Bloger Táta parťák: Vedeme děti k zodpovědnosti, nebo k poslušnosti? Já totiž nechci, aby mé děti byly poslušné

Nemám slovo povinnost rád. Na pozadí cítím: Musíme vás k tomu donutit, jinak byste to nedělali. Typicky třeba povinná školní docházka, povinná četba, povinný domácí úkol. Cítíte chuť to dělat, když je to povinné? Já naopak. A když něco z toho naopak povinné není, lidé to přesto (nebo možná právě proto) dělají, a dobrovolně. Protože jim to dává smysl.

Možná Vás napadne: Ale děti přece musí mít povinnosti! Musí po sobě uklízet, pomáhat s mytím nádobí, dělat domácí úkoly. Když se to nenaučí, v životě narazí, protože v životě se pořád něco musí!

Co ale vlastně v životě musíme, bez možnosti volby?

Možná si řeknete: Musím přece chodit do zaměstnání, a plnit tam své pracovní povinnosti!

Je ale zaměstnání povinné? Zaměstnání je smluvní vztah, ze kterého těží obě strany, obě nějak zavazuje, a obě tak činí dobrovolně. Podpisem pracovní smlouvy nesu zodpovědnost za své rozhodnutí, které mohu případně změnit. Mohu z práce odejít, změnit zaměstnání, začít živnost či podnikání.

Možná mi budete oponovat: To není tak jednoduché, potřebuji peníze, abych uživil rodinu, takže nemám volbu. Pracovat musím!

Ale ta volba je už v tom, že jsme si pořídili rodinu. I to dělám dobrovolně. Důsledkem pak je, že potřebuji peníze na její zabezpečení – nesu zodpovědnost za své předchozí rozhodnutí.

Můžete namítnout: Bez peněz ale přece zemřu! Musím je někde vydělat!

Ano, pokud chci žít, tak se podle toho zařídím.

Jsem toho názoru, že pokud budu děti na jejich budoucí život připravovat tím, že je budu nutit do povinností, aniž by jim to dávalo smysl, naprogramuji a uvězním tak předem jejich mysl, a ony pak budou opravdu žít v tom, že něco musí, bez možnosti volby. Dalším neblahým důsledkem bude to, že jim svým vzorem ukážu, že je v pořádku nutit ostatní z pozice moci něco dělat proti jejich vůli.

Za každým nucením vidím strach z toho, co by se stalo bez nucení. Čeho se ale tak bojíme? A kým bychom bez toho strachu byli? Čemu chceme vlastně děti do života naučit? Zodpovědnosti a samostatnosti, nebo poslušnosti? Upřímně – co vlastně víme o jejich budoucím životě? Musí být nutně stejný, jako ten náš?

Já své děti poslušnosti učit nechci. Chci, aby se naučily o sobě rozhodovat a aby se naučily, že za svá rozhodnutí nesou zodpovědnost. K tomu je vedu příkladem. Vysvětluji jim, proč něco dělám, a co se může stát, když to neudělám. Někdy ani netřeba vysvětlovat. Vidí to.

Pak to samy dělají. Ne proto, že musí, ani ze strachu z potrestání, ale proto, že chtějí, protože jim to dává smysl. Když jim to smysl nedává, nedělají to. Stejně jako já. Občas se spálí. I to k tomu patří.

Zkrátka, chci společnost stojící na dobrovolnosti, ne na nucení. Snažím se tak tedy sám přistupovat ke svým dětem, a jít jim v tom vzorem.

Jakou společnost chcete vy, a jakými jste v tom svým dětem vzory?

Táta parťák vystudoval informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a působí jako konzultant a analytik na volné noze. Je otcem dvou dětí a ve svém stejnojmenném blogu se zabývá tématy výchovy bez poražených a svobodného učení. Je členem iniciativy Svoboda učení, se kterou prosazuje myšlenky dobrovolnosti ve vzdělávání. Účastní se jako řečník konferencí o vzdělávání a besed o výchově. Časopisem Forbes byl zařazen mezi 18 inspirativních osobností roku 2018.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.