Tykat učitelce? Dříve nemožné, dnes už celkem běžné, hlavně na základní škole

„Když jsem nastupoval jako učitel do první třídy, neuměl jsem si vlastně ani představit, že by mi děti měly vykat. Pohybuji se v prostředí sportu, kde trénuji děti i dospělé. Tam opravdu nikdo nikomu nevyká,“ říká Stanislav Žuček, který učí na prvním stupni pražské ZŠ Hanspaulka. K tomu, aby si s žáky tykal, přispěl i fakt, že některé děti ze své třídy znal z dřívějška z letního tábora. „Říkal jsem si, jak bych těm pěti dětem asi vysvětlil, že mi v létě mohly tykat, a teď už nemůžou? A kdyby mi dál mohly tykat jen tyto děti, bylo by to přece nefér k těm ostatním. Tak jsem celé třídě nabídl tykání, ale povinné to není.“

Je nutno podotknout, že na ZŠ Hanspaulka neexistuje žádný předpis nebo pravidlo, jak si mají učitelé nastavit oslovování ve svých třídách nebo předmětech. „Každý si to může nastavit tak, jak je mu příjemné, a děti s tím, co vím, nemívají problém,“ podotýká učitel Žuček. Dá se říci, že ve škole se na prvním stupni učitelům častěji tyká a na druhém vyká.

Jednotná pravidla neexistují

Ještě před nějakými dvaceti třiceti lety byly role ve školách jasně rozdělené. Žáci učitelům vykali, ti jim tykali – možná s výjimkou gymnázií, kde se občas přešlo na oboustranné vykání a na maturitním večírku si pak všichni hromadně potykali. Dnes se ale situace mění a ve školách je možné se setkat se všemi kombinacemi: děti vykají, učitelé tykají, všichni všem vykají, všichni všem tykají – a to s různými obměnami například v podobě toho, že se někde vyká křestním jménem a jinde příjmením.

Podle Wikipedie se zrodilo vykání jako způsob oslovování už ve starém Římě, kde vzniklo jako takzvaný majestátní plurál, a z latiny se pak rozšířilo do dalších jazyků. V dnešní době kromě češtiny rozeznávají zdvořilé tvary vykání také románské a slovanské jazyky a němčina. Naopak například finština vykání mívala, ale v současnosti prakticky vymizelo. Asijské jazyky mívají pro zdvořilostní vyjadřování i úplně odlišné tvary sloves.

Jak tvrdí pravidla etikety, navrhovat tykání by měl vždy starší nebo významnější člověk. Existují ale firmy (třeba IKEA) a organizace (Skaut, Mensa), kde je tykání všech všem považováno za univerzální pravidlo. V mnoha dalších, včetně škol, záleží na situaci a konkrétním nastavení jednotlivých lidí v systému. S trochou zevšeobecnění se dá říci, že klasické státní školy víc inklinují k vykání a soukromé či alternativní k tykání. Jak je ale vidět (nejen) na příkladu Stanislava Žučka, neplatí to absolutně.

Žákům se víc vyká na středních školách, někdy se s tím začíná už od primy víceletého gymnázia. Může se tedy stát, že zatímco šesťák na základní škole se s učitelem oslovuje křestními jmény, stejně starý žák víceletého gymnázia je označován za „pana Nováka“ a svému vyučujícímu říká „pane profesore“.

Příznivci tykání ve škole tvrdí, že jsou si tak s dětmi mnohem blíž, že se tímto způsobem oslovování odstraňují zbytečné bariéry. Zastánci vykání zase zdůrazňují, že tím dávají svým žákům najevo vzájemný respekt. Někdo tvrdí, že je nutné sladit přístup vyučujících, aby z toho děti nebyly zmatené, podle jiných jsou žáci flexibilní a snadno chápou, že každý člověk má hranice přijatelného nebo příjemného chování jinde.

