Podle čeho poznáte waldorfskou školu a jak se liší od montessori? Malý rozcestník pro rodiče hladové po vzdělávání

Waldorf k nám přišel dřív

Waldorfské školy začaly v Česku fungovat velmi brzy po pádu komunistického režimu. První tři roky po revoluci jich bylo otevřeno sedm, dvě v Praze, další v Písku, Příbrami, Semilech, Pardubicích a Ostravě. Mezinárodní waldorfská komunita byla připravená a ochotná dát českým učitelům, kteří měli o toto vzdělávání zájem, obrovsky rychlou a velmi levnou, ale fundovanou, podporu. Na této bázi ostatně waldorfské vzdělávání funguje celosvětově: není nákladné, lektoři jsou často ochotni pracovat zdarma nebo téměř zdarma a waldorfské školy si do určité míry zachovaly svůj původní sociální rozměr.  Vznikají i v chudších oblastech a jsou svou podstatou inkluzivní.

Waldorfské školy této první vlny jsou všechny státní. Existují ale i waldorfské školy soukromé, u nás jsou ale v menšině. Jedna je například v Brně, další jsou v Českých Budějovicích, Olomouci, Plzni či Karlových Varech. Ty vznikly později, kdy už transformace státní školy na waldorfskou nebyla tak snadná.

Montessori později

První montessori školy se v Česku objevily až na přelomu tisíciletí, tedy zhruba o dekádu později než školy waldorfské - nejdříve v Kladně, v Praze Na Beránku a v Jablonci nad Nisou.  S pozdějším nástupem je spojené i to, že málokterá státní škola je celá montessori (ze stejného důvodu, jaký jsem zmínil výše – v době, kdy u nás vznikaly, nebyly již stejné podmínky jako na začátku devadesátých let). Obvyklejší jsou tedy montessori třídy ve škole, která jinak učí standardně. Hnutí se za posledních 20 let velmi rozrostlo, v dnešní době je montessori škol nebo škol s montessori třídami přes padesát.

Drahé, či levné?

Waldorfské vzdělávání ve státní škole nestojí rodiče nic nebo jen malý příspěvek ve výši kolem 500-1000 korun měsíčně do rodičovského fondu. U montessori vzdělávání je to podobné. V soukromých školách se platí oficiální školné, tyto školy dostávají totiž menší dotaci od státu než školy státní (zřizovatelem je soukromý subjekt a ten si samostatně hradí nájem a provozní náklady, zatímco stát hradí plat pedagogům). Obecně je v montessori školách školné spíše vyšší. V Praze se může pohybovat běžně i kolem deseti tisíc korun měsíčně, ale začíná třeba již na pěti tisících. Montessori škola navíc pracuje s pomůckami, které jsou v originální podobě velmi drahé. Je ale možné si je vyrobit anebo si od českých firem opatřit levnější. Školné ve waldorfských soukromých školách bývá nižší než v jiných soukromých školách.

Jací rodiče, jací žáci?

Se školným nepřímo souvisí status rodin, které dávají své děti na waldorf, nebo do montessori. Ač obě vzdělávací metody vznikly jako sociální projekt s ohledem na děti znevýhodněné, montessori škola se brzy stala preferovaným vzděláním pro movitější střední a vyšší třídu. Původní sociální motiv se, alespoň v Evropě a Severní Americe, poměrně rychle vytratil. Waldorfskou školu také navštěvují spíše děti ze vzdělaných rodin, ale ekonomický a někdy i sociální status může být i nižší, což ve většině soukromých montessori školách nebývá časté. Některé waldorfské školy jsou anebo byly velmi inkluzivní a integrují děti s určitými postiženími, včetně mentálních. Na montessori školách se často daří dětem s poruchou autistického spektra. Waldorfské metody výuky jsou pro tyto děti dle mého názoru méně vhodné. I když nelze zobecňovat.

