„Mami, nebudu psát dopis Ježíškovi,“ oznámí mi syn naštvaně, jen co vstoupím po práci do dveří. „A proč chceš psát Ježíškovi v březnu?“ nechápu. „Já ne, to škola.“ Jdu se podívat do komunikačního sešitu, co si tam zase přečtu. „Napsat dopis Ježíškovi - učebnice a strana.“
„Já jsem ho ve škole napsal, ale paní učitelka mi ho neuznala. Mám ho napsat znova. Nebudu takovou kravinu v březnu dělat,“ zakoulí očima páťák, který nevěří na Ježíška od čtyř let. „A proč ti ho neuznala?“ „Protože jsem tam měl větu, že si přeju, aby škola vybouchla.“
Vytahuji z aktovky papír s dopisem Ježíškovi a jsem dojatá. Přeje něco našemu kocourovi, něco nám rodičům, jednu věc bráškovi a pro sebe chce… no, to s tou školou.
Milý Ježíšku, byť je březen, v duchu Ti píšu taky.
Milý Ježíšku, dáš mi prosím sílu se konečně vzepřít a říct paní učitelce, že tenhle úkol nesplníme? Že nebudeme psát Ježíškovi v březnu, že nebudeme dělat desátý úkol z převodů jednotek, které procvičují ve škole už měsíc a Jakub to dávno umí?
Má Aspergerův syndrom a je „sluchový“. Stačí mu, aby novou látku slyšel. Klidně může mít zavřené oči, nebo si u toho něco vyrábět. Tak to děláme doma. Během pěti minut novou věc umí a já se nedivím, že se ve škole dalších 40 minut nudí, až z toho úplně vyhořel a školu nenávidí.
Domácí úkoly, které dostává, jsou nejčastěji na opakování již opakovaného. Udělá první tři a pokud je má dobře, nenutíme ho vypracovat dalších deset dvacet. Místo toho doháníme to, co ve škole z nudy prospal. Bohužel pro školu jsme problémoví. V lednu na mě z žákovské knížky vykouklo: „napomenutí třídního učitele za administrativu“. Chvíli jsem myslela, že zavedli nový předmět, ale ukázalo se, že je to krycí název pro domácí úkoly.
Mladší třeťák Matěj je pro změnu obrazový typ. Z vyprávění učitele mu toho mnoho neutkví. O to víc tomu musíme věnovat spolu, doba domácí přípravy se neustále prodlužuje. Potřebuje téma názorně vidět (proč to nedělá škola?), takže hledáme na internetu referáty s obrázky. Domácí úkoly, které dostává od školy, nás zdržují, protože se obvykle nijak netýkají toho, co by Matěj potřeboval probrat a procvičit.
Milý Ježíšku, prosím, řekneš našim učitelům, že děti jsou individuality a každé potřebuje něco jiného? Vysvětlíš jim, že rodič je kompetentní osoba, která ví, kdy na své dítě „zatlačit“ a kdy mu dovolit úkol nesplnit?
Jestli ne, tak ať ta škola raději opravdu vybouchne.
Dagmar Edith Holá je novinářka a publicistka. Založila a vede internetový magazín ATYP s podtitulem "časopis pro lidi s jinakostí a jejich okolí". Je autorkou dvou ženských románů a spoluautorkou dvoudílné knihy Pohádky pro kulíšky.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.