David Urubčík: Proč jsem jako učitel vyhořel, ani ne za rok od nástupu…
Moje žena a mnozí další z mého okolí mi říkali, že mám na víc než pracovat ve škole, že neuživím své budoucí děti, ale já i tak šel učit. Mám aprobaci na tělesnou výchovu pro 1. i 2.stupeň. Chtěl jsem učit pouze tělocvik, protože v tomto směru jsem odborník, ale většina škol, kam jsem se hlásil, mě odmítla, zaměstnat člověka s jednou aprobací je pro ně neefektivní. Nakonec mě vzali na půl úvazku v jedné běžné škole a na půl v jedné alternativní. V té alternativní jsem už třetím rokem a jsem spokojený. V té běžné jsem to po roce vzdal.
Děti měly zájem o moderní výuku, ale vedení mě nepodpořilo. Žáci chtěli například workshop parkouru, na který jsem již vedl zájmový kroužek na jiné škole, vedení se ale postavilo proti. Děcka byla divoká, aktivity, které by je bavily, potřebovala jako sůl, ale kolegové mi říkali „já ani trampolínu nevytahuju“. Nebo „musíš si nastavit disciplínu“. A já volil lásku, svobodu a učil jsem je spíše respektovat ostatní. Těžce jsem nesl, že musí na mé hodině být klid a ticho. Já chtěl, aby se v děti v hodině bavily, hlasitě se podporovaly a pomáhaly si navzájem. Mým cílem bylo je naučit fungovat samostatně. Vždyť jich tam bylo skoro třicet a já sám, to nejde bez toho, abych si nechal od žáků pomoci. Ti nejlepší mohou fungovat jako učitelé, jinak se nudí.
Rozvrh byl zorganizovaný tak náročně, že všechny mé hodiny byly hned za sebou od rána od osmi až do jedné, nestíhal jsem si dojít ani na záchod, protože po mně chtěli ještě o přestávce dozor. Děti za mnou chodily do kabinetu, chystali jsme pomůcky, bavili jsme se a ještě jsem k tomu měl hlídat dvacet dětí, které právě přicházejí, a dalších dvacet odcházejících.
Vztahy mezi dětmi nebyly dobré, nadávaly si a bily se. Byli mezi nimi jedinci, kteří šikanovali celou třídu. Od rodičů se taky dalo čekat ledacos. Od otce jednoho žáka, který začal rvačku, jsem dostal ještě „poznámku“, prý jak to, že jsem to dopustil, když jsem měl děti přece hlídat.
Zkrátka, začalo to nadšením, pak se ale rychle dostavila frustrace z toho, že nic nejde, že nejjednodušší a nejpoužívanější cesta je něco zakázat. V posledních měsících jsem vstával do práce přímo s nechutí, chodil jsem tam jen proto, že musím, a dělal to jen pro peníze. Dokonce jsem začal být nepříjemný na děti a vynucovat si disciplínu. Dělal jsem to najednou tak, jak to nesnáším u ostatních učitelů. U těch vyhořelých učitelů.
Plánovalo se, že přejdu na plný úvazek, a kromě tělocviku budu učit angličtinu a informatiku, ale nakonec mi smlouvu neprodloužili, údajně protože se slučovaly třídy, takže z důvodu nadbytečnosti. A že jsem do školy přišel jako poslední, jako první jsem byl na řadě při propouštění.
Tehdy mě to samozřejmě mrzelo, ale ve skutečnosti to byla výhra, protože v té druhé škole, alternativní, se to naopak vyvinulo hezky. Kromě tělocviku učím i informatiku a plánuju robotiku. Škola funguje na úplně jiných principech. Ale o tom zase v jiném příběhu. Tady popisuju, jak jsem jinde vyhořel.
David Urubčík vystudoval učitelství pro 1.stupeň na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a tělesnou výchovu a sport a management sportu na Masarykově univerzitě v Brně. Působí jako učitel a zároveň trenér a organizátor sportovních akcí.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