O metodě

Jak waldorfské, tak montessori vzdělávání je založeno na respektu k vývojové psychologii. Ta popisuje vývojové fáze dítěte, jeho potřeby a dispozice ve vztahu k myšlení a učení v jednotlivých fázích. Rozdíly mezi montessori a waldorfským pojetím těchto fází existují, ale nejsou z mého pohledu zásadní.

Montessori vede děti velmi brzo k samostatnosti a k zodpovědnosti za vlastní učení. Mimo jiné i skrze chytře vymyšlené učební pomůcky, které dávají dětem možnost, aby samy hledaly vlastní řešení a našly a opravily chybu, aniž by se musely ptát učitele. Velkou část dne děti pracují samostatně, každý si jde v učení svou cestou. Dokonce si i samy sestavují individuální týdenní rozvrh. Klíčová role učitele spočívá ve vytváření bezpečného prostředí a pomoci těm, kteří ještě neumějí pracovat plně samostatně. A především učitel bedlivě sleduje vývoj dětí. Hodně času je věnováno rozhovorům s rodiči, aby byl rozvoj dítěte podpořen z obou stran.

Trojročí a vzájemné učení

Výrazným prvkem je v montessori věkově smíšená třída, výuka v takzvaných trojročích, přičemž tři ročníky dohromady mohou mít početní velikost jedné menší běžné třídy. Děti si vzájemně pomáhají, a jak postupují do vyšších ročníků, střídavě si zažívají role toho, komu je pomáháno, a toho, kdo sám pomáhá. Brzo, již ve školce, se podporuje intelektuální rozvoj.

Montessori ani waldorfské vzdělávání nepoužívá známky, pouze slovní hodnocení. Waldorfská škola klade snad i větší důraz na různé komunitní akce a zapojuje do nich ve velké míře rodiče. Zároveň ale oba typy škol většinou trvají na tom, že nositelem metody jsou v příslušné pedagogice vzdělaní učitelé, a ti musí ustát případnou rodičovskou snahu o vměšování.

Montessori se snadněji reprodukuje

Jak obecně zhodnotit kvalitu učitelů, a tedy i výuky, když je to vždy nakonec o lidech? Věci ale přece jen mají nějakou logiku. Obecně lze říci, že montessori systém je snadnější na reprodukci. Je zpracován v konkrétních návodech, až skoro „kuchařkách“. Proto mnoho škol přebírá „montessori prvky“. Jinak řečeno, alespoň na první pohled to vypadá tak, že zkazit montessori výuku je těžší. Není tak těžké naučit se ovládat montessori metodiku, problém bývá spíše v tom, že učitel, který dříve učil na klasické škole, může instinktivně ze zvyku sklouzávat k direktivnějším přístupům. Opačným nebezpečím bývá, když se příliš striktně drží oficiálních montessori metodik - jeho tvořivý potenciál tak může zůstat nevyužit. Naštěstí se poslední dobou více a více zkušených montessori učitelů vymaňuje z těsných mantinelů a vymýšlejí své vlastní metody. Čerpají při tom více z vlastní intuice a samozřejmě z pozorování dětí. Což by koneckonců podle Marie Montessori mělo patřit k výbavě každého učitele.

Učitel - ve waldorfské škole bůh, nebo skoro

Waldorfské vzdělávání je mnohem komplexnějším modelem, který vůbec není snadné pochopit.  V zahraničí existují velmi podrobné metodiky téměř všech předmětů, a to často v několika si konkurujících verzích, na druhé straně se ale zdůrazňuje, že jde pouze o inspiraci a že by učitel měl hodně tvořit sám ze sebe. Učiteli je zkrátka ponechána velká volnost pro kreativní ztvárnění výuky. Což je zároveň výhoda i nevýhoda. Je totiž poměrně snadné waldorfské metody špatně pochopit.