Tykání jako cesta k blízkosti

„Nějakou dobu jsem působila ve školce, kde jedna z kolegyň vyžadovala, aby jí děti vykaly. Vystupovala vůči dětem velmi autoritativně a já jsem viděla, že zejména ti nejmenší na ni reagovali až s obavami a nedůvěřivostí,“ vzpomíná Ilona Zelenková, která pracuje jako ředitelka MŠ Horní Lhota ve Zlínském kraji.

Na její pedagogické smýšlení měla tato zkušenost velký vliv. Rozhodla se, že ve svém dalším profesním působení chce dělat věci jinak než její tehdejší kolegyně. „Na svém současném působišti dbám na to, aby děti nám učitelkám tykaly a naše vztahy byly založené na partnerství, otevřenosti a vzájemném respektu. Vidím, že děti jsou ochotnější se zapojovat, samy od sebe nám leccos řeknou, rády se přijdou přitulit. Pracuje se nám takto hezky,“ vysvětluje Ilona Zelenková.

Jako ředitelka má možnost ovlivnit i personální obsazení „svojí“ školky. Na to, zda jsou ochotni se k dětem přiblížit a nechat si i tykat a říkat křestním jménem, se ptá už uchazečů u výběrového řízení. „Někdo řekne rovnou, že mu to nesedí, u někoho se to ukáže během zkušební doby. Pro mě je ale důležité, aby u nás pracovali lidé, kteří vidí věci stejně jako my,“ dodává.

Mezi vzdělávací zařízení s obecně neformální atmosférou patří i síť Scio škol. V té českobudějovické učí čtvrtou, pátou a šestou třídu Michal Urban, a jak říká, tykání je pro něj naprosto přirozené nastavení: „Já vidím samé výhody. Máme s dětmi blízké vztahy, kdy nám naprosto běžně vyprávějí, co dělali o víkendu, kluci se mnou řeší první trable s děvčaty a podobně. Zajímáme se o sebe navzájem a vykání by tomu podle mě jenom překáželo.“

Ve Scio školách není výjimkou, že tam nastupují děti až během své školní docházky; podle Michala Urbana si ale na nově nastavená pravidla rychle zvykají. „Důležité ale je, že i v tom tykání a oslovování křestním jménem si můžeme najít respektující tón a způsob. Pořád jsem já ta dospělá osoba, nejsme tak úplně na stejné úrovni,“ říká učitel Urban. Podle něj je ale autorita otázkou osobnosti, nikoliv vykání nebo tykání. S tím souhlasí i zmíněný učitel Stanislav Žuček z pražské ZŠ Hanspaulka: „Když mají děti věřit, že je chcete posouvat dál a podporovat je, tak tam nesmí být bariéra. Vykání automaticky staví dospělého do nadřazené pozice, která ale s přirozenou autoritou nemá nic společného.“

Svým učitelům a vůbec všem zaměstnancům školy tykají i žáci ze soukromé Montessori mateřské a základní školy Na rovině v Chrudimi. Když se rodiče zapojují do školou pořádaných akcí, jako je výstup na Sněžku nebo sjíždění řeky, pak si začnou s učiteli většinou tykat také. „Navíc jsme malé město, se spoustou rodičů se známe třeba už od dětství, takže si přirozeně tykáme a není to pro nás téma,“ říká ředitelka Jana Hrázská a dodává: „My máme ale obecně dost úzké vztahy. Známe rodiny dětí, děti se navzájem zvou k sobě domů na přespání, spousta rodičů byla ve škole představit ostatním dětem svou profesi… Nedávno moje třída chtěla ke mně domů na návštěvu, tak jsem je vzala všechny naráz.“

Vykání jako výraz respektu

„Učím na druhém stupni, žákům tykám a říkám jim křestním jménem, většinou v nějaké domácké podobě, která je jim milá. Oni mně vykají a říkají jednoduše ‚paní učitelko‘. Mně osobně by se líbilo, kdybychom si tam mohli všichni tykat, ale rozcházelo by se to s tradicí na naší škole a není žádoucí, aby děti tykaly jen jednomu vyučujícímu. Buď všem, nebo nikomu,“ říká učitelka Lucie Tegtmajerová z Jablonce nad Nisou. „To, že mi vykají, ale nijak nebrání tomu, abychom se navzájem respektovali, měli se rádi a rozuměli si. Nevidím v tom žádnou bariéru, jsme zkrátka tak zvyklí.“

