ADHD nepodceňujme. Zejména u dívek je často nerozpoznané, a to je může poškodit na celý život, říká známý psycholog

Projevuje se ADHD nějakými změnami v mozku, nebo je to jen záležitost chování?

ADHD je neurovývojová porucha s výrazným genetickým podkladem. Studie neurozobrazovacích metod ukazují, že lidé s ADHD mají změny téměř ve všech oblastech mozku. Hlavně v prefrontálním kortexu, kde sídlí takzvané funkce řídící, schopnost plánování, organizace, kontroly chování a emocí, pracovní paměti. Druhou oblastí jsou hluboké části mozku, jako je třeba amygdala, která má na starosti emoční regulaci. Pak je zasažen mozeček, který souvisí s regulací motoriky, takže tu máme problém s motorikou, ale také s vnímáním času. Děti ve škole často nefungují tak, jak školský systém očekává. Mají obtíže s dodržováním pokynů, pracovní pamětí, regulací chování a celou řadou dalších věcí. Pak z nich vyrostou dospělí, kteří například neustále chodí všude pozdě a působí jim to problémy v osobním i pracovním životě.

Okolí občas rodičům batolat říká – to vaše dítě u ničeho neposedí, to bude určitě hyperaktivní. Dá se ADHD skutečně poznat v tak raném věku?

Do 3 let nedokážeme ADHD spolehlivě diagnostikovat, protože nesoustředěnost a nižší regulace chování je pro tento věk typická. Jednou z věcí, na které je ale dobré se soustředit, je regulace temperamentu. Pokud máte doma roční dítě, které má časté afektivní záchvaty, tak u toho je riziko rozvoje ADHD větší, než u dítěte, které lítá od jedné věci k druhé, ale emoce reguluje docela dobře.

A co ve školce? Tam už se na ADHD přijde?

Školka hraje velkou roli. Protože jedno z diagnostických kritérií je, že ta porucha se musí projevovat ve více prostředích. Když se dítě dostane do prostředí, kde jsou jiné a vyšší nároky než doma, může začít selhávat. A učitelkám ve školce rukama prošly stovky, možná tisíce dětí, takže vědí, čeho si všímat. I ve školce se ADHD projevuje problematickou regulací emocí a chování. V případě, kdy učitelka rodičům řekne, že jejich Jaroušek je těžko zvladatelný a náročný, tak by se rodiče neměli urazit, ale měli by se zamyslet nad tím, že jim poskytuje velmi cennou informaci.

Co s takovou informací rodič může dělat?

Rodiče toho můžou udělat hodně, ale musejí spolupracovat s odborníky a být ochotní pracovat sami na sobě. Rodič tráví s dítětem nejvíc času, a přestože ADHD je geneticky dané a má biologickou podstatu, tak spousta toho samotného chování se zpevňuje nebo oslabuje v interakcích s okolím. Některé studie říkají, že pokud jsou rodiče dítěte s ADHD emočně nestabilní, má to vliv na intenzitu jeho symptomů. Další studie ukazují, že když dáme rodiči antidepresiva, tak dítě se zlepší.

Z čeho to vyplývá?

Když vy jste v nepohodě, dítě je v nepohodě. A to i dlouhodobě. Když má dítě problémy ve škole, je plačtivé, tak rodič ho často vezme za ruku, dovede k psychologovi a řekne, zjistěte, kde je problém, a spravte mi ho. A my říkáme, dítě nám nevoďte, přijďte nejdřív vy a řekněte nám, co se děje ve vašem životě. A rodič najednou řekne, mám toho hrozně moc, nedaří se mi vypnout, a teď k tomu ještě ty problémy ve škole. Duševní stav dítěte je skutečně z velké míry odrazem duševního stavu rodičů.

A kdy se tedy ADHD dá s určitostí diagnostikovat?