Role učitele ve waldorfském školství je obrovská. Zvláště na prvním stupni je to hlavní vzor a inspirace, bůh a soudce waldorfského školního vesmíru. Děti učitele prakticky napodobují: „Píšeme krásně jako pan učitel, napodobujeme to, jak pan učitel hezky čte.“ Velmi tedy záleží na tom, jaký je. Učitelé, kteří učili v první waldorfské škole ve Stuttgartu vedené zakladatelem waldorfského vzdělávání Rudolfem Steinerem, byli svému povolání oddaní duší i tělem a byli neobyčejně vzdělaní. A takoví učitelé existují ještě dnes, sám jsem několik takových potkal. Na druhé straně se waldorfské hnutí od té doby velmi rozrostlo a troufl bych si tvrdit, že dnes většina učitelů nebude na výši vzdělávacího úkolu, který Rudolf Steiner vytyčil, maximálně se tomuto ideálu vzdáleně blíží.

Role učitelů v montessori

Úkol montessori učitele je naopak vést dítě co nejdříve k samostatnému učení. Staví se spíše do role průvodce a koordinátora vzdělávání, do procesu učení žáka vstupuje méně a spíše na vyžádání. Souvisí to s akcentem na individulizaci výuky, specifické cesty k učení každého žáka a s přenášením zodpovědnosti na žáka. Waldorf toto moc nezdůrazňuje a spíš má tendenci k větší soudržnosti dětského kolektivu při výuce. Znakem toho je i velký podíl frontální výuky.

O „matce“ zakladatelce

Maria Montessori byla akademička a vědecká pracovnice, která se zabývala dětskými patologiemi. Patřila k vyšším společenským vrstvám, byla jednou z prvních Italek, které vystudovaly lékařství. Do té doby to byla výlučná doména mužů. V určité fázi její profesní kariéry jí představitelé správy města Říma nabídli sociální projekt. Měla vést školu pro děti ulice, neboli děti z dělnických rodin, které rodiče buď opustili, nebo se o ně nestarali. Tyto děti vykazovaly velký podíl postižení, která byly již předtím předmětem klinického zájmu této vědkyně, do té doby v pedagogické oblasti spíše teoretičky. Maria Montessori tuto nabídku přijala, a pak se stal malý zázrak. Dva roky jejího vedení, při kterém uplatnila svou novou metodu, přinesly ve vzdělávání těchto dětí průlomové výsledky. Zdánlivě nevzdělatelné a tupé děti se najednou dokázaly učit tak, až to bylo k nevíře. To se rychle rozkřiklo a na tento alternativní projekt se již po krátké době jezdily dívat delegace z celého světa. Z Marie Montessori se prakticky přes noc stala vzdělávací celebrita. Její metoda byla vnímána jako pedagogický objev tisíciletí. Velmi rychle se začala aplikovat i na běžné děti, neboť se ukázalo, že je platná univerzálně.

O „otci“ zakladateli

Rudolf Steiner je na rozdíl od přísně vědecké Marie Montessori považován za ezoterika. Tento pohled je ale zjednodušený. Rudolf Steiner byl členem Teosofické společnosti (než se od ní odštěpil a vytvořil svou Antroposofickou společnost) stejně jako byla zamlada členkou i Marie Montessori (později z ní vystoupila). Nicméně ještě v pokročilém věku byla Montessori blízkou přítelkyní předsedy Teosofické společnosti, u jehož indické rodiny bydlela během válečných let. Členství v podobných spolcích bylo v té době pro lidi z vyšší společnosti poměrně běžné. Maria Montessori byla navíc věřící katolička, i když v duchu teosofických ideálů velmi otevřená vůči jiným náboženským směrům.

Rudolf Steiner se s výchovou a vzděláváním poprvé do hloubky setkal jako dvacetiletý. V té době několik let působil jako vychovatel mentálně zaostalého chlapce z velmi bohaté rodiny. Toto dítě, původně považované za nevzdělatelné, se v dospělosti stalo doktorem medicíny.

