„Buddies program“ vyhrál cenu EDUína. Inspirovali jsme se v Austrálii, tam je to běžné, říká ředitelka školy

Ve vaší škole má navazování kontaktů mezi staršími a mladšími dětmi hlubší tradici.

Ano, na začátku každého školního roku se prvňáci a druháci slavnostně seznamují se svým buddym – o trochu starším kamarádem ze třetí nebo čtvrté třídy, který jim pomůže vplout do školního života. Budování vztahů mezi dětmi i mezi dětmi a učiteli u nás ve škole považujeme za základní věc.

Cenu EDUína jste dostali za online podobou buddies programu, zajímavý ale je i v offline verzi. Jak jste s ním vlastně začali?

Asi před pěti lety do naší školy nastoupila kolegyně Marie Kozáková. Nějakou dobu žila s rodinou v Austrálii a pracovala jako dobrovolnice ve škole, kam chodily její děti. V Austrálii je běžnou věcí, že rodiče, kteří mají čas, škole vypomáhají, s čím je potřeba. Buddies program je tam standardní součástí školního programu. My jsme z téhle její australské zkušenosti nějaké prvky převzali a přizpůsobili jsme ho našim potřebám. Původní australský program je propracovanější, více zapojuje nejen rodiče, ale celou komunitu. Do našeho „buddies programu“ rodiče nevstupují, zatímco v Austrálii je jejich zapojení typické. Co jsme přidali, to je „vzdělávací“ část, tedy děti se společně nejen socializují, ale pracují i na různých školních projektech. Pro nás je zásadní věc, že buddies program přispívá k budování školní komunity.

Jak dlouho trvalo, než jste po lockdownu spustili program v online podobě?

Trvalo to asi měsíc, nejdřív jsme museli projít přirozeným vývojem od fáze popírání a odmítání, že bychom byli doma déle než 2 týdny, přes smíření až k přijetí reality. Po prvních dvou týdnech, kdy jsme si říkali, že je to jen na chvíli a že v dubnu jsme zpátky ve škole, jsme pochopili, že to nějakou dobu potrvá. Také nás ze začátku zaměstnával přechod na online výuku a novou organizaci dne. Nechtěli jsme přetěžovat děti ani rodiče, a tak jsme jim změny dávkovali – co týden, to byla nějaká novinka, drobná úprava.

Změny, které jste udělali, byly docela velké. V offline podobě mají vaši prvňáčci za staršího kamaráda někoho z 2. třídy, v online verzi se přátelí žáci 2. stupně se žáky 1. stupně.

To přirozeně vyplynulo z našich zkušeností s online výukou. Některé prvostupňové děti se perou se zadáním, které dostávají v rámci distanční přípravy, úkoly jim zaberou celé odpoledne. Některé jsou zase s úkoly hotové ve dvanáct a pak se nudí. Skloubit to tak, aby v buddies dvojici byly dvě děti, které jsou buď oba „nestíhači“, nebo se oba doma odpoledne nudí, by bylo problematické. Také jsme cítili, že „nestíhači“ potřebují pomoct, ale nechtěli jsme do toho znovu zapojovat rodiče a učitele, kteří měli práce nad hlavu. Starší děti se tedy přirozeně nabízely. Snažili jsme se vytvářet dvojice dětí, které k sobě mají blízko, mají například podobné koníčky nebo se už potkaly při práci na nějakém projektu. Některé z nich dostaly od učitele za úkol pomoc mladším se základními úkoly, další měly své buddies někam posunout nebo je zabavit.

Pokračovali jste v tom i na podzim?

Když porovnám nynější situaci s jarem, tak přejít na online výuku problém nebyl, ale psychicky jsou na tom všichni hůř. Teď znovu najíždíme na práci velkých s malými, spouštíme online čtecí babičky i buddies program, podle mě je to na podzim ještě důležitější než na jaře. Na jaře jsem s kolegy připravila podrobnou příručku, step by step, co je potřeba udělat, když distanční výuka opět nastane. Buddies v ní mají samostatnou kapitolu, kde je popsáno, koho oslovíme, v jakém časovém horizontu, kdo má co udělat. Takže teď jedeme podle na jaře nastaveného plánu a myslím, že na tom nebudeme moc měnit. Chceme dát ale větší apel než na jaře na to, aby starší děti o mladší pečovaly, pomáhaly jim tu situaci zvládnout.

Potkávaly se na jaře mladší a starší děti pravidelně?

Dostaly na výběr z časů. Starší děti, které měly školu do půl třetí, byly docela časově vytížené. Na jaře se ale stávalo, že si to děti zorganizovaly podle svého. Před domluvenou buddies schůzkou učitelé vysvětlili staršímu buddymu, co je potřeba probrat a předali materiály. Některé dvojice prošly školní látku a ukončily hovor, některé spolu zůstávaly, hrály hry nebo si o něčem povídaly. Někteří buddies si volali dál, i když už byli zpátky ve škole. Takže to ze začátku zorganizujeme a pak už to necháme na nich.

Měli jste dost velkých buddies?

Ano, i když některé starší děti se zpočátku bály, jestli zvládnou své povinnosti nebo jestli s nimi ty mladší budou chtít mluvit. Někdy to bylo úsměvné, můj mladší syn a jeho buddy jsou oba nemluvní, dovedete si představit jejich konverzace. Ale vlastně si vyhověli, ten velký chápal, jak prožívá distanční výuku ten malý a do ničeho ho nenutil. 

Jak školy mohou váš Buddies program napodobit?

Je to relativně jednoduché. Propojí starší děti, které už s médii umí zacházet, s těmi menšími. K organizaci stačí jeden učitel, který vytvoří dvojice a informuje o všem rodiče.

Klára Koubská vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a pracovala v neziskovém sektoru na vzdělávacích projektech. Od roku 2015 je ředitelkou Základní školy Smart, kterou se stejně smýšlejícími rodiči založila pro své děti. Jejím profesním cílem je vybudovat školu se silnou školní komunitou, kam děti rády chodí a odcházejí odtud připravené na život ve 21. století. Na 2. stupni vyučuje „společenské” předměty a angličtinu. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.