Byla to fantasmagorie, ale nestěžuju si. Jak vzpomíná na školu Jiří Peňás, kulturní publicista Echo24

Základní škola: byly to šťastné roky, nebo utrpení?

Moje základní škola byla, zvláště v prvních letech, taková denní fantasmagorie, do které jsem každý den ráno vplouval a odpoledne ji zase opouštěl. Naše třída se totiž stala na začátku 70. let obětí matematického experimentu s množinami. Prostě se u nás zkoušela nová metoda výuky. Musel za tím být nějaký vyšší plán, jak odnaučit národ počítat podle selského rozumu. Soudružka učitelka neustále kreslila na tabuli obrovská kola a do nich další kola. Vypadalo to jako hlavy hmyzu, mělo to oči a z nich trčely anténky. K anténkám se přidávaly takové čtverečky a tam se psaly nějaké číslice… Když jsem se zasnil, nebo na mě šla dřímota, ocitl jsem se v jakémsi přízračném světě plném obřích, jakoby potápěčských hlav, které na mě zíraly a chtěly po mně, abych je spočítal...

Neřekl bych ale, že má školní léta byla utrpením. Dětství máme totiž obvykle spojené s představou ztraceného ráje, kam bychom se chtěli vrátit, nebo tam aspoň nahlédnout. Aspoň já to tak mám. Takže možná to nebyl ráj, ale já to tak zdálky vidím. A možná to i bylo utrpení, ale já to tak nevnímal.

Byl jste šprt, nebo lajdák?

Obojí. Když mě věci bavily, tak jsem byl šprt. Bavilo mě, když jsem se mohl nějak projevit. Flákal jsem se, když mě něco nebavilo a bral to jako ztrátu času. A je pravda, že jsem měl jistý problém s upraveností sešitů a takovými věcmi, jak to u hochů bývá. K tomu se vlastně váže mé největší školní trauma.

Moje milá matka si kdovíproč myslela, že mi chutnají smažená vajíčka na chlebu, ale mně to přišlo spíše hnusné, zvláště po několika hodinách v aktovce. Byl bych si býval přál chleba úhledně namazaný máslem a obložený sýrem nebo salámem, jak to měly jiné děti, a ne tuto divnou hmotu. Ale moje maminka byla nekonvenční, a tak mi to, ne snad každý den, ale jednou za čas, svátečně, dopřála.

Nedokázal jsem jí říct, že raději ne.  A nedokázal jsem tuto svačinu ani sníst, ani vyhodit. A tak zůstávala v jedné z přihrádek školní brašny. Ležela tam den, dva, tři, týden. To už jsem se jí začínal štítit. Pak už to tam leželo měsíc, a to už byl velký problém. Chodil jsem s taškou, ve které byl ukrytý strašný hnus. Bylo to moje tajemství, moje tabu. A tak to mám celý život. Místo abych svá temná tajemství zlikvidoval, tak tam někde pořád leží, protože na ně nechci sahat.

Co vás ve škole ne/bavilo?

Šly mi a bavily mě předměty, kde šlo o slova, kde se dala projevit nějaká slovní obratnost, a pak kde jsme se něco dozvídali, jako třeba v dějepise. Ale bavil mě i přírodopis, to jistě souviselo s dětskou sexualitou. To byla taky ještě doba, kdy byla ve školách vycpaná zvířata... Ta mě vzrušovala. Obecně mě bavilo se něco dozvídat, a to třeba i v chemii.

Bavili mě učitelé, kteří uměli hezky vyprávět, byla s nimi zábava a bylo vidět, že je to s námi baví. Což nejde tolik třeba v matematice, i když my jsme měli sympatickou matikářku, starou paní, kterou občas ta matika asi taky přestala bavit, a tak nám začala vyprávět příběhy z mládí.

Mužů tam bylo minimálně, ale musím říct, že s nimi byla vždycky větší legrace. Nejdřív se jich člověk trochu bojí, ale pak si je spíš oblíbí. Pamatuji se na učitele hudební výchovy. Byl to takový frajer, trochu jako Hnízdo z Obecné školy. Učil nás i zeměpis a vyprávěl nám legrační příběhy ze zemí, kam se samozřejmě nikdy nepodíval, neboť to bylo v sedmdesátých letech.

Co užitečného jste se naučil?

Vinou těch hlavonožců, kteří na nás zírali z tabule, jsem se nikdy nenaučil takové praktické věci, jako je třeba trojčlenka. Ale naučil jsem se číst a psát, což se mi dost hodí. Kdyby toho škola nabízela víc, asi bych toho ze školy i víc uměl. Třeba líp počítat. A cizí jazyky, měli jsme jen ruštinu, kterou ta soudružka učitelka taky neuměla. Ale obecně si nestěžuju.

Škola je jenom začátek.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.