Na středních školách je už přece jen běžnější vykání z obou stran. Tak to má se svými studenty i Ondřej Kala z Brna: „Vysvětlil jsem jim, že nejsem něco víc, abych jim tykal a oni mi zpátky vykali. Řekl jsem, že náš vztah je partnerský. Někteří si chvíli zvykali, ale nyní to všichni oceňují.“ S tím souhlasí i Linda Pleskačová z pražské střední školy: „Zatím učím jen v prvním ročníku, ale vykat plánuji všem až do maturity. Přišlo mi vhodné, když vykají oni mně, tak abych já také vykala jim. Neberu je jako děti, ale jako žáky/studenty, kteří jsou zodpovědní za vlastní vzdělání, tak se podle toho k nim chovám. V rozhovorech o neformálních tématech nám to nebrání, naopak udržuje to ten správný odstup, ale stále se můžeme bavit o čemkoliv. O přátelskou atmosféru podle mě nouzi nemáme,“ říká učitelka, která je navíc věkem i vzhledem blízká svým studentům, a proto oceňuje, že jí vzájemné vykání pomáhá udržet hranice. „Oni ale vědí, že jsem učitelka, se kterou se nemusí bát o čemkoliv mluvit, jak mi to řekli ve zpětné vazbě. Jsem ráda, že se nebojí dělat chyby a hlavně říct, co mají na srdci.“

Od „ty“ k „vy“ a zase naopak

Jitka Procházková nastupovala jako učitelka na Mensa gymnázium v Praze za covidu, rovnou na distanční výuku. Ona sama má ze středoškolských studií zkušenost s oboustranným tykáním, která ji velmi obohatila a umožnila nadstandardně blízké vztahy plné důvěry. Těšila se tedy, že stejný způsob oslovování zavede i z pozice pedagožky. „Jenže jsem viděla, že studenti s tím mají problém. Tykání jim zoufale nešlo přes ústa,“ konstatuje učitelka Procházková.

A tak po nějakém čase od svých plánů ustoupila a akceptuje, že jí žáci vykají, a protože věří v partnerský přístup, začala vykat i ona jim. Dává si o to víc záležet na tom, aby cítili, že jí na nich záleží: „Dá se to dělat mnoha způsoby a já věřím, že studenti to vycítí. Je prostě potřeba být lidská, všímat si jich a jejich potřeb. Ptát se, jak se mají, co jim dělá radost, co je trápí. Věřím, že se nám daří budovat přátelské prostředí.“

Svou osobitou cestou prošla i současná ředitelka soukromého Pražského humanitního gymnázia Tereza Bočanová. Jako učitelka a později zástupkyně ředitele studentům tykala, když se ale stala ředitelkou, začala jim vykat. „Chci jim dát najevo, že jsou ve škole stejně důležití jako já,“ podotýká. Studenti, kteří byli zvyklí na tykání, z toho byli trochu vyjevení, ale postupně si zvykli. Ředitelka Bočanová netrvá na tom, aby její kolegové přistupovali k žákům stejně.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, vzájemné vykání se týká pouze školy. Vedle učení a vedení školy totiž Tereza Bočanová se svými studenty dlouhodobě podniká i víkendové akce, takzvané puťáky. Vzhledem k tomu, že se společně drápou na kopce, visí někde na laně nebo spí ve stanu, připadalo jí vždycky nepatřičné, aby ji studenti v takových chvílích oslovovali formálně. „Bylo vidět, že ne každému jde snadno oslovovat autoritu Terko,“ usmívá se Tereza Bočanová. „A tak vymýšleli různé přezdívky, jako Bočis nebo paní T. Každopádně na tyto akce se mnou nejezdili všichni, takže jakmile jsme se vrátili do Prahy, byla jsem zase paní učitelka nebo paní ředitelka, aby ve třídách nevznikaly dvě kategorie studentů. Myslím, že jsme v pohodě.“

Text vyšel v Akademii Lidových novin.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.