Bezpečná škola? Rodiče kvitují kontroly příchozích, čipy a alarm, dítě prahne po jiném bezpečí

Nepodceňuji riziko vniku nebezpečné osoby do školy, jen ho vnímám jako statisticky málo pravděpodobné. A hlavně – ráda bych něco napsala o jiném druhu nebezpečí, se kterým se dítě může potkat častěji. Nebezpečí, které vyplývá ze špatných vztahů. Dnes a denně jako ředitelka vnímám potřebu dětí chodit do školy, kde máte alespoň jednu blízkou osobu, které můžete svěřit své trápení. Do školy, kde vás ostatní lidé berou vážně a přijímají vás, kde se po vás nikdo nevozí za chybu. To jsou znaky psychického bezpečí ve škole.

Moderní pedagogika vychází z Maslowovy hierarchie potřeb, podle které nižší potřeby dominují a musí být uspokojeny, aby se mohly naplnit i potřeby vyšší. Potřeba bezpečí je v Maslowově pyramidě na 2.místě hned za fyziologickými potřebami, jako je nemít hlad ani žízeň a moci jít na záchod. Jinak řečeno: když má dítě ve škole pocit ohrožení, brání mu to se dobře učit. Potřeba bezpečí je základní potřebou dítěte a pedagogičtí pracovníci ji musí považovat za závaznou.

Čas pro učení

Jak dětem zajišťujeme psychické bezpečí my v Arše? Ve výuce oddělujeme čas určený na učení, zkoumání, hledání, od času na zkoušení. Děti vědí, že v době učení jsou v bezpečí před hodnocením učitele. Mají čas se svobodně ptát, i jít slepou cestou, která nevede k řešení, a něco se tím naučit. Už od mateřské školy děti vedeme k tomu, že chyba není problém, ale příležitost. Lze se z ní poučit a nalézt lepší způsob – nesmíme se jí ovšem bát. Když děti dostávají za chybu sankci, vede to k neochotě zkoumat, bojí se projevit. Dětem proto říkáme, že není špatných názorů, není špatných otázek. Zvlášť na prvním stupni je velké riziko, že poukazováním na chyby se nalomí dětská sebedůvěra a tím pádem schopnost dosahovat v určité oblasti dobrých učebních výsledků, a to se s člověkem může táhnout celý život.

... a pro zkoušení

Hodnocení u nás samozřejmě probíhá a není nijak odbyté, ale i to pojímáme s ohledem na pocit bezpečí. Dáváme přednost průběžnému slovnímu vyhodnocování před známkami. Velký prostor dáváme tomu, aby se hodnotily děti sami nebo ve dvojici, nebo i v rámci celé třídy. Pokud je třídní klima bezpečné, děti rády přijímají od druhých tipy na zlepšení. Když se jim sebehodnocení nedaří, pomůže jim učitel nebo asistent. Při zadávání písemných prací se snažíme klást co nejvíce otevřených otázek. Chceme, aby děti dostaly šanci svou odpověď rozvinout.

Děti u nás mají také možnost se vyjádřit k práci učitele. Každé čtvrtletí je žádáme, aby nám dali zpětnou vazbu. Mají na výběr jak. Někdo dá přednost grafickému znázornění, někdo nám raději píše slovní hodnocení, někdo si vymyslí jiné, vlastní zpracování. Ptáme se jich, jaká je ve třídě při hodině atmosféra, jak se jim daří chápat nové učivo, jak těžké jim učivo připadá, a jak smysluplné, jestli se jim učitel dostatečně věnuje, a co by nám poradili, abychom se zlepšili. Je to pro nás velmi cenný zdroj poučení.

Vztah k učiteli, vztah mezi učiteli

Každý ví, že pro dítě je velmi důležité, jaký má vztah ke svému učiteli. Ale už se tolik nepřemýšlí o tom, že důležité jsou i vztahy mezi samotnými učiteli. Dítě odezírá víc, než jsme někdy ochotni si připustit. Jsou vůči sobě učitelé přejícní, konkurují si, nebo spolupracují, sdílejí spolu a mají vůbec co sdílet? Je ve škole někdo, kdo učitelům pomáhá budovat vztahy a čelit jejich nezdarům a frustracím?

Jako ředitelka se snažím dbát na bezpečí nejen pro děti, ale také pro učitele. Oni jsou ti hlavní, kdo mají na děti vliv polovinu každého dne. Když dopustím, aby na děti působil frustrovaný, vystresovaný učitel bez sebedůvěry, selhala jsem v jednom z nejdůležitějších bodů řízení pedagogického procesu. Jsem moderátorem mnoha diskusí mezi učiteli o tom, jak vidí konkrétní projevy dětí, musím zajistit dostatek času, prostoru a podpory, aby si učitelé vzájemně sdělovali své pohledy na procesy ve škole. Je zásadní, aby si učitelé naslouchali, přemýšleli o slovech druhého, měli se navzájem v úctě. Snažíme se vzájemně propojovat, navštěvovat se ve výuce, učit párově.

Škola a rodina

Neméně důležité je klima, které panuje mezi školou a rodiči. Vztah ke škole si dítě utváří i na základě toho, jak o ní mluví rodiče, zda cítí nějaký konflikt či rozpor. Aby mohli rodiče za školou stát, je nezbytné, aby s ní měli pozitivní zkušenosti. Zveme rodiče do výuky, necháváme je podle vlastního zájmu pomáhat s přípravou programu pro děti na školních slavnostech a v různých dílnách, třeba o Vánocích nebo Velikonocích, rodiče představují své povolání v rámci profesního rozvoje. Nasloucháme jejich připomínkám a snažíme se brát na ně ohled. Pro rodiče také pořádáme vzdělávací akce, aby rozuměli tomu, jak se děti učí, a mohli je skutečně doma podpořit v souladu se školou, ne proti ní.

Kdy budeme učit, když pořád musíme řešit vztahy?

Někdo si může říct, že na všechny tyhle věci není v běžné škole čas. Já to vidím jinak. Když děti vědí, odkud jdou a proč a kam míří, mají sebedůvěru, vědí, že jsme s nimi a ne na druhé straně barikády, učí se pak mnohem rychleji, protože se na to mohou soustředit. Jejich mozek neblokují obavy, jestli se jim ostatní nebo snad i sám učitel nevysmějí, když řeknou něco špatně,  obavy ze špatné známky nebo z toho, že když nestihnou práci, dostanou vynadáno, pochybnosti o tom, zda jsou cennou součástí skupiny, zda je ve škole chtějí a jestli, když navrhnou jiný způsob, jak něco udělat, je neodbydou s tím, že zdržují.

Ale i bez ohledu na efekt, který to má na učení, je podle mě velmi důležité, aby škola pěstovala dobré vztahy. Z nějakého důvodu si naše společnost stále myslí, že matika nebo chemie jsou důležitější než se umět vzájemně respektovat, domluvit se, spolupracovat, vyslechnout druhého. Ač sama vzděláním chemik, tohle si tedy nemyslím.

Bez těchto kvalit se člověk v životě jen těžko obejde. A škola je příprava na život.

Jitka Hřebecká vystudovala na Pedagogické fakultě UK chemii a rodinnou výchovu. Šestým rokem vede mateřskou a základní školu Archa v Petroupimi u Benešova, před tím pracovala ve stejné škole jako učitelka. Má osmnáctiletého syna a patnáctiletou dceru.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.