Učitel se nemá upozaďovat, v učení dítě inspiruje zapálený dospělý, nebo ne? Waldorfská škola jde proti modernímu dogmatu

V prostředí inovativních škol je velmi rozšířená myšlenka, že učitel by měl žákovi pomáhat především tím, že mu bude co nejméně překážet. A skoro to až vypadá, že překáží vždy, když se nějak výrazněji angažuje. Čím víc aktivity na jeho straně, tím méně prostoru pro vlastní rozvoj dítěte. Jedna významná větev „alternativy“ ale z tohoto trendu úplně vypadává. Ve waldorfské škole je učitel malý pánbůh. Minimálně na prvním stupni základní školy. Podle této pedagogiky je učitel – nebo by měl být - středobodem vesmíru žáků, waldorfské třídy. Vůbec zde není cílem, aby se děti co nejrychleji v učení staly samostatnými. A je to vědomá volba. Co za ní stojí?

Přesvědčení, že děti mají velkou potřebu vidět v dospělých nositele poznání, vidět je jako ideální postavy, které lze obdivovat. Děti mají zkrátka přirozenou tendenci k dospělému vzhlížet, žít ve víře, že učitel – a rodič – vědí, co oni nevědí. Za prvé. A za druhé: chuť se něco dozvědět nevyvěrá automaticky z nitra (každého) člověka, často ji zažehne někdo, kdo je sám již zapálený.

V realitě je to samozřejmě tak, že žádný waldorfský učitel, ani ten sebelepší, ideální postavě neodpovídá, tak jako žádný učitel na světě. Přesto je základem waldorfské filozofie přesvědčení, že člověk může takového ideálního učitele lépe či hůře reprezentovat, a že to přímo dělat má, aby tak naplnil dětskou potřebu mít v dospělém vzor a ideál.

Zatímco dítě předškolního věku se vyvíjí hlavně prostřednictvím svých smyslů, někdy po pátém roce – je to ale individuální a u některých dětí to může být v sedmi letech – nastupuje fantazijní etapa vývoje. Děti si začnou věci představovat a hrají si s něčím, co nevidí. Rozvíjí se i citová stránka dítěte a je pro něj přirozené poznávat svět skrz někoho, komu důvěřují.

Významy věcí kolem nás jsou nám do velké míry skryté. A my žijeme ve víře, že nám někdo může pomoci je odhalit. Kdybychom byli na vše sami, mohli bychom dostat strach a získat až pocit bezmoci, který by nás ochromil. Ale my se můžeme opřít o lidi, co tu cestu prošlapali před námi.

Takto se dá shrnout myšlenka, proč je autorita učitele ve waldorfské škole považována za důležitou.

Rudolf Steiner vnímal vzdělávání jako proces, který zakotvuje duši dítěte do vnějšího světa tak, aby se v něm dobře cítilo, umělo se v něm pohybovat a chápat ho. A hlavně ho mít rádo. To jsou podmínky pro to, aby se stalo plně rozvinutým člověkem.

Je velmi těžké toto vše zvládnout bez výrazné pomoci moudrého učitele. Konec konců i v historii lidé vždy kladli důraz na moudré členy společenství, uctívali je a slibovali si od nich „zasvěcení“. Civilizace předestírá člověku desítky otázek, které ho rozrušují. Neumí se s nimi sám uspokojivě vyrovnat.

Dnešní dítě je obklopeno informačními zdroji, které děti minulých pokolení k dispozici neměly. Nedají se ovšem považovat za alternativu k učiteli. Učitel svět dítěti nepřibližuje jen faktografickými znalostmi, je pro dítě inspirátorem, psychologickou oporou, dodává mu odvahu jít dál… Waldorfská škola věří na důležitost určité hierarchie poznání, která nás táhne nahoru. Učitel a dítě si v tomto ohledu nemají být rovni, a to kvůli dítěti, které se potřebuje dočasně opřít o někoho zkušenějšího. Zkušenějšího v tomto našem pozemském světě.

Učitel je dobrým učitelem, když je pro něj vnější svět živý a zajímavý. Ten vnější svět není něco nudného, nestravitelného, nezáživného, mrtvého. Učitel je pro dítě člověk, ke kterému promlouvá příroda i civilizace. Pod jeho vedením v dítěti roste touha jim naslouchat. Učitel je člověk, který děti inspiruje svojí láskou ke světu. Waldorfská pedagogika žije z přesvědčení, že pokud dítě nemá ve svém okolí člověka, který by vyzařoval tento zájem o svět a na dítě ho přenášel, bude o hodně ochuzeno. Možná se s ním pak seznámí jen velmi povrchně, nedokonale. V dnešní uspěchané a roztěkané době to platí ještě víc. Dospělí na děti nemají čas.

Poznání je podle waldorfské filozofie do velké míry výsledkem předávání od člověka k člověku. Probíhá od vhodného vysílače – inspirovaného učitele – k vhodnému přijímajícímu – což je každé zdravé dítě. Dítě, které nebylo zdeformované nedostatkem pozornosti nebo nevhodným přístupem dospělých k výchově a vzdělávání.

Waldorfská pedagogika rozpoznala důležitost citu v poznání. Výjimečné vědce, umělce, řemeslníky spojuje naprosté zaujetí pro to, co zkoumají nebo dělají, jsou při tom prodchnuti citem. Někdy to nazýváme nadšením pro to, co dělají. A toto nadšení je nakažlivé. Když takového člověka vidíme při práci, nebo když o ní mluví, rozlévá se v nás radost, přenese na nás to, co on sám zažívá: hravost, zaujetí, pocit naplnění.

Dítě tuto jiskru, tento zápal, chce v dospělých vidět. Když to v učiteli není, děti přemůže nezájem a nuda a tyto pocity velmi těžce nesou, protože jde téměř až o existenciální pocity:

"Co si počnu v tomto chladném uzavřeném světě, kterému se nedá rozumět? Kolem mě jsou lidé, kteří, jak se zdá, také nic nechápou. Vypadají jako mrtví. Co mám dělat? Připadám si hrozně sám."

Mnozí lidé, kterým se nedostalo inspirujícího vedení v dětství, svůj vztah ke světu odhalují a staví až v dospělosti. Někteří z nich nějakou cestu najdou, třeba skrze zaujetí pro svou profesi. Jiným impulzem mohou být vlastní děti a silná touha zprostředkovat poznání jim. Waldorfská pedagogika vidí jako povinnost školy - a učitele - dát lidem tuto možnost už v dětském věku, aby si tak mohli vybudovat dobrý základ pro své inspirované celoživotní vzdělání.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.