Ankety v médiích ukazují malou znalost historie mladých Čechů. Jsou průkazné? Tato a další otázky kolem výuky dějepisu

O čem svědčí ankety? A jsou média ke školám nefér?

Podle pozvaných hostů není možné na základě televizního zpravodajství usuzovat o kvalitě výuky předmětu. Pavel Ostap, učitel dějepisu a ředitel ZŠ Chelčického z Prahy 3, se nebojí říct, že ho zpravodajství o školství doslova děsí. „Ve škole jsme si s dětmi pouštěli youtubera Kovyho. Tvrdil, že se ve školách neučí dějiny 20. století. Žáci sami z toho ale byli zmatení. U nás ve škole se totiž tomuto období věnuje celá devítka.“

A jak tvrdí Petr Koubek z Národního ústavu pro vzdělávání, dynamika médií je taková, že si spíš všímají toho, když někdo něco neumí, než toho, když to dobře ovládá. „Moje neteř chodí na gymnázium v Českých Budějovicích. Jedna místní televize u nich před školou před nějakou dobou natáčela podobnou anketu. Velká část studentů odpověděla správně, ale nakonec se vysílaly hlavně odpovědi těch, kteří nevěděli. Chápu, že společnost se potřebuje nad něčím pohoršovat, ale média o znalosti dějepisu opravdu nevypovídají nic.“

Od vyjmenování letopočtů k historickému myšlení

„Dějepis může naučit všechno, dají se do něj dostat snad všechna průřezová témata a klidně se na něm dá učit i matematika,“ tvrdí historik a učitel dějepisu Milan Ducháček. „Problém ale je, že na to absolutně není čas.“

Podle Kamila Činátla z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) je hlavní problém v tom, že mezi rodiči, ale ani mezi učiteli, rozhodně nepanuje shoda o smyslu dějepisu. Podle Rámcového vzdělávacího plánu je dějepis „předávání otevřených otázek, a nikoliv uzavřených odpovědí“ – čemuž ale výuka ve velké části  českých škol příliš neodpovídá. Například v západních zemích je přitom už delší dobu patrný odklon od znalostí k dovednostem a takzvanému „historickému myšlení“, které klade důraz na to, aby dějepis nebyl založen na faktografii, ale spíš na práci s prameny a přemýšlení o historických trendech a událostech. „K čemu je vůbec lidem nějaká představa o historii? Kromě toho, aby měli nějaký základní přehled, tak jim může zkvalitnit život a volný čas. Třeba když vyjedou někam na dovolenou nebo na výlet, tak aby si uměli představit, jak to kde v minulosti vypadalo,“ podotkl Kamil Činátl.

Ale rodiče…

Častou brzdou podobných posunů ale bývají rodiče, kteří si z dob své školní docházky nesou vzpomínky na vzorné vyjmenovávání husitských bitev a raných Přemyslovců. „Když učíme děti hlavně přemýšlet a upouštíme od faktů, tak za námi chodí znepokojení rodiče a říkají: víte, já teď nevím, jak se s tím dítětem mám učit? Tak, jako to berou oni, jsme to my nebrali! Jsme z toho nejistí, a to nám není příjemné,“ sdílí zážitky z praxe historik a učitel Milan Ducháček.

Na druhou stranu, jak dodává Pavel Ostap, ředitel ZŠ Chelčického v Praze 3 a učitel dějepisu, k budování historického povědomí rodiny dříve přispívaly víc. To se dnes už ale v podstatě neděje: „Když se dětí zeptám, jestli s rodiči navštěvují památky, jestli dostávají k Vánocům knihy, jestli doma s rodiči mluví o výročích, tak hlavou kývají maximálně dvě děti. Pro rodiče je historie hezký koníček pro starší lidi, nic víc. Je to vidět i na tom, že řeším stížnosti prakticky na vše, ale na úroveň výuky dějepisu si zatím nikdo nestěžoval.“

Vyjmenovat Flaviovce? Netřeba

Jak říká Milan Ducháček, potíž je mimo jiné v tom, že se mnohé děti ještě stále učí dějepis hlavně z učebnic, které jsou psány chronologickým způsobem. Navíc během školní docházky v podstatě „proletí historii od opic po rozpad Československa, a to hned třikrát. Zejména v případě studentů učilišť a průmyslovek s menší hodinovou dotací tento způsob absolutně nedává smysl.“ A co by si podle Milana Ducháčka měly děti ze školní výuky dějepisu odnést? „Měli by třeba být schopni odlišit kvalitní heslo na Wikipedii. Vidět v historických stavbách nějaké vzpomínky na středověk, mít pojem o odkazu římského práva. Určitě nemusejí umět třeba vyjmenovat Flaviovce.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.