Když dítě doroste do školního věku, tak už můžeme použít testy, které jeho pozornost srovnávají s vývojovou normou. Navíc to dítě bohužel už začíná ve škole nějakým způsobem selhávat. A jako u většiny poruch platí, že čím dříve se začnou řešit, tím lépe. V případě ADHD platí, že finální rozhodnutí o diagnóze by měl vydat dětský psychiatr, samozřejmě často s přispěním ostatních odborníků, zvláště klinických psychologů.

Když se řekne ADHD, lidé si často představí neposedného kluka, který běhá po třídě a vyrušuje. Mívají poruchu pozornosti i děvčata?

Celá řada studií ukazuje, že poměr ADHD u kluků a u děvčat se pohybuje v rozpětí 2:1 až 9:1. To je obrovský rozptyl. Některé definice ADHD se totiž soustředí hodně na tu hyperaktivitu, a ta se častěji vyskytuje u chlapců, zatímco u dívek je častější ten typ s poruchou pozornosti.

Taková dívka zůstává ve škole naprosto poklidná, nenápadná. Sedí někde ve třetí lavici, nedělá problémy, ale nejde jí matematika, čeština, obecně předměty, které vyžadují nějakou koncentraci pozornosti a paměť. Takže má trojky, čtyřky, postupem školní docházky je to někdy až na reparát. Všichni si říkají, ona je hodná, ale rozumu moc nepobrala.

Pak se stane, že k nám takové děvče přivedou s podezřením na potíže s intelektem, a my zjistíme, že inteligence je minimálně v normě, ale brzdí ji porucha pozornosti. Takovému dítěti se dají léky na ADHD a ono se ohromně zlepší. Bohužel mnoho dívek diagnostice uniká, což pak velmi negativně ovlivňuje jejich další život.

Jakou prognózu má vůbec ADHD v dospělosti?

Hyperaktivita a impulzivita s věkem často odcházejí, dospělí už nelezou po stropě, ale formy ADHD spojené s nedostatkem pozornosti můžou mít daleko problematičtější vývoj. Ta hodná dívka, co jí nejde matematika, může mít v životě mnohem hlubší potíže, než ten neposeda, který všechny otravuje, ale díky tomu náročnému chování si o pozornost řekne a dostane ji.

Dříve se mělo za to, že existují psychické poruchy dětské a dospělé. Teď už víme, že to tak neplatí, že ty poruchy se vyvíjejí a transformují s věkem. Poruchy pozornosti v dospělém věku můžou přecházet do poruch nálad, nebo až do afektivní bipolární poruchy. ADHD člověka disponuje k rozvoji široké škály psychopatologie, neurotických poruch atd. A ADHD v kombinaci s poruchami nálad zvyšují riziko sebevraždy až o 200%. Takže se vážně nevyplácí tuto poruchu podceňovat.

Co můžou rodiče udělat pro svoje děti?

Rodiče, kteří vidí, že se jejich dítě nechová pro svůj věk úplně typickým způsobem, by to neměli bagatelizovat. Když je učitel upozorní, že dítě nezvládá, nedaří se mu, tak by to neměli odkládat a měli by se jít poradit. Máme skvělou síť pedagogicko-psychologických poraden, máme dětské psychology a psychiatry. A jakmile odborník řekne, že by to mohlo být ADHD nebo jiná psychopatologie, tak by nad tím rodič neměl mávnout rukou. Ta porucha totiž nezmizí. Rodič si řekne, my nechceme léky, nechceme psychoterapii, tak ho dáme do prostředí, které bude respektovat jeho individuální zvláštnosti, nebo si ho vezmeme do domácího vzdělávání. A to je ta největší chyba, kterou můžou udělat. Protože tomu dítěti nezajistí bublinu až do konce života.

Radek Ptáček je profesor lékařské psychologie, klinický psycholog, soudní znalec. Dlouhodobě se zabývá nejširší problematikou lékařské a dětské psychologie, i etickými a forenzními aspekty těchto oborů. Je odborným ředitelem občanského sdružení Národní institut pro děti a rodinu. Působí na Psychiatrické klinice 1. LF UK a University New York in Prague.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.