Alexandra Hochmanová: Nezakazujte dětem sladkosti, mohlo by se vám to vymstít

I když lehké to není a univerzální recept nemůže existovat už proto, že každá rodina je jiná. Roli hraje nejen to, co jíte vy a váš partner, ale třeba pořadí dětí a jejich věkové rozestupy.

Prvnímu dítěti můžete nastavit nejpřísnější normu, protože nemá s čím srovnávat. Náš nejstarší, dnes šestnáctiletý syn, do pěti let sladkosti prakticky neznal. Druhý byl jen o rok a půl mladší, u toho se ještě dařilo udržet stejný režim. Ale jak vysvětlíte dvouletému, když se spolu se sedmiletým vrátí z koledy a starší brácha čokoládu může, kdežto on ne. Úplně mu zkazíte radost z koledování. Logickým výsledkem je, že mladší začali se sladkostmi dřív.

Další problém představovala školka. V té naší učitelky rády rozdávaly sladkosti – nejčastěji bonbony a odporná roksová lízátka, s odůvodněním, že je to odměna a jiné se nesmí kvůli dětem, co mají nesnášenlivost lepku. A tak jsem přinesla do školky sušené banány, rozinky, nesířené meruňky a poprosila učitelky, aby to mým dětem dávaly místo sladkostí. Byla jsem samozřejmě za nepřející kozu. Moje děti ale byly spokojené, všechno je to o zvyku a oni mají rádi hořkou čokoládu, domácí ovesné sušenky, flapjack nebo třeba tvarohové koláčky, kde je lepší poměr bílkovin, sacharidů a tuků.

Podobně „zlá“ jsem i na Mikuláše nebo na Vánoce. Balíčky, které synové dostanou ve školce nebo od příbuzných, prostě proberu a vysvětlím, proč si nepřeju, aby to jedli. Třeba proto, že to kazí zuby. Nebo že je to čokoláda, kde šlo kakao jen kolem.

Blbé je jen zakazovat a nenabídnout nic místo toho. Když jsem dětem něco zabavila, vzala jsem je pak do zdravé výživy, kde si mohly vybrat něco jiného ze zdravějších sladkostí. Milují třeba trubičky ze sušeného ovoce máčené v karobu.

Když jedou na tábor, dostanou od nás peníze a výživové doporučení: nepřeju si, abyste si kupovali sladké limonády. Můžete nanuka nebo čokoládu - jednou do roka, aby nevyčuhovali z kolektivu.

Jídlo je velké psychologické téma. Všimněte si, co dělá s matkami, jejichž děti nejedí, nebo naopak jedí moc. Všichni čtyři mí synové se narodili nejméně čtyřkiloví, takže první varianta se nás nikdy netýkala. Možná i proto, že jsem odmala provozovala důsledné „chuťové otužování“ – tohle jsem uvařila a tohle se teď bude jíst. Kdybych měla vyjít vstříc každému, budu vařit pět různých jídel.

Nemáš rád zelí? Ok, dostaneš jen jednu lžíci, ale ochutnat bys měl. K večeři je vždycky několik druhů krájené zeleniny – nejíš papriku? Dej si rajče. Svoboda, ale v rámci pevných mantinelů. Tatínek nejí zeleninu – to je v pořádku, je už dospělý a má jiné chutě, navíc neroste. Tvoje tělo ji potřebuje.

Je dobré děti příliš neotrávit – aby neměli tendenci zatloukat. Tenhle přístup se mi zhodnocuje teď, když je nejstarší syn na internátě v Německu. Když přijede po 14 dnech a má akné, nemá problém se přiznat, že neodolal a dal si se spolužákem večer na pokoji brambůrky. V pubertě děti víc experimentují, se vším – takže je v souladu s přirozeným nastavením, že se to bude týkat i jídla. Někdy prostě „prasí“, tak to společně pojmenujeme a potvrdíme si, že je lepší to nedělat moc často.

Alexandra Hochmanová je psycholožka, koučka, lektorka a matka čtyř synů. Vystudovala psychologii a sociologii managementu na Vysoké škole ekonomické a klinickou psychologii na Filosofické fakultě. Je spoluautorkou knihy K čemu jsou diety?

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.