Dcera se nejdřív bojí chodit sama do školy. Ale pak to jde. Co se změnilo? Příběh z poradny pro rodiče

---------

"Dobrý den, mám problém s dcerou. Chce, abych ji vozila všude autem, říká, že se po městě bojí sama."

„Kolik je jí let?“

„11.“

„Chodí pěšky do školy?“

„Ne, já ji vozím, mám to cestou do práce, ona aspoň v pohodě může jet se mnou.“

„Jak to máte daleko do školy?“

„Asi 25 minut pěšky. Já vím, kam směřujete, ale ona má z té cesty strach.“

„Stalo se někdy, že jste jet nemohla?“

„Ne, nikdy, i kdybych byla nemocná, tak já ji tam odvezu, protože do školy se přeci dostat musí.“

„Jaká by musela nastat situace, že byste ji nemohla odvézt?“

„Taková situace není, vždycky se to dá nějak zařídit.“

„Jste dobrý obhájce, jak nenalézt žádné řešení, aby to dcera někdy zkusila sama.“

Maminka změnila práci a vozit dceru už pro ni nebylo únosné. Na konzultacích jsme postupně vytvořili plán, jak bude dcera chodit do školy sama pěšky. Strach se začal pomalu vytrácet...

Pro dnešní dobu je příznačný strach o děti. Rodiče se snaží je od všeho ochránit a nastavit jim co nejlepší podmínky. Zdánlivě dobrá myšlenka má za následek malou samostatnost a sociální otužilost dětí. Rodiče vozí děti do blízké školy autem, děti jim v pravidelných intervalech musejí zasílat sms nebo volat, že jsou v pořádku, rodiče za ně rozhodují, vyjednávají a řeší problémy.  Děti jsou tak zvyklé na to, že každý nesoulad, který je potká na cestě, rodič vyrovná. Chybí jim radost z překonávání drobných překážek a rytmus v činnostech a odpočinku…

Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.