Jinak ale pro Steinera vzdělávání původně nebylo středem jeho velmi širokých zájmů, které sahaly od německé literatury a filosofie přes filosofii vědy až k otázkám dělnického nebo anarchistického hnutí.

První waldorfská škola vznikla až šest let před jeho smrtí a spíše na popud jeho okolí. S myšlenkou založení školy pro děti dělníků ho oslovil Emil Molt, ředitel prosperující továrny na cigarety Waldorf Astoria. Steinerovi ale nakonec škola velmi rychle přirostla k srdci a snažil se v ní pobývat co nejčastěji.

Rudolf Steiner byl mimochodem mimořádně vzdělaný člověk, jeden z největších znalců německé kultury, proslavil se jako dodnes nepřekonaný interpret Goethova přírodovědeckého díla. Velmi vzdělaná byla ostatně i Maria Montessori, neunikl jí žádný nový objev na poli přírodních věd a bedlivě sledovala vývoj společnosti. Přírodovědně vzdělaní učenci té doby měli zároveň i velmi široké znalosti literatury, filozofie a historie.

Ještě k výuce na waldorfu

Ve waldorfské škole je, v kontrastu k tomu, co se o alternativách traduje, velmi obsáhlý učební plán, který v některých směrech přesahuje vzdělávací plány běžné školy. Zejména výuka historie je podrobná a zahrnuje i mytologickou prehistorii, která je podle Steinera pro pochopení světa velmi důležitá. Waldorfská škola se také snaží o to, aby si děti symbolicky i prakticky prošly procesy a vývojem, které prodělalo lidstvo samo. Děti staví malý model domu, pěstují obilí a pečou chleba. A to i proto, aby jejich životní prožitky nebyly zautomatizované. Je to vzdělávání, jehož pobočným, ale nikoli primárním cílem, je rozvíjení kompetencí. Primárním cílem je pak harmonické včlenění dítěte do celku světa. Důraz se klade na umění jako vzdělávací prostředek. Waldorfskými školami prošlo mnoho výrazných hudebníků. Byl jsem na německé waldorfské střední škole, kde maturitní třída brilantně nacvičila Dvořákovu operu Stabat Mater. Známým vyučovacím prvkem je takzvaná eurytmie, pohybové umění precizně vyjadřující řeč, tóny a duševní nálady. Mimochodem, dnes už se ví, že rozvoj hudebních vloh má vliv na rozvoj matematických schopností.

Waldorfské vzdělávání je v určitém smysl velmi konzervativní, učí respektu ke kořenům lidské civilizace a ke kultuře minulých století a tisíciletí. Typickým učebním formátem je epocha, která trvá jeden měsíc a zaobírá se jedním tématem. Děti se hodně pohybují, hodně mluví a recitují, vše je umělecky ztvárněno. Učitel je vzorem a hlavním dirigentem. Waldorfské třídy jsou věkově homogenní a poměrně velké, třicet dětí není výjimka. Waldorfská škola nepodporuje raný intelektuální rozvoj. Vyčkává, až se v dětech probudí vztah k abstraktnímu myšlení a odpovědnost za vlastní učení, což je podle steinerovské vývojové psychologie až kolem 9.roku, v plné míře až kolem 12.roku.

A co nové školy?

Z dalších ucelenějších vzdělávacích koncepcí, aplikovaných na českých školách, je důležité zmínit výukový program Začít spolu, méně známé jsou Daltonský a Jenský plán. Svým duchem jsou blízké montessori, větší prostor v nich však zabírají skupinové aktivity a projektové vyučování. Svobodné neboli Sudbury školy jsou kapitolou samy o sobě a již jsme se jim zde věnovali.

Nové soukromé školy, které vznikají zejména v posledních letech a často na popud rodičů, nejsou většinou waldorfské, ale často ani montessori, i když se třeba montessori vzděláváním inspirují. Často jde o eklektické vzdělávací modely bez specifického názvu.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.