Dítě za sebou nechává nepořádek, jako by mělo služku. Nezpůsobili to náhodou rodiče? Příběh z rodinné terapie
Děti po sobě doma neuklízejí, co s tím? „Situace se dá řešit, pokud si připustíte, že na ní máte rovněž svůj podíl," říká rodinná terapeutka Alena Sobotová. Tady je příběh z její terapeutické praxe, o úklidu.
„Chtěla bych se poradit kvůli dceři. Víte, ona je taková bordelářka. Jak jí co odpadne od ruky, tak to nechá ležet. Přijde ze školy, tašku nechá v předsíni, v pokojíku má už tři dny kupičku s vypraným prádlem a je jí to jedno. Aby vyndala nádobí z myčky, to jí musím pořád připomínat. O špinavých ponožkách, které jsou mezi čistým prádlem, se mi ani nechce vyprávět. Od snídaně vstane a všechno nechá na stole. Prostě, jako by tu s námi nebyla.“
„A má možnost se na něčem podílet?“
„Nechápu, jak to myslíte, vždyť já chci, aby něco dělala!“
„A odkdy to takhle chcete?“
„No teď, když už je velká.“
Následuje dlouhé ticho a přemýšlení.
„Aha, já jsem dělala všechno za ni, k ničemu ji nepustila, jenom jsem ji vždycky zavolala, když bylo všechno vypulírované a hotové. Dá se to změnit?“
„Dá. Zkuste navrhnout, jak si představujete, že by to mělo u vás fungovat. Podívejte se na to, jak to u vás vypadalo dřív, a co vám na tom nyní začalo vadit.“
Maminka bouchla do stolu a svolala rodinnou radu. Sepsali, co kdo v domácnosti dělá a o co by se rád s ostatními podělil.
Největší seznam úkolů měla ona. Došlo jí, že nestačí přenechat část úkolů dětem a manželovi, ale je třeba se i zdržet podrážděných komentářů, pokud je nebudou plnit přesně podle jejích představ.
…
Rodiče si někdy neuvědomují, že děti jsou odmalička členy domácnosti, s právy i povinnostmi. Dokud jsou děti menší, servírují jim vše až pod nos, nenechají je na nic sáhnout. A když pak vyrostou, zlobí se na ně, že jsou nepořádné. Ale do téhle role je dostali sami. Rodiče vidí jen ten nepořádek, ale už ne to, že dětem nedali prostor, aby se naučily uklízet.
Příběhy z praxe rodinné terapeutky Aleny Sobotové reflektují složitosti výchovy. Vyplývá z nich jedno: chování dítěte a projevy rodiče spolu těsně souvisejí. Aby se našlo řešení nějakého problému, do hry musí vstoupit všichni.
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.
