Alessandro D´Avenia: Snažíme se ochránit život učitelů a školáků, ale ten ze škol vyprchal už před lety. Pomůže to tato krize změnit?

“Krize může být skutečným požehnáním pro každého člověka, pro každý národ. Tvořivost se rodí z bolesti, stejně jako den se rodí z temné noci. V krizi se rodí vynalézavost, stejně jako objevy a velké strategie. Kdo překoná krizi, překoná sám sebe, aniž by byl přemožen. Kdo krizi přisuzuje svá vlastní ztroskotání, zanedbává svůj talent a klade problém výš než řešení. Opravdovou krizí je neschopnost. Bez krize nejsou výzvy. Bez výzev se život stává pouhou rutinou, pomalou agonií. Právě v krizi můžeme ukázat to nejlepší v nás.”

První den školy vždy píšu na tabuli slova, kterými bych chtěl prosvětlit přicházející rok, a nutím studenty, aby se je naučili a pamatovali si tak souřadnice cesty v každém okamžiku navigace. Minulý rok jsem zvolil svatého Augustina: “Mysl živí jen to, co ji obveseluje.” Letos, s ohledem na to, že klima není právě veselé, jsem vybral slova fyzika, který se rád učil, ale nerad chodil do školy - Alberta Einsteina. Dokonale vhodná pro to, aby nám pomohla čelit krizi, která nás nyní paralyzuje, a proměnit ji ve výzvu. Fyzická řešení nikdy nestačí, potřebujeme i řešení meta-fyzická. Epicentrum existenciálních zemětřesení není na povrchu. Buď se naše vize světa promění, nebo jsme trpěli nadarmo. Život se vzpěčuje schématům a strukturám, které se mu snažíme vnutit, tím spíš, když se ukazuje, že tato schémata a struktury už nepomáhají, postupem času se z nich totiž staly pasti. Přesně to se stalo ve školách.

Krize přinášejí dar bolestných zjištění. Tkáň života nám svými zraněními ukazuje, jak si přeje, abychom ji léčili, a naléhá, takže ji nemůžeme dále přehlížet. Léčení vyžaduje citlivé ruce. Slovo krize ve svém původním významu v řeči starořeckých eposů znamenalo mimo jiné i dělení klasu na zrna a plevy. Ze zrn bude chléb, z plev sláma. Nekritické myšlení (takové, které postrádá “krizi”) je myšlení, které plete vše dohromady. Zrna i plevy, ale i školní lavice a děti, které v nich sedí. Už měsíce mluvíme o lavicích a jak je rozestavět, což se dá vyřešit s trochou kompetence a selského rozumu. Tyhle debaty ad absurdum zaplnily všechen prostor, který jsme měli věnovat péči o zrno, což je ve škole život učitelů a dětí.

Faktem je, že epidemie nekompetentnosti se ve školství šíří už roky. Systém nabírá zpoždění a dojíždí na to, že není nastaven tak, aby naplnil potřeby lidí - jeho uživatelů. Ohlíží se jen na aseptické ekonomické ukazatele a politické zájmy a veřejnost tomu vesměs bez zájmu přihlíží.

Masa pravidel, která nás v těchto dnech dusí, ukazuje, že prioritou je ochránit životy. Ale jaký život jsme to ve škole v posledních letech ochránili se srovnatelným odhodláním, s jakým nakupujeme lavice a roušky? I když se nám podaří, že nikdo neonemocní, pomůžeme někomu vyrůst? Kolik dětí i učitelů pomalu vyhasíná, protože se o ně nikdo nestará, místo aby jim pomohl učit a učit se pořádně? Kdybychom nepohodu těch, kdo ve škole tráví čas, léčili se stejným zaujetím, se kterým teď školy dezinfikujeme, škola by dnes byla mnohem zdravější. Opatření a pravidla chrání životy, ale nestačí na to, aby se opravdu žilo. Skutečný školní život je založený na produktivních, oživujících vztazích a profesionálních kvalitách.

Ale škola se místo toho stala pouhým místem na trávení času, na odložení dětí, aseptickou úschovnou lidských životů, kde se rozdávají pilulky pro mozky bez těla a budoucnosti. Není líhní inspirace, ale frustrace. “Škola má vést ke kritickému myšlení.” Kolikrát jsme slyšeli tohle opakovat. Ale pokud to neznamená schopnost najít to podstatné, škola místo toho vzdělává v myšlení, které je chaotické a podléhá manipulaci.

Albert Einstein si až do svých devíti let vždy každou větu polohlasně přeříkával, než ji přečetl nahlas. Měl těžké vyjadřovací problémy a skoro nemluvil. Tato jeho originalita, kterou učitelé vnímali jako podivnost, měla za následek obrovský rozvoj imaginace, a ten stál u zrodu jeho objevů. Už jako dítě snil Einstein o tom, že se chce pohybovat rychlostí světla, aby se mohl podívat na svět. A tenhle sen, který nikdy neopustil, ho přivedl k objevu teorie relativity. Když jako čerstvý absolvent vysoké školy našel místo v nudném patentovém úřadě, svou oddanost fyzice nezradil a ve dvaceti pěti letech, právě v zaprášené kanceláři úřadu, napsal své slavné čtyři články, které zcela proměnily pohled na svět.

Přeji nám všem úspěšnou krizi, a ať to není jen nervové zhroucení.

(Text byl zkrácen o pasáž detailně popisující neduhy italského školského systému.)

Alessandro D´Avenia je středoškolský učitel literatury a řečtiny na soukromém katolickém gymnáziu v Miláně. Napsal úspěšnou knihu pro mládež s názvem Bílá jako sníh, rudá jako krev (byla přeložena do češtiny). Svými sloupky pravidelně přispívá do deníku Corriere della Sera.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.