme, jsou představováni většinou jako hloupí, špinaví, nemotorní, a nebo lidem dokonce pomáhají.

Proč bychom se za čas strávený u pohádek neměli stydět?

Na setkáních s dětmi ve školách a v knihovnách po celé republice si pokaždé potvrzuji, jak jsou pohádky důležité, jak je na dětech vidět, jestli klasické pohádky znají, nebo ne. Vlastně je to důležité nejen pro ně, ale i pro nás dospělé. Síla představivosti a kouzlo pohádkového slova je silnější než zákon gravitace. Pohádky jsou hojivé pro všechny hlavně proto, že postavy v nich jsou vlastně části, které má člověk všechny v sobě, a ten boj dobra se zlem se odehrává v každém z nás. Dobrá zpráva je, že v našich českých pohádkách i přes různé strašidelné peripetie vždycky všechno nakonec dobře dopadne. Moje dcera má pohádky nejradši, protože je v nich naděje, že se i ta nejzapeklitější situace vyřeší. A já třeba už vím, že podle jungiánské psychologie ty pohádkové pomocníky, hodné babičky a dědečky, dobré víly, mluvící zvířátka, máme taky každý v sobě, jsou to naše silné stránky, o kterých ještě nevíme a musíme je teprve objevit.

Před dvěma lety mě pozvala blízká žena na pohádkovou konferenci, kterou si nadělili terapeuti sami sobě jako předvánoční dárek. A byl to opravdu skvostný den ve skvělé společnosti. S pohádkami jsme se v sobě dostali hodně hluboko. Podívali jsme se třeba na postavu krále právě v českých filmových pohádkách. Při sledování ukázek a hledání odpovědí na připravené otázky mi spousta věcí došla. V životě je taky důležitá změna starého za nové. A to teď velmi silně vnímáme, že se děje nejen u nás, ale na celém světě. Všichni víme, kdo by nás měl řídit, jaký by měl být dobrý panovník, ten, který vystřídá starého nemohoucího nebo krutého krále. Taky jste si vzpomněli na krále v oblíbené Pyšné princezně, Zlatovlásce nebo Princezně se zlatou hvězdou na čele?

A letošní pohádková konference, třikrát přeložená, byla o touze. Jak zvláštní! Pohádky jsou plné touhy a naše životy také. S úžasem jsme poslouchali krásná slova filozofky Anny Hogenové, která nás v těchto náročných chvílích drží nad vodou. Ještě dnes mi v hlavě zní její věty: „Člověk potřebuje pohádky a cítit se doma. Laskavé pohádky patří do posvátna, prozáří přítomnost, člověk je doma a je mu krásně. Nemůže být jenom naplánovaný systémem, nestačí jenom racionalita. Je zapotřebí něco, co je nevýslovné. Člověk se dostane do jiných horizontů, nežije v každodenním životě. Pohádky jsou životadárná záležitost.”

Proto se můžeme na ty nejlepší filmové pohádky dívat každý rok znovu a znovu. Dotýkají se naší duše a my se za to nemusíme vůbec stydět. 

Alena Vorlíčková vystudovala český jazyk, řadu let působila na víceletém gymnáziu v Poličce, po rodičovské dovolené se na volné noze začala věnovat dětskému čtenářství a tvůrčímu psaní. Je autorkou, lektorkou a organizátorkou projektů Pohádky pro společné čtení a Psaní hravé i dravé. V její dílně vznikly knížky Průvodce pohádkovým Slovinskem, Kouzelná zahrada, Zakletý zámek a Vílí kouzla a řada pohádkových sešitů Pohádky pro společné čtení, které pomáhají s písmenky také dětem, které čtení bolí.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.