Dětské hraní dnes ovlivňují velké firmy. Rodiče by se měli vzepřít a jít s dětmi do přírody, říká německý pedagog

Co je to prahra, termín, který už desítky let používáte?

Prahra je elementární přístup k přírodě, pohyb dětí v přírodě a hra s přírodními materiály, která nemá žádná přesně daná pravidla. Když jsme nyní přicházeli se posadit k rozhovoru, šli jsme kousek po nakloněné podlaze. Skoro nikoho z dospělých by nenapadlo se tam začít klouzat, děti na to přijdou hned. Ale my jim stále častěji takové věci a příležitosti bereme. Přitom je to skvělé pro jejich vývoj.

Proč je pro děti tak důležité být venku, v přírodě?

Venku se nic neopakuje, stále tam lze nacházet nové a nové podněty. Každý den je vše nové. Proto může být i “prahra” každý den jiná. Děti si také hrou venku cvičí sociální kompetence, kromě jiných věcí. Naučí se se přirozeně organizovat, daleko víc spolu mluví. Když jsem na návštěvě v některé z klasických školek, vídám, že si dvakrát víc dětí hraje zcela samotných, naopak venku v přírodě si děti častěji hrají spolu.

Venku nejsou hračky…

Vytvořili jsme společnost, která dětem předkládá vše v hotové formě. Doma i ve školce stojí bedny, z nichž se dají vytahovat hračky už připravené ke hře. Oproti tomu v přírodě je vše syrové, bez formy i obsahu. To nutí dítě k myšlenkovému pohybu, k rozvoji fantazie. My dospělí často podléháme iluzi, že čím jsou hračky technicky dokonalejší, tím lépe si s nimi děti můžou hrát a tím víc se vyvíjejí. To je ale chyba. Hračka je už hotová a dítě ji může prostě jen používat. V přírodě dítě dělá všechny kroky, které průmyslové výrobě hračky předcházejí. A udělá je samo, nikdo mu nic nevnucuje, nepředkládá. Dítě se tak stává vynálezcem, vědcem, řemeslníkem, mechanikem. Kdežto u té bedny hraček někde ve třídě nebo doma je v roli zákazníka a uživatele.

Chtějí opravdu děti raději nehotové hračky?

Jsem si tím jistý. Děti chtějí vše rozebírat, zkoumat a znovu dávat dohromady, nechtějí dostávat už hotové věci. Dříve společnost neměla takový zájem o dětské hry a hračky. Dnes je chtějí ovlivňovat velké firmy i politici. Manažery obřích koncernů to opravdu zajímá, závisí na tom jejich zisky, děti jsou přece potenciální zaměstnanci, je nutné je na to optimálně připravit. Společnost vyvíjí tlak, aby děti už byly vlastně malými dospělými. Tuhle globální strukturu je těžké měnit.

Proč?

Lidé ztrácejí sebedůvěru, rodiče se bojí, že dítě něco zamešká, že ve svém vývoji o něco přijde.

Co by se dalo poradit rodičům, kteří by se přece jen chtěli pokusit o jiný přístup?

Někdy si myslím, že bychom vlastně neměli mít žádné ponětí o pedagogických poučkách, příkazech, zákazech a nápovědách. Měli bychom děti nechat, jak jsou.

Co může přinést dětem přírodní pedagogika?

Nejdůležitější pro rodiče je jít tam, kde chtějí být jejich děti. Tedy do přírody. Děti vědí, co je pro ně dobré, když je to dospělí nechají dělat, odmalička.

A co rodičům obvykle radíte?

Opakuji jim pořád dokola: čím jednodušší je materiál dětské hry, tím kreativněji se dítě vyvíjí. A čím přirozenější je prostředí, kde si dítě hraje, tím lépe se vyvíjí jeho motorika. Obojí je již vědecky dokázáno, ověřeno. Uvnitř se často děti schovají za nějakou tu bednu s hračkami, venku tu „bednu“ musí nejdříve najít a naplnit. Naopak co rodičům neříkám, je, že když je jejich dítě často venku, bude zdravější. To zatím není dokázáno.

Vedete semináře pro pedagogy v lesních školkách. Je možné přírodní pedagogiku využívat i na vyšších stupních škol? Děje se to například v Německu?

Se školními třídami jsem začal v přírodě pracovat zhruba před čtyřiceti roky. Až do roku 2000 to vypadalo docela nadějně. A pak byly v Německu zveřejněny výsledky mezinárodního šetření PISA a vše se změnilo. Školy najednou věděly, že mají co dohánět, v oblasti informací. A současně v poslední dvaceti letech vzrůstá vliv technologií.

Jak to souvisí?

Vidím to i na sobě a své rodině Jsem v mediálním světě na úrovni neandrtálce, kdežto můj syn už je profesorem. V tomto odvětví už žáci předběhli učitele i ostatní dospělé. Potřebovali bychom opravdu hodně energie a času, abychom je dohnali. A hodně učitelů se o to skutečně snaží, aby si v očích dětí zachovali kredit. Čas, který na dohánění znalostí potřebují, jim ovšem chybí pro pobyt v přírodě. Dříve měly děti víc možností, jak v rámci školy i po ní být venku. Mohly se například starat o bylinkovou zahradu a skutečně to dělaly. V posledních patnácti až osmnácti letech se tyto možnosti v Německu skoro vytratily, učitelé říkají, že na to nemají čas. Ve školách se často už neučí ani práce v dílnách. Kdybych to například svého syna nenaučil sám, vůbec by se s ručními pracemi nesetkal. Testy PISA zkoumají znalost jazyka, matematiky a dalších informačních oborů. Ale nezabývají se vztahem k přírodě ani hudbou nebo uměním. Zkoumají předměty důležité pro průmysl a byznys.

Máme šanci to změnit?

Ano. Existuje takové pravidlo rovnováhy. Když se nějaké síly dostanou příliš do převahy, objeví se protisíly. Nemějme tedy starost a tím méně strach. Jděme svou cestou.

Rudolf Hettich se již třicet let zabývá fenoménem volné hry, působí jako poradce pro design přírodních zahrad a hřišt, je vedoucím svobodného vzdělávacího zařízení, neziskové organizace Gessellschaft fur Natur und Umwelterziehung, lektor a fotograf na volné noze. Kromě toho vydává  časopis pro pedagogy Urspiel.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.